Ze soboty 26.2.2005 na neděli 27.2.2005 proběhlo v Praze malé setkání fanoušků kultovního Star Treku pod názvem Star Trek Battlefest W05 a jelikož jsem měl tu čest se účastnit, přináším vám z této mimořádně povedené akce exkluzivní reportáž.
Celá akce spočívala v nerušeném pokecu u pivka a následné celonoční pařbě ve hrách s tematikou Star Treku. Akci pořádala malá skupinka nadšenců, kteří pro vás připravují stránky Star Trek Games. Osobně jsem se s touto partičkou vůbec neznal a o jejich existenci jsem věděl pouze díky tomu, že jsme společně pod záštitou WDK Games překládali skvělé RPG Star Wars: Knights of the Old Republic a teď pracujeme na překladu dílu druhého. Moje očekávání bylo tedy značně rozporuplné. Na jednu stranu jsem se těšil na osobní setkání s lidičkami, se kterými jsem se znal pouze z diskuzí nebo ICQ, ale na stranu druhou jsem byl plný obav, co to bude za individua. Budou to takoví ti zarytí fanoušci, kteří se navzájem přepadávají, mají v ruce kousek klacku, představující laserovou pistoli, vydávají prapodivné zvuky a když se jich zeptáte na datum, odpoví vám něco na způsob 484315867.5? Uvidíme. Má cesta začala už v pátek odpoledne, ale popořadě.
Pátek 25.2.2005
Ze svého bytu v rodném Děčíně jsem vyrazil krátce před druhou hodinou odpolední. Slova spolubydlícího Martina “Karas, kup si místenku, to Pendolino bejvá narvaný!“ jsem ignoroval a vyrazil na nádraží. Cestou jsem bohužel zjistil, že bůhvíproč zavřeli moji oblíbenou samoobsluhu, kde jsem měl v plánu nakoupit bagety na sobotní noc, což mělo za následek značně pochybné zvuky z mého břicha k nedělnímu ránu. Na nádraží jsem dorazil asi deset minut před odjezdem vlaku, takže jsem si koupil lístek a nastoupil. Právě v tuhle chvíli jsem si uvědomil sílu Martinových slov, protože vlak byl tak narvaný, že to vypadalo, jako by tu dávali něco zadarmo. Po urputné snaze a nezbytné eliminaci jednoho malého fakana jsem našel snad poslední volné místečko v celém vlaku (sice vedle pochybně vypadající babičky, ale lepší než drátem do oka), které jsem zabral nebezpečnou rychlostí a pěkně se uvelebil. Vlak se rozjel a na mé tváři se objevil spokojený úsměv. Jak už to tak bývá, radost netrvá věčně, takže v Ústí nad Labem (cca po patnácti minutách cesty) nastoupila značně početná romská rodinka a co čert nechtěl, stoupli si přímo vedle mě. Kritický nedostatek místa jim trošku pocuchal nervy, což dávali dostatečně hlasitě najevo a podle nejnovějších osnov pravidel českého pravopisu rozhodně nemluvili. No co, na podobné případy jsem připraven, takže jsem si narval do uší sluchátka tak rychle, že by mi světlo mohlo závidět a ohulil Hatebreedy. Bohužel na velice silný a mnou značně nenáviděný cigaretový zápach už hudba nestačila. Do hlavního města už se to naštěstí obešlo bez dalších větších zážitků a já se po několika hodinách konečně nadechl čerstvého vzduchu. V metru na mě čekal můj kamarád a guru české pařanské scény Storm, se kterým jsem se vydal posilnit do naší oblíbené hospůdky a poté jsme jeli k němu domů a trošku zapařili. Večer jsme se ještě vydali do nejbližší „pekárny“ posilnit několika krajíci čerstvého tekutého chleba na dobrou noc a okolo druhé hodiny ranní jsme šli spát.
