Vědci si do testu pozvali dobrovolníky, kteří měli za úkol hrát v delším časovém úseku. Jejich chování se pak vyhodnotilo respektive změny, které se u jednotlivých hráčů objevily, a sledoval se i jejich společenský život. Osm procent všech zúčastněných bylo nakonec označeno za "problémové hráče".
Na druhou stranu je ale potřeba říci, že tato studie nic moc převratného nepřinesla a spíš jen potvrdila to, co se obecně tuší. Zjistilo se například, že ti hráči, kteří se hraní věnují delší dobu (míněno ve smyslu více hodin denně), mají v reálném životě mimo jiné méně přátel.
Vedle toho se u nich ve větší míře projevují i další problémy, jako například velká chuť si zahrát znovu, naznačující už jistou závislost. Náruživí hráči také bývají často zcela zjevně podráždění, pokud si nemohou zahrát v okamžiku, kdy by chtěli.
Potenciální šílenství a vyhlašování křížových výprav proti videohrám ale svým způsobem mírní i samotní výzkumníci. Jeden z nich, psychiatr Guy Porter, je jedním z autorů práce pro časopis Australian and New Zealand Journal of Psychiatry, která shrnovala výsledky výzkumu. Porter zde uvádí: "Každá činnost, 
která člověku přináší potěšení, má potenciál stát se návykovou, pokud se jí budeme věnovat opakovaně a často."
A to je podle něj i případ her. Ty Porter považuje za "velmi zábavné" a zdůrazňuje, že většině lidí, kteří se s nimi setkají, poskytují hry velmi pozitivní zážitky a pocity.
"Je tu ale malá skupina lidí, která má s hrami problém," upozorňuje Porter. Můžeme být ale docela v klidu. Skupinu hráčů, o které mluví, totiž tvoří ti opravdu nejtvrdší z nás, kteří u her stráví denně osm a více hodin. A to je doba, která je v podstatě naprosto mimo dosah jakkoliv zapáleného hráče, jenž chodí do práce či do školy.
Proto tedy v redakci zavrhujeme jakékoliv obavy a jdeme si něco pořádného zahrát.
