Naše kronika poslední dobou zeje prázdnotou. Černý inkoust z některých stránek pomalu bledne... Nenašla jsem příběh mého Mistra Calidora, někdo stránku s jeho zápisem vytrhl, jako by měl být zapomenut. Ale v mém srdci Calidor zůstane navždy, usmála jsem se. Mojí hlavou se najednou honilo tisíce vzpomínek, z nichž nejedna byla o Calidorovi. Vzala jsem ze stolu inkoust a brk a začala zapisovat vzpomínku na to, jak jsem se vlastně stala Paladinem.
* * *
Kůň mě rychle nesl skrz krajinu země Britain. Nebe bylo úplně jasné, sníh křupal pod kopyty koně, zkrátka hezké ráno, pomyslela jsem si. Chtěla jsem se vyhnout nepříjemnostem za každou cenu, po ránu jsem na nějaké potyčky neměla ani pomyšlení. Za několik hodin se na obzoru objevilo Skaflocovo sídlo. Skafloc byl můj učitel magie, dnes jsem u něj měla mít jednu z lekcí. Cestou přes most a cestičku mě nikdy nezastavil. To tu nebylo běžné. ‚Že by Skafloc a jeho lidé ještě spali?‘ zeptala jsem se sama sebe. Zlehka jsem zaklepala na dveře, podruhé rázněji.
Nic.
Zaradovala jsem se, že budu ušetřena dnešního tréninku.
"Na to můžeš s klidem zapomenout, Johauno," ozvalo se za mými zády. Skafloc.
"Tak pojď dál, Jo a koně nech venku."
Skafloc za mnou zavřel dveře. Svého koně jsem nechala venku.
"Včera jsem se ztratila ve Vesperu a nebýt lidí z našeho Bratrstva a hlavně Calidora, dostali by mě bastardi od Orderu," uhrábla jsem si své rozcuchané vlasy.
"Včera se něco dělo... ‚Kutululů‘ na nás během noci několikrát zaútočili."
Zasmála jsem se jeho označení Orderu.
"Zranili tě?"
"Ani trošku," řekl s úsměvem a na důkaz si vyhrnul rukávy.
"Co je tohle?" ukázala jsme na jeho stříbrný náramek.
"Odkaz paladinského Řádu Stříbrné Svíce. Nikdo neví, co se s nimi opravdu stalo, jisté ale je, že se tyhle náramky zase začaly objevovat."
"A kde jsi ho vzal?"
"Ten už mám léta, Johauno. Pokud bys ho chtěla, musíš podstoupit zkoušku."
Pokaždé, když se mluví o zkouškách, dostanu strach, že selžu.
"Můžeš vyrazit okamžitě. Kde je Bludiště zajisté víš."
"Nevím," řekla jsem rychle.
"Děvče nešťastné," Skafloc došel k jedné ze skříní a začal se v ní přehrabovat. Usoudila jsem, že tam musí mít pěkný bordel, protože mu trvalo docela dlouho, než našel to, co hledal.
"Tady je, mrška," řekl a podával mi kámen s runovým symbolem. Ani jsem nemusela být vědma, abych věděla, kam mě tenhle kámen pošle.
"Moc si toho neber. Měla bys být lehká. V té zkoušce nejde ani tak o boj, je to spíš o trpělivosti a tak trochu i rychlosti."
***
Rychle na koníkovi zpět do svého domku!
"Kam tak spěcháš?" ozval se známý hlas. Calidor stál za mnou, oblečený do stínového brnění a vyzařovala z něj nedělní pohoda.
"Slyšel jsi někdy o Řádu Stříbrné Svíce?"
Calidor se poškrábal na hlavě a na čele se mu objevily jemňounké vrásky.
"Něco málo, proč se ptáš?"
Zadívala jsem se Calidorovi do očí.
"Ach, ty chceš ten náramek, nemám pravdu?!"
Vzpomínky, které se mi v tu chvíli vyrojily v mysli jsem se snažila zahnat. Působily mi mnohem větší bolest, než radost.
"Já jen, jestli bys nešel se mnou. Mám strach..."
Calidor mě objal tak, jako kdysi Skafloc, když jsem se vydala na cestu Chaosu.
"Drahá, musíš být samostatná. Protože jsem tvým učitelem, nemůžu jít s tebou. Musíš tam jít sama."