Sobota 26.2.2005
Ráno jsme se Stormem ještě něco zapařili a v jednu hodinu odpolední se vydali do hospody U Pešků, kde byl oficiální sraz a už se na nás čekalo. Po vstupu do hospody jsem se rozhlédl a na jistotu zamířil k jednomu ze stolů, u kterého vysedávali dva týpci a zkoumali něco na noťasu. Samozřejmě jsem se nemýlil a jal se seznamovat - Kovi a Sheedee zněla jejich jména. Netrvalo dlouho (no vlastně trvalo, ale u pivka ten čas ubíhá trošku rychlejc) a dorazil páreček Mae2000 a Thereza, ale bohužel nás opustil Sheedee. Po několika dalších pivsoních nás poctil svou návštěvou Dave a z dalekých slovenských luhů a hájů dorazil i be_c (jak se to vlastně čte nevěděl ani on sám :)). V nějakých sedm hodin večer jsem se rozhodli, že vyrazíme do herny, protože ještě chvíli tam sedět, tak to dopadne zle (teda jak pro koho, takovej Kovi cucá to pivko jak nemocnou tetu, ale já už začínal mít dost). Cestou z hospody se od nás přes všechno přemlouvání odpojil Storm a náš počet se tím opět snížil. Před hernou už stepoval Ravenhorst a během několika minut dorazil i poslední člen týmu – Mr.Spock, který tím utvrdil pravidlo „bydlím nejblíž, přijdu nejdýl“. Náš tým se tedy ustálil na konečných osm lidech (Karasman, Kovi, Mae2000, Thereza, Dave, be_c, Ravenhorst a Mr.Spock), což bylo bohužel o dost méně, než se původně počítalo, ale spousta lidí odpadla na poslední chvíli z nejrůznějších více či méně pochopitelných důvodů (takovou chřipku bych ještě pochopil, ale nějakej blbej zápas, kterej nakonec stejně skončil prohrou a rozseklou tlamou, jsem rozdejchával celkem dlouho). Jediná útěcha je, že pro nikoho dalšího by překvapivě nebylo místo, protože spousta počítačů v herně byla momentálně v servisu, takže v jedné místnosti bylo jako na potvoru osm počítačů a ve vedlejší pouhopouhé dva, které ale vzápětí obsadili dva týpci, kteří celou noc hráli nějaký děsný mód do Diabla II. Takže jsme měli celou místnost pro sebe a jali se instalovat nezbytný software, kterým byla 3D akce Elite Force 2 a vesmírná strategie Armada. V záloze byl i Starfleet Command 3, ale to pouze kdyby byla nálada a čas (což nakonec nebylo ani jedno). No a tady už se konečně dostáváme k samotnému Battlefestu.
Několik prvních hodin pařby a vstup do neděle 27.2.2005
V nějakých devět hodin večer jsme měli konečně všichni nainstalovaný EF2 a Armadu a začalo se pařit. Po zahřívající deadmatchi se každý trošku rozehrál, takže jsme zkusili týmový deadmatch a poté i Capture the Flag s populárním mutatorem Desintegration (quakeři to budou znát pod názvem InstaGib, tedy jedna rána=smrt). Rozdělení týmů Kovi, Karasman, Mr.Spock, Mae2000 x Thereza, Ravenhorst, be_c, Dave se ukázalo jako velice vyrovnané a vítězství bylo často těsné, takže jsme v tomto složení už hráli pořád. Přesně v půl jedné jsem se s Kovim, Maem a Spockem vydal na malé odreagování ven, kde jsme svedli malý deadmatch se sněhovými koulemi. Sníh nás bohužel studil víc, než bylo plánováno (kromě zbabělce Maeho, který měl rukavice), takže jsme se rychle vydali zpátky, ale aby to nebylo líto ostatním, kteří s námi nešli, přinesl jim Mr.Spock pěkných pár suvenýrů v podobě sněhové koule za krkem.
