Disco Elysium je sice v jádru vlastně jen obyčejná textovka (viz naše recenze), přesto dokáže vyvolat pocity, kterým se moderní drahé blockbustery nedostanou ani na dohled (až na vzácné výjimky). Je to také hra, která, jako každé opravdové umělecké dílo, ve vás pracuje ještě dlouho po svém skončení.
Úvodní scéna Disco Elysia je dostatečně výmluvná.
Sice se odehrává ve fiktivním světě, jeho problémy jsou ale tomu našemu velice blízké. Kromě politických paralel a v širším smyslu i úvah o vinně a spravedlnosti se dopodrobna zabývá i ve hrách zcela opomíjeným tématem – alkoholismem.
Zatímco v ostatních hrách vám konzumace alkoholu maximálně tak rozvlní obraz a zamotá ovládání, v Disco Elysiu je pití zpracováno se všemi aspekty. Důkazem, že se autorům téma povedlo uchopit správně, je fakt, že na internetu najdete spoustu příběhů od vyléčených alkoholiků, kterým hra dala vzpomenout na jejich temnou minulost.
„Je očividné, že někdo z autorů měl potíže s alkoholem,“ píše například na redditu člověk, který o sobě tvrdí, že je již patnáct měsíců abstinujícím pijákem a množství reakcí naznačuje, že není jediný, kdo si toho povšiml.
Kromě mnoha negativních stránek hra ukazuje, že alkohol má i své plusy. Slouží jako sociální lubrikant a snižuje práh bolesti.
A mají pravdu, zakladatel estonského studia ZA/UM a také hlavní scenárista hry Robert Kurvitz má totiž k tématu mnoho co říct. Po neúspěchu své románové prvotiny, které se prodalo ani ne tisíc kusů, totiž talentovaný umělec upadl do depresí a tři roky „prochlastal.“ Až touha vytvořit vysněné Disco Elysium mu byla tou pravou motivací, kvůli které sebedestruktivní způsob života opustil.
Více než vývojářské studio jsou ZA/UM sdružením umělců. První práce na hře započaly ve squattu v estonském hlavním městě Tallinnu, po finanční injekci od soukromého investora se však hlavní jádro týmu přesunulo do Londýna. Jen málokdo z týmu měl přitom do té doby s vývojem nějaké zkušenosti, právě díky tomu je ale hra úplně jiná než ostatní současná produkce.
Disco Elysium začíná scénou, ve které se hlavní hrdina probouzí s děsivou kocovinou na podlaze zdemolovaného pokoje a zprvu ani netuší, kdo je. „Začíná to jako videoherní verze komedie „Hele vole, kde mám káru,“ přiznal Kurvitz, který sám pro hru napsal neuvěřitelný milion slov, v rozhovoru pro The Escapist. Vtipné je to ovšem jen do té doby, než začnete zjišťovat, jaké řádění měl svérázný detektiv na svědomí v předešlých dnech.
Hlavní scenárista hry má s pitím bohaté zkušenosti.
Zatímco v jiných hrách je ztráta paměti klasickým klišé, tady to dává smysl a působí přirozeně, ostatně v podobné situaci se ocitl mnohý z nás. Prvními úkoly v hře tak je posbírat své oblečení a pokusit se zjistit, co se stalo. Jako nepovinný úkol pak máte sehnat další láhev alkoholu.
Ne, nemusíte to udělat. Autoři dávají hráčům spoustu svobody, jak v této divné detektivce postupovat, nijak přitom hráčovo chování nesoudí. Naopak, odměňují i špatná rozhodnutí. Sáhnout po lahvi vám průchod některými částmi hry výrazně usnadní. Hlavní hrdina totiž neustále vede vnitřní monolog a alkohol mu pomáhá některé charakterové vlastnosti utlumit.
Pití alkoholu vás ve hře „léčí“, přináší dočasné i permanentní bonusy k různým statistikám, přináší nové dialogové možnosti. Zároveň ale mění způsob, jak se k vám okolí chová, stojí vzácné peníze, nejhorší ze všeho je ale káravý pohled vašeho věrného pobočníka Kima, který ve vás dokáže probudit pocit viny. Podstatnou část hry jsem pobíhal po městě Revacholu se zvětralou lahví vína v ruce, a před důležitými příběhovými momenty se z ní napil, abych obdržel dočasný bonus. V té druhé jsem měl mimochodem síťovku, do které jsem sbíral poházené lahve od piva, abych si vydělal na ještě jednu noc v hotelu.
What a game! https://t.co/MC6enzdR0Q
Pít je často nejjednodušším způsobem, jak se dostat dál. Zajímavé je, že někteří diskutující, kteří o sobě tvrdí, že jsou vyléčení alkoholici, se pití alkoholu vyhýbali i ve virtuálním světě, zatímco jiní naopak nechali hlavního hrdinu vypít vše, na co přišel. Oba přístupy mají své pro a proti a konec hry to ovlivní jen trochu.
Abstinenční přístup je však přeci jen častější, i když nepřináší tolik zábavných scén. „Dokončit Disco Elysium čistý bylo jako zrada mé přirozené touhy po hédonismu,“ napsal například Alex Ong pro magazín VG247, a zamýšlí se nad tím, že od té doby, co přestal pít, o něm někteří jeho přátelé tvrdí, že je nudný.
 |
Upozornit na tento problém byl evidentně Kurvitzův cíl, v rozhovoru pro Gameindustry totiž řekl: „Myslím, že alkoholismus je velice velice vážné téma, je mnohem vážnější, než si lidé myslí. Je zásadní pro lidskou společnost jako takovou, abychom se sami sebe zeptali, jestli dokážeme čelit realitě, aniž bychom se u toho otupovali k smrti každodenním pitím alkoholu.“
Je fantastické, že videohry dokážou zpracovat i takovéto závažné téma. Ať už je však váš přístup k alkoholu jakýkoliv, Disco Elysium si rozhodně nenechte ujít. Jde o obrovský a mnohovrstevný příběh, ze kterého si každý může vzít to své.
