Republic: The Revolution je nepřeberně pestrá a náročná politická strategie, která by svou hloubkou měla oslnit i toho nejzkušenějšího milovníka žánru. Je to titul, který se bude pyšnit bezpochyby technicky nejdokonalejším grafickým zpracováním všech dob. Je to hra, na jejíž tvorbě pracuje dnem i nocí parta anglických intelektuálů, kteří sáli z prsu vzdělanosti dílem na Oxfordu, dílem na Cambridgi. A teď pozor. Světe div se, mělo by se jednat o produkt, který přiláká k obrazovkám počítače všechny takzvaně normální lidi, kteří do dnešní doby nanejvýš posílali e-maily a psali v textovém editoru!
Tento na první pohled atraktivní titul je zasazen do prostředí, kde se to politickými intrikami jen hemží a kde se nabízí výtečné pole působnosti dobrodruhům všech typů: malého státu, který vznikl po rozpadu SSSR. Republika Novi Strana (Nová země) se nachází poblíž Kaspického moře a na jihu hraničí s Iránem. Má jeden milión obyvatel, dva tisíce kilometrů čtverečních a zhruba padesát městských center včetně metropole, kde sídlí nejdůležitější instituce a úřady. V čele republiky stojí prezident a jak už to v této části světa bývá, drží se u moci zuby nehty. Hráč se převtěluje do malého, nepatrného, ale ambiciózního človíčka, který se chce stát za každou cenu novou hlavou státu. Na začátku disponuje pouze jedním loajálním spolupracovníkem a nepříliš širokou skupinou příznivců. Teď jde jenom o to, jak z bludného kruhu bezvýznamnosti ven.
Cest k cíli je mnoho. Hráč se může profilovat jako organizátor vojenského převratu, fanatický náboženský vůdce, mafiánský kmotr, úspěšný soukromý podnikatel a konečně politik demokratického ražení, tedy mírně zkorumpovaný mediální manipulátor ve stylu vyspělých západních demokracií. Všechny cesty jsou správné, pokud vedou k cíli, tedy stát se tím nemocnějším potentátem široko daleko. Je tedy jen na hráči, zda se bude učit od Augusta Pinocheta, ajatolláha Chomejního, dona Corleoneho, Vladimíra Železného či Helmuta Kohla. A není-li si jist, která z těchto postav je mu nejsympatičtější, může zkusit kombinovat různé metody. Musí však mít neustále na paměti, že cílem hry není budování občanské společnosti, zvyšování HDP či boj s nezaměstnaností, ale prostě získat moc!
Zásada "účel světí prostředky" tu platí dvojnásob. Hráč totiž nebude usilovat o vedoucí úlohu ve státě sám. Zhruba o totéž jako on se snaží šestnáct politických stran, občanských hnutí či náboženských společností. Buďto jejich činnost řídí počítač anebo si hráč může přizvat politicky zdatného kamaráda. Hlavní deviza hry tkví právě v oné nepřeberné pestrosti možností. Hráč navazuje kontakty, organizuje demonstrace, vesele podplácí demokratický tisk i nestrannou policii a pokud se na obzoru vyskytne příliš zdatný soupeř, není nic jednoduššího než najmout dobrého střelce bez skrupulí. Hra je pořád ve vývoji a tak kdo ví, třeba bude možné i unášet a mučit investigativní západní žurnalisty a výkupné za ně pak použít na pronájem vyššího množství billboardů. A co třeba pozvat na předvolební meeting Claudii Schifferovou. To by teprve bylo něco!
Až do této chvíle mohl zkušenější hráč odhadovat, že Republic: The Revolution bude pravděpodobně nesmírně komplikovaná strategie s nevábnou grafikou sestávající z obrovského množství textových menu, podmenu a podpodmenu. Opak by měl být pravdou! Co se týče obtížnosti, autoři tvrdí, že jejich cílem je hra s naprosto intuitivním ovládáním, do které se každý může naplno ponořit během chvilky. Za tím účelem vynalezli převratnou metodu zvanou prostě "parent test". Spočívá v tom, že donesou hru svým postarším prošedivělým matkám a otcům, a pokud tito nedokáží ovládnout základy hry do deseti minut, na uživatelském interfacu se bude makat usilovně dál. Myslím, že tento postup by se měl mezi vývojáři počítačových her stát standardním. Co se týče grafiky, žádnou záplavu tabulek s textem nelze očekávat. Tento titul by měl totiž být nejen tou nejpropracovanější strategií všech dob, ale i tou nejlépe graficky zpracovanou hrou vůbec!