Calidor má asi pravdu, pomyslela jsem si na odchodu. Trpkou pravdu.
* * *
U Skafloce jsem se zdržela jen krátce. Podle toho, jak se tvářil, bylo jasné, že mi už nepomůže ničím jiným než teleportováním: "Kal Ort Por"
***
Objevili jsme se v zeleném parku s živými ploty. ‚Tak je to Bludiště? Vypadá jako jedna velká zahrada,‘ pomyslela jsem si.
"Projdeš do svatyně a hned vedle sochy božstva nalezneš portál," mávnul Skafloc rukou k centru parku. Zřejmě mi nehodlal prozradit, kam mě portál zanese. Rozjela jsem se.
"Hodně štěstí!" ozval se za mnou Skaflocův hlas
***
Prodírala jsem se zelení, když tu náhle se přede mnou zjevil muž v kožené zbroji. Mířil na mě lukem. Všechna nervozita se potřebovala uvolnit – chtěla jsem bojovat. Sekla jsem po chlapovi mečem, on odskočil a tasil meč. První úder jsem vykryla štítem. Druhý mečem, třetím úderem jsem ho odzbrojila, čtvrtým zabila. Život není ráj.
Co kdyby jich bylo víc? Hnala jsem svého koně, abych případným pronásledovatelům ujela. Taky že ano – ozval se svistot šípů a v rameni mě něco štíplo. Rychlým pohybem jsem šíp vytrhla. ‚Nebuď zbrklá,‘ blesklo mi hlavou. Náhle jsem zahlédla jiného Paladina. Bojoval s dvěma nepřáteli. Kolik nás tu je? Z koně jsem sekla po jednom z útočníků a kopla ho do tváře. Paladin využil jeho zavrávorání a rychlým pohybem do něj zabodl svůj meč. Stačil udělat ještě několik kroků, než klesl k zemi.
Druhý mizera zaútočil na kolegu zezadu, ale já stačila rychle zareagovat a jeho útok zneškodnit. Paladin ho z půlobratu sekl ho do pasu. A je po žížalkách, pomyslela jsem si při pohledu na jeho smrtelné křeče. ‚Pořád je to živá bytost,‘ pomyslela jsem si, když jsem dala sek z milosti. Bez dalších slov jsem pokračovala dál, nepotřebovala jsem díky.
Přijela jsem k monumentální budově – svatyně. Zpoza rohu se ozýval dusot kopyt. Rychle jsem se ukryla. Mohutný muž na koni nesl na štítu znaky Orderu. Zvíře vypadalo jako pověstný kůň zvaný "Noční Můra". Pozorně se zadíval mým směrem, ale naštěstí zavrtěl hlavou a zmizel v budově. Pomalu jsem se vydala za ním.
Opatrně jsem obešla koně a schovala se do výklenku. Od hlavního sálu se blížily hlasy, jeden mi neodbytně připomínal Skafloce. Osoby prošly kolem mého úkrytu a já zjistila, že jde skutečně o Skafloce. Druhého muže jsme také poznala – Negotiator, adept Zlatého Kruhu.
"Skafloci, mám pocit, že tu někdo je!"
Skafloc přikývl.
"Myslím, že dokonce vím kdo. Johauno? "
‚Jak o mě u Nesmrtelného Xeena může vědět?!‘ pomyslela jsem si, když jsem poslušně vylezla ze svého úkrytu.
"Nejsme tu dnes sami, že? Před chvílí jsi určitě viděl bojovníka Orderu," podotkl Negotiator.
Skafloc se usmál.
"Viděli jsme ho chvíli po tvém odchodu a doufali jsme, že na něj nenarazíš. Byl rychlejší."
"Co se mnou ten náramek udělá, když ho všichni tak shání?"
"To uvidíš sama, Johauno," řekl nepřístupně Skafloc. "Teď vás tu nechám, volají mě bratři Chaosu do boje."
Negotiator přikývl. Já měla chuť se na náramek vykašlat a následovat Skafloca.
"Bude pro tebe lepší, když zůstaneš tady a dokončíš svůj úkol."
Jen váhavě jsem přikývla. Skafloc zmizel v oblaku dýmu.
Portál se náhle zelenavě rozsvítil.
