Dát vědět o nové chystané hře lze několika způsoby. Tím relativně nejméně bolestivým a náročným je vytvoření webových stránek a rozeslání tiskové zprávy redakcím herních magazínů, které se postarají o další přenos informace. Je tu ovšem riziko, že žádného editora nová hra nenadchne a nedá jí žádný prostor (ať již v podobě preview či následné recenze). Tomu se dá předejít cíleným nákupem reklamní plochy a uveřejněním placeného inzerátu. Ale ouha, je tu další zádrhel - i kdyby byla všechna tvrzení v inzerátu pravdivá, stejně je bude každý brát už z principu s velkou rezervou, jde přeci o reklamu. Nejúčinnější výpovědí o schopnostech nové hry je rozhodně hratelná demoverze, kde si ji každý může vyzkoušet a na vlastní kůži se přesvědčit o tom, jak vypadá ona slibovaná skvělá grafika či revoluční systém ovládání. A proto se demoverze objevily téměř současně s nástupem komerčních her...
Spousta našich mladších čtěnářů nebo těch, kteří se k počítačovým hrám dostali teprve před pár lety, neprošla oním obdobím, kdy již samotné CD představovalo naprosto dokonalou ochranu proti pirátění - jeho kapacita znemožnovala snadné přenášení hry na disketách a ceny tehdejších jedno- či dvojrychlostních vypalovaček se pohybovaly kolem třiceti tisíc korun. Kopie jednoho CD tak přišla u specializovaných firem na nějakých 500 Kč (ano, opravdu tomu tak bylo - ten čas stašně letí) a herní komunita se musela zařídit podle možností. V té době se konečně začaly ve větší míře prodávat originální hry (ty předchozí nesmělé pokusy v podobě zapadlého krámku kdesi v Dejvicích, kde většina krabic z "jistého" důvodu neměla ochrannou igelitovou vrstvu a instalační diskety lovil prodavač z police vzadu v kamrlíku, se opravdu počítat nedají), spousta starých disketovek prožila svou renesanci (hlavně dungeony a budovatelské strategie - ty totiž vydržely věčně) a novinky se hrály z dem na CD od herních magazínů. Právě ta byla často jedinou a překvapivě také naprosto legální cestou, jak se k aktuálním žhavým titulům alespoň na chvíli dostat - je potřeba si uvědomit, že tehdejší trh neznal budgetové tituly a osmnáct stokorun za novou hru bylo na možnosti pozvolna se zotavující ekonomiky přespříliš (platy byly mnohem nižší než teď). Tehdy se opravdu pozorně sledovalo, jaké demoverze který časopis přinesl, a úspěch zaznamenala i demoverze několik měsíců staré vykopávky (důvod byl jednoduchý - každý o té hře četl, ale skoro nikdo si ji nemohl zahrát).
S poklesem cen pálených CD (nebudeme si nic nalhávat - většina lidí v ČR se ke hrám dostávala, dostává a ještě dlouho dostávat bude cestou nelegální distribuce), nástupem budgetových titulů a větší dostupností originálních her by se mohlo zdát, že "covermountované" demoverze mají na kahánku. Popularitě dem přiložených u časopisů však citelně pomohl stav tuzemských telekomunikací, zejména pak cenové podmínky našeho monopolního operátora pevných telefonních linek. U demoverzí nehotových připravovaných her, které se v prodejnách i nabídkách pokoutních paličů (a že jich je dost - náš Bazar od nich musíme čistit několikrát denně) objeví až za několik měsíců, totiž funguje pro modemisty nekompromisní matematika. Průměrný modemista je totiž schopen stáhnout něco přes 10 MB za hodinu, což po vydělení cenami tarifu Internet2000 dává VELMI nepříjemný poměr 1 Kč za každý MB dema (v případě pevných linek s omezeným počtem přenesených dat jsou ceny ještě nepříznivější). Fanoušek třeba takového Sturmovika má tedy na vybranou - buď si těch 120 MB stáhne na domácím modemu, což ho přijde na stejné číslo v korunách, nebo si měsíc počká a koupí si herní časopis za nějakých 150-200 Kč. Ano, pro ty, kteří si chtějí vyzkoušet dema chystaných her a nemají přístup k rychlé neomezené lince, je skutečně výhodné koupit si herní časopis s CD.
Problémem je však "kultura" vydavatelů a vývojářů, kteří dema vypouštějí - všichni jsou si totiž až příliš dobře vědomi, že na základě dojmů z dema bude spousta lidí zvažovat případnou koupi plné hry, a tak se často vydání dema buď brání, nebo jej schválně "očesají" a nechají v něm jenom malou část, o které vědí, že nikoho neurazí. Je to škoda. Srovnejme například přístup SSI, jejichž demo na první Steel Panthers bylo de facto plnohodnotnou hrou (včetně editoru), která jenom čas od času padala, s EA a jejich sportovními demy, kde má člověk po pěti, deseti minutách utrum. Nepochopitelný byl také krok Ion Stormu, který v demu Daikatany představil nejméně povedenou úroveň ze hry a tím pádem spoustu lidí utvrdil v názoru, že John Romero je jen chvástal, který se náhodou připletl k cílevědomému Carmackovi. Na druhou stranu, je zde např. český Flashpoint, jehož demo a následné editory či uživatelské mise i přes některé silné výhrady (také z mé strany) byly jasnou předzvěstí skvělého úspěchu tohoto válečného simulátoru (t.č. na druhém místě v hlasování o hru roku na VoodooExtreme). Extrémem v jiném slova smyslu bylo demo na Baldur's Gate II, jehož neskutečných 650 MB bylo pro šéfredaktory mnohých herních časopisů noční můrou. O tom, že se dá s demem výhodně kšeftovat, zas přesvědčil herní svět konzolový Metal Gear Solid 2 - jeho bundle s béčkovým Zone of Enders byl pouhopouhou zástěrkou, která se snažila zamaskovat prodej samotného dema. V podmínkách volného trhu je sice možné cokoliv, ale přeci jenom bych se do budoucna přimouval za následování spíše těch dobrých příkladů a také vydávání dem ještě před vypuštěním celé hry (že ano, pánové z Microsoftu - jak dlouho ještě budete odkládat demo Train Simulatoru?).
Osobně pokládám dema za poměrně zdařilé svědectví o přístupu vývojáře a vydavatele ke hře i jejím potenciálním kupcům. Právě dema totiž nám, zákazníkům, svým zpracováním říkají, zda půjde o průměrné béčko, skvělou a do detailů propracovanou záležitost, další nastavovanou kaši ("uděláme tomu reklamu a lidé si to stejně koupí") nebo cokoliv jiného. A právě ohlasy hráčů na vydané demoverze v mnohém formují finální hru i její případná pokračování. Mějte to na paměti a rozhodně demoverze nezatracujte ...
