Ne, nebojte se, nehodláme na vás vyrukovat s dalším z řady nostalgických článků, v nichž bychom si navíc „bokem“ dokazaovali, jací jsme staří mazáci, protože pamatujeme již River Raid na Atari 800, a snažili se vás přesvědčovat o tom, že „tehdy to jó, panečku, byly hry a ne jako dnes.“ Povedená expozice starých herních mašin na Games Convention v Lipsku, z nichž mnohé byly plně funkční a zcela k dispozici návštěvníkům k vyzkoušení na „dobových“ televizích, nás ale přivedla k menšímu zamyšlení a následně i ke zjištění, že staré konzole ve skutečnosti staré vůbec nejsou. Tento článek si ale rozhodně nepřisvojuje nárok na to, aby byl kdovíjak „zasvěcenou analýzou“, proto jej prosím berte skutečně jen jako takové zběžné zamyšlení nad tím, proč nás vlastně hraní na letitých mašinkách v Lipsku tak bavilo.
Ať už jsme si sedli ke kterékoliv konzoli, hrálo se na ní dobře.
Na staré hry a herní systémy vzpomíná dnes již kdekdo. Je úplně jedno, jestli se někdo s konzolemi setkal poprvé v případě první PlayStation nebo okupoval rodinnou televizi již v dobách dnes již notně pravěkého Colecovisionu. Společným rysem všech ale je, že na staré herní mašiny vzpomínají rádi. Ať už
dotyčná konzole byla ve své době úspěšná více či méně, na každé z nich se dla najít nějaká ta „srdcovka“. Když pominu první mincové automaty, tak mou první „domácí konzolí“ byl počítač Atari 800 XE, na němž jsem se setkal se spoustou tehdy vynikajících her – vedle již zmíněného River Raidu jsem si zamiloval hry polského původu, nejvíce pak tehdy naprosto nádherné kousky Misja a Fred, doplněné akčně logickou sérií Robbo. Ještě, že tady máme nejrůznější emulátory, na nichž se tyto staré pecky dají hrát dodnes.
Jenže u emulátorů to zase až tak nefunguje. Předpokládám, že nebudu sám, komu hraní na emulátorech zase až tak nevoní. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem si na emulátoru zahrál naposledy tak před půl rokem a to ještě víceméně pouze proto, že mě čekala práce a vzpomínka na emulátor byla vděčnou záminkou, jak práci o něco odložit. A když jsem si k emulátoru sedl několikrát předtím, hrál jsem v podstatě pouze jedinou hru a to 
nebo když mi ukazuje, jaké rarity se mu podařilo sehnat. Jinak to bere tak, že si pouze buduje archiv starých her, které má k dispozici pro případy, že na nějakou starou „vykopávku“ přijde řeč a není od věci se podívat, co to vlastně bylo za hru.
Argument, že dnes jsou hry již hodně jinde než před deseti lety, bohužel z níže popsaného důvodu neobstojí. Podobným případem jsou ale například i na nové systémy vydávané kompilace starých pecek, které si sice leckdo koupí, ale asi jen velmi málokdo u nich stráví desítky či stovky hodin. A co třeba předělávky klasik pro online disstribici jako je třeba PlayStation Network nebo Xbox Live? Jasně, když tam vyjde konverze Dooma nebo Castlevanie, bude zájem vždy velký, nicméně přinejmenším stejný zájem je o nové hry, respektive hry stvořené nově pro danou konkrétní platformu jako například velmi úspěšná Geometry Wars na XBLA. Ostatní, méně známé klasiky pak již jen téměř paběrkují. A nebo takový 
U Pongu původním provedení jsme se avili stále dost dobře proto, že se hra ovládala otáčením kolečka.
Může se to zdát nesmyslné, postavené na hlavu a nebo se to dá smést ze stolu jednoduše s tím, že lidi zktátka chtějí nové věci a hotovo. V Lipsku jsme ale s Ondrou zjistili, že to možná bude i o něčem jiném – o perifériích. Opět ale žádný strach, nehodlám nikoho přesvědčovat o nesmyslech typu „pouze při hraní na původním stroji na člověka může dýchnout ta pravá atmosféra tehdejší doby.“ Tedy ne že by na tom něco nebylo, ale nám jde především o samotnou hratelnost, nikoliv o to zda, stále cítíte epoxidové lepidlo, s nímž jste před deseti lety lepili roztřískaný joystick.