Chvilka klidu
Vzhledem ke zmrzlým rukám jsme neměli ani pomyšlení na nějaký rychlý zápas v EF2, takže se začala hrát Armada. Tuto hru jsem bohužel nikdy nehrál (stydím se), takže jsem se od prvního zápasu distancoval s tím, že nejprve trošku okoukám principy hry. Uvelebil jsem se tedy do křesílka a brejlil, jak si tam Mae syslí armádu. Bohužel koukání na černou obrazovku (rozuměj vesmír) s několika maličkými loděmi mělo za následek přesně to, čeho jsem se bál. Po pátečním večeru se Stormem na mě padla krize a chtělo se mi děsně spát. Zavřel jsem tedy oči a relaxoval (já fakt nespal…no vopravdu) a krize cca po patnácti minutách odešla stejně rychle jako přišla a já byl zase fit. Bohužel z Armady jsem tím pádem nepochopil vůbec nic. Nedal jsem ale na sobě statečně nic znát a odvážně jsem odkýval druhý zápas. Hra začala a já se teprv začal rozkoukávat. Když už jsem trošku začal chápat, o co vlastně jde, přilétla ke mně obrovská flotila bitevních lodí, která mi ze základny udělala vrakoviště. To, že to není pouze zlý sen jsem poznal až ze Spockova škodolibého smíchu. Má účast v Armadě skončila po nějakých deseti minutách, takže jsem alespoň stihnul blesknout pár fotek, které jsou roztroušeny tady okolo.
Začíná to pravé maso aneb BOTY
Někdy okolo třetí hodiny ranní jsme tedy opět začali hrát EF2 s oblíbeným Desintegration mutatorem a místností se nesla skvělá nálada. Zkusili jsme malou mapu jménem "Quarterdeck" a v osmi lidech to byl opravdu nážez. Už se zdálo, že to nemůže být lepší, ale po pár zahřívacích bitvách se stala naprosto klíčová událost, která ovlivnila celý Battlefest, konkrétně vznikl nový mod, který jsme nazvali prostě BOTY. Kovi, který zakládal server, nastavil rychlost hry na 999 (standardně je to myslím 400) a pohyb byl tak několikrát rychlejší. To by ještě nebylo nic tak hrozného, ale už i u toho jsme se skvěle bavili. Pak ale někdo, tužím že to byl Mae, našel v malé kruhové místnosti, která představovala výtah, boty, které mnohonásobně zrychlovali pohyb postavy, což byl s celkovým zrychlením hry takový fofr, že jste za půl sekundy byli na druhém konci mapy. Ze začátku to byla pouze taková malá hříčka, ale vzápětí se o boty strhnul takový boj, který se nemůže srovnávat ani s těmi největšími masakry v odvětví počítačové zábavy. Každý chtěl mít boty pro sebe a stát se tak téměř nezasažitelným.
Ten, komu se podařilo sebrat BOTY, byl mnou nazván „Obuvníkem“, což se ujalo nejvíc, ale občas se ozývala i pojmenování jako Botník, Baťa nebo Doktor Bota (ano, je to ze seriálu Ženatý se závazky). K prosté řežbě se stále přidávala nová a nová pravidla jako že Obuvník nesmí střílet (což bylo stejně zbytečné, protože trefit něco v té rychlosti bylo zhola nemožné), musí se zdržovat jen v určité oblasti, apod. Přestože to celé nevypadá jako nějaká kdovíjaká zábava, tak se musím přiznat, že takhle už jsem se hodně dlouho nenasmál. Zapomeňte na fragy, tady šlo o BOTY! „Zabijte Obuvníka a vemte mu ty zatracený BOTY!“ Tento posvátný upgrade měl dobu trvání pouze několik málo desítek sekund, takže po jeho vyčerpání jsme se všichni seběhli do toho malého výtahu, kde se objevoval. Tam teprve začal masakr – kruhová místnost cca 3x3 metry a v ní osm lidi. Poté bylo schváleno pravidlo, že výtah bude jakýsi „start point“, ve kterém platí zákaz střílení, dokud se neobjeví BOTY, takže to vypadalo tak, že osm lidí stojí po obvodu výtahu (muselo se stát až u zdi, jakékoliv porušení pravidel mělo za následek okamžitou anihilaci hříšníka všemi ostatními najednou) a čučí na podlahu uprostřed. Po chvilce čekání se zde strhl totální masakr a vyvolený jedinec si z boje odnesl trofej největší – BOTY! Padl také návrh, že „start point“ uděláme ve druhém výtahu a utéct z něj se bude moct až se objeví BOTY. To znělo dobře, takže jsme všichni naběhli do druhého výtahu a čekali, když tu někdo zahlásil:“A jak zjistíme, že už tam jsou ty BOTY???“ Vtom všem došla slabina tohoto geniálního plánu a masakr začal nanovo.
