Když porovnáme životní cyklus literárního či jiného uměleckého díla z minulých století s těmi, která spatřila světlo světa v posledních několika letech, zjistíme, že vykazují mnohé odlišnosti. A nejedná se pouze o kvalitu zpracování nebo nadčasovost - hodnocení těchto aspektů ponechme raději na kunsthistoricích či kriticích. Zaměřme se spíše na onen „multimediální“ pohled, který je BonusWebu mnohem bližší.
Dříve (a tím myslím opravdu v dobách dávno minulých) nebývalo zvykem napsat knihu, a když se setkala u čtenářů s úspěchem, přepracovat ji na divadelní hru. Díla byla žánrově pevná. Co se objevilo na divadelních prknech, to se jen tak neobjevilo na stáncích knihkupců, co bylo na malířském plátně, toho se nechopil okamžitě sochař. Dnešní doba je jiná a lidé si již zvykli na to, že nejedno klasické dílo světové literatury se během několika málo let dočká nového románového přepracování, tří divadelních verzí, dvou velkofilmů, televizního seriálu a obřího muzikálu. Na této inflaci „coververzí“ není samo o sobě nic špatného, pouze je tím definována naše doba. A k těmto, řekněme multimediálním přepracováním, patří i počítačové hry.
Teď mnozí čtenáři, kteří nepatří zrovna mezi skalní herní nadšence, jistě obrací oči v sloup. Jak si můžeme dovolovat srovnávat filmy, jejichž vývoj trvá několik let a jedná se o skutečná umělecká díla, s něčím tak podřadným, a nebojme se toho slova, stupidním, jako jsou počítačové hry? Odpověď zní - jednoduše. Styčných ploch, zejména co se kinematografie týče, je tady mnoho, což se pokusí dokázat nejen tento článek, ale celé téma týdne, které zní „Hry vs Filmy - duel konce století“.
Co vůbec tolik lidí táhne k počítačovým hrám? Ještě před deseti, patnácti lety, bylo největší starostí rodičů, jak své ratolesti odlepit od televizních obrazovek a vyhnat je alespoň na chvíli na čerstvý vzduch. Nyní mnozí teenageři ke svému životu televizi vůbec nepotřebují, ale propadají depresím ve chvíli, kdy nemají přístup k počítači. A není to přitom fenomén vyhrazený pouze pro dospívající mládež, ale týká se čím dál tím širší skupiny lidí, mladých i dospělých. Čím to je? Především mnohem větší interaktivitou zábavy, kterou nám počítače nabízejí. Samozřejmě, že to není výhradní doménou her, protože veškerá literární či kinematografická díla jsou koncipována tak, aby se v nich mohl čtenář (divák) s někým ztotožnit. U nich ale zákonitě dříve nebo později dojde k okamžiku, kdy se postava zachová jinak, než by bylo konzumentovi příběhu libo, a rázem dojde na nespokojené výkřiky typu: „Panebože, to je blbost! Proč dělá tohle? Co pak neví, že...“ A hned je oheň na střeše. U počítačových her je toto riziko minimalizováno, protože mezi hráče a herní postavou lze po určitou dobu dát jakési rovnítko - postava se chová tak, jak bychom sami chtěli zareagovat, a pokud se něco nepovede, můžeme z neúspěchu obviňovat pouze sami sebe.
Další výhodou počítačových her oproti filmům je ta, že v současné uspěchané a hektické době čím dál tím větší skupině lidí nevyhovuje pasivní relaxace před obrazovkou televizoru. Hry jsou tedy příjemnou alternativou, protože u nich je jistá dávka aktivity nezbytnou součástí, přitom však relaxační prvek nevypouštějí.