Takže zaprvé, hra na emulátoru se sice tváří, že vypadá jako původní originál, ale nevypadá. Důvod je prostý: zobrazovací zařízení. Stará televize zkrátka
zobrazovala hru jinak než moderní monitory s vysokým rozlišením a mnohdy i o dost většími rozměry než malé přenosné televizory, na nichž jsme hráli před lety. To je ale samozřejmě pouze ten menší problém. Tím větším je gamepad. Ať už jsme si sedli ke kterékoliv konzoli, hrálo se na ní dobře. Dokonce velmi dobře a kdyby nebylo potřeba nasbírat nějaké informace o hrách současných a budoucích, byli bychom schopni v této části výstavy strávit klidně celý den. Bylo úplně jedno, jestli
na konzoli běží nějaké dodnes legendární pecka nebo nějaká naprosto neznámá robotická šílenost v japonštině. Všechno se hrálo velmi příjemně.
Zdánlivě překvapivý je totiž fakt, že ač byl původní ovladač dané konzole ergonomicky řešený sebehůře, tak se na něm ve své době hrálo dobře (pochopitelně výjimky se najdou vždycky). A to proto, že většinou byly hry vytvářeny s ohledem na to, že se budou hrát právě s tímto ovladačem. Jistě, takový Sixaxis je ergonomicky řešen mnohem lépe a funkci plní stejnou, ale přesto to ve výsledku nemusí být, a většinou nebývá úplně ono. V případě již několikrát zmíněných emulátorů ovládaných klávesnicí a myší je to pak zcela jasné. Některé staré ovladače navíc disponovaly řekněme jakýmisi „unikátními
funkcemi“, takže ve výsledku jsme strávili tři zápasy i u „pitomého“ Pongu, který by v původní podobě na moderních mašinách sloužil již jen jako ukázka toho, „jak to tenkrát bylo“, ale v původním provedení jsme se u něj bavili stále dost dobře, a to víceméně pouze proto, že se hra ovládala otáčením kolečka. Výjimkou možná může být zmíněný Tekken, jenž se již od dob PSone ovládal gamepadem, jenž vypadá prakticky stejně dodnes, ale
pokud se nemýlím, tak do pátého dílu byly implementovány původní díly z automatů a nikoliv jejich PSone verze, takže zde opět došlo k jistému přechodu na jiné ovládání.
Pochopitelně i k PC je možné připojit moderní gamepad, ale pak celá věc narazí na příliš kvalitní zobrazení. Na moderním monitoru je vše až příliš ostré, takže vyniknou všechny nedostatky starého grafického zpracování. Jistým řešením je hrát v menším okně, ale to je ze zřejmých důvodů opět dost polovičaté řešení: zaprvé vás ruší okolní prostředí na monitoru a za druhé bývá často zmenšené okno až příliš malé, takže musíte být na monitoru doslova přilepeni. Stará televize je naproti tomu technologicky tak zastaralá, že je velmi shovívavá k mnoha nepřesnostem a detailům.
Takže jaký je vlastně závěr? Ten, že staré konzole rozhodně není možné podceňovat. To co dnes na emulátorech a v moderních portech působí již hodně zastarale, má mnohdy ve svém „původním prostředí“ stále dost atraktivity, aby to dokázalo udržet. Pochopitelně ani v této konstelaci dnes již nedokáží chytit natolik, abyste u nich strávili celé dny a týdny, ale když už nic, tak alespoň nebudete mít pocit, že jsou tyto kousky již sto let za opicemi a nebude vás přepadat stud typu „proboha, jak jsem to tehdy mohl tak žrát“. Původní ovladače v kombinaci s původním (tedy starým a malým) televizorem zastanou opravdu hodně práce a na výsledném pocitu je to znát. V tomto světle se pak všechna ostatní řešení zdají být pouze nouzovými variantami. Na druhou stranu je ale dobře, že tady jsou, protože mít doma kdejakou X let starou konzoli a ještě ji udržovat v provozuschopném stavu, to může opravdu jen šílenec :-).