Když jsme si to tak jednou stáli po obvodu výtahu a čekali na BOTY, přišel Dave na nápad, že si nás vyfotí a že chce mít na fotce i BOTY. Jak se ukázalo, byl to úkol těžší, než se zdálo, protože ve chvíli, kdy se BOTY objevily se strhl masakr bez ohledu na to, že bylo domluveno nestřílet, dokud nebude fotka hotová. Vždycky někdo neodolal a ty BOTY prostě ukrad. Tak bylo domluveno, že fotku uděláme v druhém výtahu, kde se objevoval nějaký nedůležitý upgrade a Mr.Spock se nabídl, že pro BOTY dojde. Tak si tak stojíme, čekáme na Spocka, ale ve chvíli, kdy se otevřely dveře a dovnitř vešla modře světélkující postava (tzn. nesla BOTY), zasvištěl vzduchem laserový paprsek a Mr.Spock putoval do věčných lovišť. Málokdo (nejčastěji Thereza) totiž snesl pomyšlení, že před ním bude stát Obuvník a nesmí se vystřelit (památná hláška Mr.Spocka:“Therezo, ještě jednou mě zabiješ a kopnu tě do hlavy! Já tě do ní fakt kopnu!!!“). Pokud chcete vidět výsledek celého snažení, podívejte se na obrázek u tohoto odstavce.
Pomalu končíme
Někdy po šesté hodině ranní jsme si dali malou pauzu, ve které jsem obdivoval ty dva pařany, co ještě pořád bez sebemenší přestávky jeli Diabla II. Na stole u každého z nich bylo asi pět zmačkaných krabiček od cigaret a do uší jim pražilo nějaké country nebo co to bylo za hrůzy a to hlasitostí, která přebije i mé repráky doma na stole (nekecám, to byla fakt hroznej kravál –o to víc mě překvapovalo, že se spolu normálně dorozumívali) a nejevili sebemenší známky únavy. Krátce na to nás opustil Mae s Therezou , takže jsme zůstali v šesti. Ravenhorst, Dave a be_c se začali decimovat v Armadě, ale my zbylí jsme neodolali a dali hádejte co? BOTY! Ve třech už to ale nebylo takové maso, tak jsme tak zkušebně dali tři boty (počítačové protivníky, nééé ty zrychlující BOTY) a to hned na nejvyšší obtížnosti. Jak se dalo čekat, výprask jsme dostali více než solidní a navíc boti hrát BOTY neuměj, takže jsme toho nechali. V nějakých devět hodin ráno jsme všechno vrátili do původního stavu, uklidili po sobě a vydali se vstříc domovům, při kterých se naše cesty postupně rozdělovaly, až jsem zůstal sám na Masarykově nádraží.
Rád bych touto cestou poděkoval všem, kteří se Battlefestu zúčastnili, za skvěle strávený čas. V tuhle chvíli mě mrzí, že jsem nebyl na předchozích Battlefestech, ale ty další si už na tuty nenechám ujít. Obuvník s vámi…