Cesta na výsluní však nebyla ani jednoduchá, ani nikterak krátká. První prolínání filmů a počítačových her jsme mohli být svědky již před více než deseti lety, kdy se na osmibitových počítačích (Atari, Sinclair atd.) začaly objevovat první hry, které čerpaly svůj námět z archívů světové kinematografie. Mezi takové patří například Commando, Conan, či Rocky Horror Picture Show. Tenkrát se však jednalo až na výjimky o tituly, které měly se samotným filmem jen velice málo společného, spíše se jednalo o marketingový tah ze strany výrobe. V té době to však hráčům nevadilo - nikoho z nich ani nenapadlo, že hra by se svou kvalitou mohla filmu vyrovnat (a ani to tehdy nebylo technicky možné).
Další kategorie her přišla o něco později, společně s PC. Byly to projekty (většinou adventury či arkády), které si vzaly za cíl věrně zobrazit celý film nebo jeho část. Ty se dočkaly poměrně slušného ohlasu, protože reklamní kampaň za ně provedly již promítací sály. Nejeden hráč se po shlédnutí filmu chtěl sám stát Indiana Jonesem či Paulem Atreidem - a počítač mu to umožnil. Ne vždy sice v odpovídající kvalitě, ale určité snahy zde byly.
Postupem času, jak filmoví producenti objevili potenciál počítačových her, začalo vznikat velké množství her přímo v jejich režii. Sem patří množství titulů, kterým vládnou hvězdné série Star Wars a Star Trek. To jsou však jen zástupci svého druhu, protože celkově jich je mnohem více. Vše došlo dokonce tak daleko, že začaly vznikat odnože filmových společností, které dostaly na starost propagaci stylem počítačových her - zmiňme se například o Lucas Films a jejich dceřinné společnosti Lucas Arts. Objevovaly se však už i první nespokojenci. Jak se totiž zvyšovala obecně kvalita her, stávali se i hráči náročnějšími. Z tohoto důvodu například neuspěl titul Die Hard Trilogy 2, ačkoliv kdyby vznikl alespoň o rok dříve, jistě by sklízel jedno ocenění za druhým.
Jeden čas vývojářské společnosti koketovaly s myšlenkou, že se jim podaří vtrhnout i na pole, která byla až doposud výsostným územím filmařů. Z ničeho nic se na trhu objevilo několik. tzv. interaktivních filmů, které měly hráčům zprostředkovat stejný požitek jako kinu či televize, avšak s tím rozdílem, že budou moci příběh přímo ovlivňovat. Nápad jistě dobrý. Výsledky nebyly dobré. Příčiny jsou zřejmé - grafické zpracování bylo vylepšeno na úkor míry interakce, ale tudy cesta k hráčským srdcím nevede. Ti mnohem raději přijmou titul, který po audiovizuální stránce příliš nevyniká, ale nabídne jim velkou dávku zábavy a propracovaný herní systém .Vzpomeňme si například na první dungeony či adventury - k těm se ještě mnozí z nás s láskou vracíme, zatímco interaktivní filmy se propadly do žumpy zapomnění.
Teprve v poslední době dochází k tomu, o čem se vždy tvůrcům počítačových her vždy zdálo - zrovnoprávnění s hraným filmem. Částečně to je zapříčiněno velkými finančními prostředky, které do herního průmyslu proudí, částečně také tím, že jen málokterý komerční film se v současnosti obejde bez počítačových animací - propojení se pak přímo nabízí. Herní tituly jsou namlouvány profesionálními herci, scénáře mají několik set stran, na jednom projektu pracuje celý tým skutečných profesionálů včetně režisérů a hejna poradců... Pryč jsou doby, kdy vyrobit hru znamenalo sednout si na jedno odpoledne k počítači, udělat dvě či tři animace, grafiku, vymyslet něco, za co se budou dávat body, a po zbytek dne mít volno. Dnešní hráči jsou již poněkud náročnější, možná dokonce ještě více, než filmoví diváci. Uvidíme tedy, jak dopadne jejich konfrontace, ke které se již nějaký čas neodvratitelně schyluje.