Z dosavadních informací lze usoudit, že hoši z Elixir Studios rozhodně netrpí nedostatkem sebedůvěry. V případě grafiky však už nelze mluvit o sebedůvěře, ale o naprostém šílenství monstróznosti a megalomanie. Vzpomeňte si na myšlenku, o které uvažovala firma Maxis: převést Simcity do třech rozměrů. Na tuto fantastickou ideu ale vývojáři Maxisu předčasně rezignovali, a tak jejím jediným plodem byla nepříliš podařená hra SimCopter. Dobrá, řeknete si, takže Elixir Studios prostě převedli život města do třech rozměrů. Vaše dedukce je zcela správná, jenže proboha, těch měst je v připravované hře padesát! A kdyby jen měst, řekněme prostě rovnou a bez vytáček, že 3d engine bude simulovat dění na dvou tisícovkách kilometrů čtverečních země obydlené miliónem obyvatel! Každý z těch lidí někde bydlí, něco dělá a něco si myslí, každý má politické přesvědčení a svůj cíl. A vy, coby hráč, se o tom všem budete moci přesvědčit. Když zazoomujete na maximální vzdálenost, uvidíte Novou zemi tak, jak ji lze pozorovat ze špionážních družic: síť měst, silnic a vodních toků. Snesete-li se blíže k zemi nad nějaké město, spatříte i z tuzemska dobře známou scenérii: centrum s administrativními budovami v moderním i klasickém stylu obroubené nekonečnou panelákovou periférií. Klesnete ještě níž a na ulicích se objeví klasické hemžení lidí a aut. A proč se vlastně na to lidské mraveniště nepodívat zblízka? Při sestupu vás možná zaujme balkón jednoho obzvlášť nevkusného růžového paneláku. Snesete se tedy k němu a spatříte pestrobarevnou květenu v umělých truhlících. Zazoomujete co nejblíž a rozeznáváte krásně kvetoucí fialky a tulipány. Člověk by měl skoro chuť zajít pro konvičku a zalévat vodou monitor, aby květinky neuschly.
Hra se ale (možná by se dalo říci: bohužel) netočí kolem zalévání květinek, nýbrž kolem vládnutí lidem. A jakým lidem? Všem těm dělníkům, podnikatelům, sekretářkám, úřednicím či vekslákům, kteří se snad jednou stanou vašimi poddanými, celému tomu miliónu lidí, z nichž každý bude mít ve hře své jméno, práci a názory. A díky unikátnímu enginu hry budete moci pohlédnout každému z toho miliónu lidiček do tváře.
Vraťme se ale rychle na zem. Přestože na tomto projektu pracuje parta s diplomy z těch nejprestižnějších univerzit, jedná se o proklatě náročný projekt. To, hlavní, tedy grafický engine hry, už existuje. Mohli se o tom přesvědčit redaktoři prestižních britských časopisů, které se počítačovým hrám věnují. Už tento engine posouvá vývoj o pár kroků dál a je možno ho skvěle využít třeba i v obyčejné real-timeové strategii či akční hře.
V této souvislosti se vyplatí pozastavit se u hardwarových nároků. Ty zatím nejsou známy, něco však lze vyvodit z drobné poznámky u screenshotů na domovské stránce Elixir Studios (www.elixir-studios.co.uk). Tam se praví, že obrázky byly pořízeny na počítači s procesorem Pentium II/400 MHz a grafickým akcelerátorem Riva TNT 2. To znamená, že většina tuzemských hráčů by měla svůj procesor přesvědčit, aby začal chodit do posilovny, či možná spíše pomýšlet na opravdu pořádný upgrade.
Pokud by všechno mělo jít podle představ autorů, měla by hra být hotova už v dubnu. Doufejme tedy v nejlepší, totiž že se autorům povede opravdu to, co slibují. Tedy hra, u které budeme my, hráči bez rozdílu pohlaví, náboženství či politického přesvědčení, trávit dny i noci a která zároveň našim, zatím tímto náročným koníčkem nepostiženým, příbuzným, kamarádům, milenkám, milencům a Radovanu Holubovi umožní pochopit, že na těch počítačových hrách opravdu něco je.