Když se řekně Final Fantasy, vybaví se každému alespoň trochu her znalému člověku série RPG her japonského střihu, přičemž to byla právě značka Final Fantasy, která tento specifický žánr zpopularizovala i v západním světě. Pravověrní fanoušci FF ale možná budou mít všech těch snah přiblížit se západnímu publiku už docela dost.
Před nějakým časem se na PSP objevila hra Crisis Core: Final Fantasy VII, která sice všemi reáliemi vycházela ze světa legendární hry, ale dalo by se říci, že možná i zpoloviny se jedná prakticky o akční hru. Ovšem pakliže by zde nad zařazením mohly panovat nějaké pochybnosti, v případě Dissidie je vše zcela jasné – jedná se o akci zcela čistokrevnou, protože ve skutečnsoti jde v podstatě o bojovku. Sice ne zase až tak úplně čistokrevnou, ale stále naprosto jasně identifikovatelnou.
Pokud bychom měli hru charakterizovat co nejpřesněji, popsali bychom ji nejspíše jako mix Smash Bros. a Dragon Ball Z. Postavy zde totiž nebojují v malé aréně, ale v rozlehlejším prostoru a nezřídka zůstávají „viset“ ve vzduchu, aby se počastovaly nejěkým tím výživným fireballem a podobně. Pravda, mezi horami a nad roklemi tu sice nepoletujeme, respektive vše zde je v poněkud menším měřítku, ale to nic nemění na faktu, že celková nálada obou titulů je velmi podobná.
Dissidia pochopitelně těží z bohaté tradice série Final Fantasy, a tak tu proti sobě nastupují postavy známé z regulérních dílů FF. V hratelném demu bylo na Tokyo Game Show na výběr z pěti postav, z nichž jmenujme například Squalla (FF VIII), Zidana (FF IX) nebo Tida (FF X). V plné verzi se ale dají očekávat nejen všichni hlavní hrdinové z řadových dílů FF, ale jistě bychom si dokázali představit i pár dalších 
postav – například takový Barett z FF VII by se tu určitě skvěle vyjímal.
Základní myšlenka hry je zcela jednoduchá. V aréně se objeví dva bojovníci, kteří se zde nahánějí a snaží se navzájem zlikvidovat. Díky poměrně slušným rozměrům arén (alespoň tedy těch, které jsme viděli) je zřejmé, že zde ale rozhodně nepůjde jen o to, naběhnout na sebe čelem a zmasakrovat se co nejsilnějšími technikami. Svou roli zde bude hrát i taktika – ať už z důvodu terénní členitosti arén nebo proto, že se na některých místech čas od času objeví i nějaký ten power-up.
Každá z postav se prezentuje odlišným bojovým stylem, nicméně základ mají všichni stejný. Využívat lze útoků na blízko nebo řekněme „střel“ na delší vzdálenosti a nejen 
při překonávání terénních nerovností či propastí využijete skok. Různými kombinacemi lze docílit nejen různých komb (nezřídka dost slušně ničivých), ale i variací na základní útoky, takže ve výsledků dává i tento jednoduchý základ vcelku slušné možnosti co do počtu bojových technik.
Pokud máte sérii Final Fantasy spojenou s tím, že u hraní je potřeba přemýšlet, tak na to zde rychle zapomeňte. Tedy ne že by se tu nemuselo myslet, s bezduchým bušením do tlačítek nezvládnete možná ani první souboj, ale tempo hry je tak vysoké, že známou RPG selanku připomínají snad jen jména zdejších postav.
Díky dvěma druhům útoků totiž můžete být neustále v akci. Doběhnete k soupeři, 
naložíte mu jich pár na ciferník a v okamžiku, kdy od vás začne zbaběle prchat, mu na cestu pošlete ještě na dálku pár ran bleskem. Na druhou stranu to ale pochopitelně znamená, že ani vy nejste skoro nikdy v bezpečí, takže je potřeba mít se stále na pozoru.
Obrana proti útokům soupeře ale přesto existuje. Buďto můžete „projektilovým“ útokům zdálky jednoduše uhnout (nejlépe skokem) a nebo se můžete schovat za některý z objektů. Vybírejte ale pečlivě, protože přinejmenším některé objekty podléhají destrukci. Hřejivý pocit z chytrého ukrytí za kamenný sloupek tak člověka přejde vcelku rychle poté, co do sloupku soupeř nastřílí pár ran, čímž pádem váš úkryt rozbije.
Asi nejatraktivnějším způsobem obrany jsou ovšem countery. Možnost jejich použití 
se objevuje, pokud do vás soupeř buší relativně z blízka. Když se tedy na displeji kontextově objeví symbol tlačítka a vám se ho podaří včas stisknout, vrátíte soupeři vše i s úroky a naložíte mu ještě dvakrát tolik.
Další zajímavostí je i možnost vzájemného vyrušení střel. Pokud znáte film Limonádový Joe, pak si jistě pamatujete přestřelku, kde kulky létaly přímo proti sobě a v půlce cesty se vždy srazily. Tak přesně tak to jsme zaznamenali i zde. Otázkou zůstává, zda se jedná o obecný jev nebo zda bude možné, aby střela jedné postavy „přetlačila“ tu druhou, třeba na základě levelu obou postav. Z jiného úhlu pohledu by se to aledalo považovat i za svým způsobem obrannou techniku, kdy se příslovečně ubráníte útokem.
Nemohla by to totiž být hra s titulem Final Fantasy, aby se zde nenavyšovaly levely. Proto asi nikoho nepřekvapí, když na něj klidně i uprostřed lítého boje zabliká nápis „Level Up“. Upřímně řečeno jsme ale příliš nepochopili význam tohoto levelování, zda tedy bude mít vliv v hlavním režimu hry, zda se netýká třeba pouze zbraní nebo zda potenciálně bude využitelné v multiplayeru. Z toho, co jsme viděli, odhadujeme, že výsledek bude jakýmsi průnikem toho všeho, ale upřímně řečeno, na místě jsme byli rádi, že nám hosteska vysvětlila alespoň základ ovládání, ale ani přes její nesporný půvab to na delší diskusi zjevně nebylo.
Jednoznačnou pochvalu si ovšem rozhodně zaslouží grafika, a to ať už po stránce technické nebo stylové. K technickému zpracování není moc co dodávat – hra 
zkrátka vypadá hezky. Z hlediska stylového či výtvarného pak zapůsobí například rozmanité a členitě navržené arény (sněhové pláně, vnitřek vulkánu apod.) a v prvé řadě pak ztvárnění soubojů. Nejen na pohled působí skvěle, když dva sokové doslova visí v různých výškách ve vzduchu nad roklí plnou lávy a mrskají po sobě, čím se dá. Možná se to časem okouká, ale zpočátku to zkrátka chytne za srdce.
Zvuky naprosto odpovídají tomu, co byste v takovéto hře čekali, ale fanoušky série jistě potěší přinejmenším závěrečná notoricky známá vítězná fanfára poté, co se svým sokem definitivně zúčtujete.
Nový člen rodiny Final Fantasy tak sice padl od stromu dále než kterýkoliv jeho 
předchůdce, ale svou kvalitou zaujmout rozhodně dokáže. Je vidět, že pro Square Enix je značka Final Fantasy více než jen rodinným stříbrem a na výsledku je to vidět. Přestože je Dissidia jen „pitomou bojovkou“, je na ní ve všech směrech vidět úsilí a péče, s nimiž bylo k její tvorbě přistupováno. Rodině Final Fantasy tak ostudu rozhodně neudělá.
Index očekávání: 85%
