Die Hard: Vendetta

  • 11
Ctihodní občané se obávají zla. Třesou se pod peřinami svých postelí s nebesy, doufaje v zázrak, v hrdinu, který je ochrání před zlými teroristy, kteří se neštítí ničeho k dosažení svého. Máš práci, Johne.
Die Hard: Vendetta

Trilogie Smrtonosná Past … (ale ne, jen klid, nemusíte se bát, že na vás teď vybalím tu otřepanou lamentovačku na téma duševních pochodů někoho, kdo takhle bez mrknutí oka přeloží slova Die Hard; na něco takového nemá v dnešní době seriózní recenzent zábavního software ani čas, ani místo a už vůbec ne nervy) - to byla ale podivně dlouhá závorka, viďte? Začneme raději větu od začátku. Trilogie Smrtonosná Past (jen klid…) s Brucem Willisem v hlavní roli je jedna z nejvíce ceněných filmových akčních sérií, které kdy spatřily plátna kin. Pokud jste v poslední době slyšeli nějaké zvěsti o připravovaném novém dílu, možná jste si museli dát panáka (dvě slova: Britney Spears), každopádně vězte, že nastíněná zápletka má pozoruhodně hodně společného s příběhem hry Die Hard: Vendetta. Abych toho příliš moc z celkem vypečené story zbytečně neprozradil, řeknu jen tolik, že dcera Johna McClanea jménem Lucy, pracující u policejního sboru, je unesena teroristou Pietem Gruberem (hádejte, čí je to syn), přičemž na stárnoucím Johnovi je samozřejmě ji zachránit a při té příležitosti zachránit celé město. Celkem rutina, vážení.

Die Hard: Vendetta

Na své misi za záchranou dcery se John ve first-person perspektivě dostane do spousty zajímavých, neobvyklých situací, zpestřujících jinak celkem obyčejnou střílecí legraci. Relativně dost často je nutno připlížit se k nějakému zločinci zezadu, chytit ho pod krkem a diktovat si podmínky. K tomu je třeba mít jednu ruku volnou, čili do druhé vzít některou z pistolí nebo malou UZI. Podaří-li se vám takto zajmout nějakého z výše postavených teroristů, stačí ho ukázat jeho kolegům a ti složí zbraně a nechají se zatknout. Poté je můžete vyslýchat a dostat z nich případně nějaké důležité informace. Nezajímá-li vás nic, co by mohli zlobiví chlapci vědět, můžete svého rukojmího jen tak zatknout nebo mu prohnat kulku hlavou. Dočkáte se i úžasných nápadů jako tuhle v tom Hollywoodském studiu, kde k otevření vrat, se kterými nehne ani sebesilnější cloumání (neodpustím si poznámku, že náš slavný hlavní hrdina je zřejmě už moc starý na něco, co zvládne každý školák – totiž vrata přelézt), prostě použijete zaparkovaný karavan i s roli si nacvičující primadonou uvnitř, stačí jen odstranit parkovací klín.

Je skoro smutné, když si uvědomíte, o kolik lepší mohla hra být, kdyby se vychytalo množství chyb, jejichž přítomnost svádí až k úvahám o tom, nakolik bylo vlastně nutné pospíchat s vydáním titulu o měsíc nebo dva dříve, než bylo možné chybky odstranit. Neohrabané ovládání přitom není jediným ani nejzávažnějším problémem.

Die Hard: Vendetta

Až příliš často stačí udělat jedinou chybičku, jednou jedinkrát zaváhat a veškeré snažení, jehož jste se dopustili od posledního checkpointu, přijde nazmar. „Misi není možné dokončit.“ No jistě, ne tak, jak si scénárista její dokončení představoval. Takové ty „klíčové“ úkoly přitom nebývají ani tak moc náročné na provedení, když přesně víte, co máte provést a jak to máte udělat (respektive co všechno se může zvrtnout a jak tomu zabránit). Kdyby bylo možné ukládat hru kdykoliv nebo alespoň častěji, neřekl bych ani popel. Když jsou ale checkpointy od sebe vzdáleny víc, než je únosné, stává se z téhle malé nepříjemnosti doslova zabíječ dobré nálady. Časem přijdete na to, že při prvním příchodu na místo, kde je třeba něco zvláštního provést, pronese John nějaký upozorňující slint (jenže vy nejspíš nepoznáte, kdy jen plácá do větru a kdy jde o skutečnou nápovědu). Jindy zase pobíháte po vylidněném levelu jak lev v kleci a zaboha nejste schopni kápnout na způsob, kterým je možné postoupit dále.

Technická stránka hry nestojí za moc. Objekty jsou hranaté, textury málokdy zajímavé a jen výjimečně hezké, některé efekty sice naznačují snahu („bullet camera“), ale nikoho svým provedením neohromí. Dabing je relativně kvalitní, jen do titulků (které se dají vypnout) se mi několikrát vmísila větička z jiné než aktuální jazykové mutace. Inu což, stávají se i horší Die Hard: Vendetta věci… jako třeba uvíznutí mezi popelnicí a futrem dveří (při pokusu vyskočit z popelnice na střechu nade dveřmi, podotýkám, že šlo o zcela standardní a k postupu dále nezbytnou akci). Jestli nevíte, jak taková nehoda vypadá, můžu vám ji popsat: jednoduše se dostanete do mezery vysoké nejspíš přesně jako vy a nemůžete se hnout zpátky, stranou, dokonce se ani skrčit, jediné, co můžete, je otáčet se dokola a nadávat. A pokud vás marné pokusy o vyproštění přestanou bavit, zkrátka hru restartujete od posledního checkpointu. Za zmínku stojí, že inkriminované místo bylo široké jen asi pět centimetrů, z jedné strany ohraničené dveřmi a z druhé strany širokým dvorem.

Přes všechny nedostatky, se kterými jsem se potýkal už od začátku hry a které v jejím průběhu nikam nezmizely, přes to všechno, co jsem popsal výše, i to, na co jsem zapomněl, se nebojím dát Vendettě relativně vysoké hodnocení. Jistě, poté, co ji dohrajete, což zabere pár dní, se k ní vzhledem k absenci multiplayeru budete vracet jen stěží. Přesto se budete velice dobře bavit. A to je hlavní, milí občané, to už byste mohli vědět.

Die Hard: Vendetta
Výrobce/Vydavatel Bits Studios/Vivendi Universal
Platforma GameCube
Multiplayer: ne
Vibrace/Analog: ano/ano
Další ovladač: ne
Paměťová karta: ano, 6 bloků
Verdikt: Místy frustrující. S ovládáním, které by zasloužilo rozsáhlou generálku a s grafikou místy až k smíchu. Přesto vcelku zábavná a svým způsobem inovativní hra.
Hodnocení: 55% (info)


Témata: dabing, Karavan, software