"Počkám do noci, alespoň tady bude větší klid," řekl Negotiator. Připadalo mi, že mě portál přitahuje:"Drž mi palce!"
‘Už není cesty zpátky. Já to musím dokázat,‘ řekla jsem si a prošla.
Objevila jsem se v jakési podzemní chodbě. Nevím, jak dlouho jsem bloudila spletitým bludištěm, byla to věčnost, než jsem našla východ, před kterým stál mohutný zelený strom. Sedla jsem si pod něj a usnula. Probudilo mě lupnutí a přímo přede mnou se třpytil další portál. Moc dlouho jsem nepřemýšlela a vběhla jsem do portálu před sebou. To samé jsem zopakovala ještě asi dvakrát. Vždy jsem došla k místu, kde se měl objevit další port. Ale čekání bylo čím dál tím delší a delší. Nakonec jsem se vrátila zpět do civilního světa. Bludiště s jeho čekáním bylo za mnou. Nechápala jsem.
Ulicemi Britainu jsem projela až ke Skaflocovu domu. Zaklepala jsem.
"Ahoj Johauno, našla jsi, co jsi hledala?"
Proč se ptá, když zná odpověď?
"Pojď dál."
"Vezmi si tohle, pomůže ti to."
Skafloc mi podával jakýsi pergamen. Když jsem pergamen rozložila na stole, měla jsem před očima bludiště s označením míst, kde se přesně nacházejí portály.
"Díky!"
"Myslím, že by sis měla dnes odpočinout. Vypadáš dost unaveně. Ráno moudřejší večera, jak se říká."
Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem to již déle odkládat.
"Nebudu ti bránit. Mimochodem, za mapu neděkuj mě, ale svému otci."
Cestou k bludišti se mi v hlavě se mi ozýval Calidorův hlas:"Věř si Jo, hlavně si věř."
Vnitřek svatyně ozařovaly hořící pochodně.
"Zdravím tě, Johauno!"
Rychle jsem se otočila a narazila na šedě zářící oči Bratra v Chaosu, Lirena.
"Tebe bych tady v tuhle hodinu nečekal. Jdi první," po tváři se mihnul úsměv. Unaveně jsem pohlédla do otcovi mapy. Zaťala jsem zuby. A prošla portálem.
Další postup byl otázkou rychlosti: rychle k dalšímu portálu, projít, k dalšímu, projít., k dalšímu, projít. A tak dokola. ‚Nedokážu to projít celé znovu,‘ pomyslela jsem si a zároveň slyšela Calidorova slova. Zahlédla jsem Lirena a popřála mu hodně štěstí. Pak jsem vešla do posledního teleportu. Úkol byl jednoduchý: dostat se do baráčku, okolo kterého pobíhali pavouci se smrtícím jedem v kusadlech. Při pohledu na ně se mi na čele objevily krůpěje potu. Zavřela jsem oči a nechala se vést rychlostí, instikty a náhodou. Vyšlo to. Když oči otevřela, nacházela jsem se uprostřed nevelké místnosti, v jehož rohu se nacházel ještě jeden portál. Neváhala jsem ani chvilku a rychle jím prošla.
Opět jsem byla ve svatyni, jen několik metrů od prvního portálu. V tu samou chvíli mi ze záhybů mojí rudé róby vypadl na mramorovou dlažbu náramek. Zacinkal. Neodpustila jsem si hlasité zajásání. Po obvodu bylo vytepáno moje jméno a okolo něj magické runy. Nemohla jsem odolat pokušení, abych si náramek nezkusila. Sotva však obemkl mé pravé zápěstí, pocítila jsem v něm ochromující bolest. S rychlým škubnutím jsem ho rychle strhla ze své rozbolavělé ruky. Bolest po chvíli přešla, ale náramek se změnil. Elfí runy, které byly původně vybledlé nyní zářily bílým světlem. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Plna hrdosti a štěstí, že jsem pokořila zkoušku, které jsem se tolik bála, jsem zamířila domů. Cestou jsem přemítala, jaká se asi v náramku ukrývá síla.
‘Konečně jsem skutečný Paladin,‘ pomyslela jsem si a pobídla koně. Noc je ještě dlouhá a má cesta daleká.
Johauna, Calidorova učednice
a věrný člen Zlatého Kruhu