Výňatek z Britannijské encyklopedie, část Města, Yew
Ten, kdo poprvé navštívil Yew, dost možná i zapochyboval, zda se jedná o město. Je to spíše shluk osamělých loveckých srubů, které se v jednom místě dostaly natolik blízko k sobě, že tamní obyvatelé plni nadšení vybudovali „náměstí“. Uvozovky jsou na místě, neboť ten blátivý čtverec plný zvířecích exkrementů není nikterak reprezentativní. Název Yew městečko dostalo podle mohutných tisů, které rostou z celé Britannie právě jen tady. Vypráví se dokonce o stážcích těchto stromů, ale, vzhledem k minimu informací o nich, je pravděpodobné, že se jedná pouze o legendu. Ten, kdo nenavštívil Yew, tak nikdy nemůže pochopit mentalitu zdejších lidí. Snad stálý mlžný opar a neustálé mrholení, které ne a ne přejít ve vydatný déšť, ovšem které také nehodlá přestat, dávají tomu místu jakousi tajemnou majestátnost. Vodou přesycený vzduch znásobuje vůně lesa a přináší s sebou i nové neznámé pachy – či si pouze probuzená mysl v těchto místech uvědomuje to, co by jinde ignorovala? Ať je to jak chce, určitou tajemnou sílu toto místo má. Proč jinak by si Lord British vybral právě yewské lesy k výstavbě Opatství Vcítění (viz. heslo „Opatství Vcítění“)? Yew si buď zamilujete, nebo ho budete nenávidět - jiná možnost není.„A copak vás sem vlastně přivedlo, mladíku? Takový konec světa,“ zeptal se vozka. Bezděky jsem se ohlédl za vzdalujícím se městem. A pak jsem se podíval zpět na vozku a
uvědomil jsem si, že mám strašlivou chuť si s někým popovídat o svých minulých dnech. „Narodil jsem se tu.“
„Jo jo, každý máme někde kořeny. Já pocházím z Vesperu, a když teď jezdím mezi Britainem a Yewem, dostanu se domů tak jednou za půl roku. Děti pomalu odrostou a ani nepoznají tátu,“ postěžoval si.
Rozhovořil jsem se. „V mládí mi přišel Yew jako snad nejošklivější město. Bylo to mé vězení. Můj život byl již dávno předurčen. Mohl bych skončit jako mnich v místním opatství, nebo jít do yewské domobrany, rybář, dřevorubec, truhlář… na cokoli jsem si vzpomněl tak bylo v okolí. Na dosah ruky. Celý život prožít ve městě, které nenávidím, při práci, kterou jsem nikdy nechtěl dělat. Strašná představa. A já přitom toužil po cestování. Chtěl jsem poznávat cizí kraje, setkávat se s neznámými lidmi, pokoušet se porozumět jejich řeči. Při štípání dříví jsem snil o tom, jak pluji po jižních mořích, objevuji nové ostrovy, na které nikdy předtím nedorazil žádný člověk…“
„V mládí má člověk mnoho takových myšlenek,“ řekl vozka, „naštěstí s přibývajícími léty jedna po druhé odcházejí. A je to tak dobře. Ono by po světě běhalo příliš cestovatelů a objevitelů a pole by ležela ladem. Jíst se musí. Jíst se musí...“ Poslední slova řekl docela tiše a já zapochyboval, zda nemá být na konci otazník. Možná si sám vzpomněl na své touhy a sny.
„Nedokázal jsem to vydržet a utekl jsem z domova. Rodičům jsem nechal krátký vzkaz na dveřích a vyrazil. Cestoval jsem celých sedm let. Zpočátku jsem pracoval na poli i v dolech, jen abych si vydělal na stravu, ale stále jsem se mohl kdykoliv zvednout, vzít těch pár nejnutnějších věcí, co jsem měl, a jít jinam. Sem tam si něco ulovit, abych nezemřel hlady. Hnalo mě to stále dál a dál. Přijde mi, že jsem celých těch sedm let prožil v letu. Když jsem navštívil nějaké neznámé město, hned po několika dnech jsem si připadal, že tam jsem strašně dlouho a toužil jsem pokračovat dál. Nyní se ve mně ale něco změnilo. Cítím, že mám moře času a chci si užít každou přítomnou chvíli. Proč se hnát na nové místo, když to, ve kterém jsem, mi ještě nevydalo všechna svá tajemství...“
„Abych to zkrátil tak po sedmi letech na mě přišel stesk po domově. Věc, které bych předtím nikdy nevěřil, se stala skutečností a mě se stýskalo po té unavené ospalé díře, kde se nikdy nic nedělo. Dlouho jsem se rozmýšlel a nakonec jsem se sem prostě rozjel. Mámě jsem koupil u jednoho šperkařského mistra nádhernou stříbrnou brož s jeho vlastnoručním podpisem a otci dýmku s plným váčkem prvotřídního tabáku z ostrovu Jhelom. Když jsem přijížděl, záměrně jsem vystoupil už daleko před městem a vydal jsem se domů svou oblíbenou zkratkou. Jako kluk jsem ji prošel snad tisíckrát. Nyní byla stejná a přece jiná, každý strom, každý kámen jsem vnímal, jako bych ho viděl poprvé. Bylo to zvláštní, moc zvláštní. Pomalu jsem se blížil k našemu domu a začal jsem mít takový divný, těžko popsatelný pocit. Zdálo se mi, že jsem to již někdy prožil. Snad to byl sen, na který jsem již dávno zapomněl a nyní mi znovu pronikl do myšlenek. Ve snu bylo všechno okolo mlhavé a nejasné, ale dům jsem si pamatoval. Měl otevřené dveře, které mě nesmírně lákaly a já do nich chtěl vejít. Ať jsem to ale zkoušel jakkoli, nešlo jimi projít. Snažil jsem se běžet, ale stál jsem na místě. Přidával jsem, běžel jsem ze všech sil, ale začal jsem se pomalu vzdalovat. Byl to špatný sen… divím se, že jsem ho dokázal zapomenout…“
„A jak vás přivítali rodiče, po takové dlouhé době?“ přerušil mě vozka. Podíval jsem se na něj, pozoroval upřeně cestu před námi a na tváři se mu objevil takový mírný úsměv. Zřejmě jsem mu svým vyprávěním něco připomněl nebo snad měl on sám radost z mého setkání s rodiči.
„Byli strašlivě překvapení. Už prý ani nedoufali, že jsem ještě naživu. Měli také radost z dárků, zvlášť máma z té stříbrné brože. Zůstal jsem u nich několik týdnů, mají se dobře a žijí dál svým klidným životem. Když jsem odjížděl, musel jsem slíbit, že se zase brzy ukážu. Smířili se již s tím, že cestuji a řekl bych, že z toho mají radost. Těší je, že jejich syna zná mnoho lidí…“
Když jsem to vyprávěl, pozoroval jsem vozku. Měl lehce přivřené oči a na tváři široký úsměv. Já se pohodlně opřel, nacpal si dýmku a také se zadíval na cestu. Pak jsem si malinko poodsedl a sklonil se pod vůz. Kdesi pod vozem něco lehce zazvonilo. Narovnal jsem se na kozlíku a nenápadně se otočil. Na cestě za námi se cosi stříbrně blýskalo. Vozka si naštěstí ničeho nevšiml. Vydechl jsem oblak dýmu.