Od herního publicisty až k herními vývojáři? Proč ne, Karel Papík by o tom mohl jistě dlouze vyprávět. Mnozí z vás si ho jistě budou pamatovat jako šéfredaktora jednoho z nejznámějších herních PC časopisů. Tento post mu však nevydržel natrvalo a není tomu tak dlouho, co založil vývojářské studio Mindware. První dítko těchto pražských nováčků nese jméno Cold War a není ničím jiným, než nefalšovanou stealth akcí, odehrávající se v atraktivním prostředí Ruska osmdesátých let. Ocitáte se v roli Matthewa Cartera, amerického žurnalisty toužícího po nějakém tom uznání, ocenění a pokud možno Pulitzerově ceně. Matt neustále slídil po nějakém tom sólokaprovi, až na to doplatil. Jednoho dne se mu ozval starý známý informátor s tím, že se má semlít něco v SSSR. V tom okamžiku Mattovy smysly zbystří a svým novinářským čenichem ucítí šanci, jak zviditelnit svoji práci a osobu. Prý se nějakému Stalinistovi nelíbí Gorbačovova perestrojka a prý je v tom namočené i vedení KGB. To pro relativně neznámého novináře zní jistě zajímavě, a tak Matthew neváhá, sbalí si všechny potřebné pracovní pomůcky a vyráží na letiště. Cílová destinace je Moskva.
Graficky je hra i přes svůj PC původ velmi atraktivní.
Přímo v Leninově Mauzoleu má totiž proběhnout tajná schůzka mezi hlavou státu Gorbačovem, velitelem ochranky Grushkovem a nějakou neznámou ženou. Nevím, moc novinářů se zaměřením na zahraniční politiku neznám, ale jestli mají v popisu práce mlátit sovětské soudruhy po hlavě, tak potěš pánbůh. Nebo je prostě pan Carter extrémista. Každopádně jde tvrdě za svým cílem. Po vplížení (tedy spíše násilném vniknutí) do mauzolea spatří Matt všechny účastníky tajné schůzky a řekne si, že by nebylo od věci je všechny vyfotit v inkriminované situaci. Jenže co se nestane. Matthewovi na letišti někdo schválně vyměnil jeho klasický fotoaparát za fotoaparát opatřený rentgenovým viděním, který je navíc schopný vystřelovat elektromagnetické vlny. Matt tak nedopatřením vystřelí po diskutující trojici a následovně se stane nejhledanějším člověkem v Sovětském Svazu. Jeho jméno se umístí na první příčce seznamu Specnazu i KGB. Obvinění zní: Matthew Carter je tajný agent CIA s cílem spáchat atentát na
samotnou hlavu státu. Našemu hrdinovi tedy nezbývá nic jiného než vzít nohy na ramena a rozum do hrsti. Příběh je jedním z největších pilířů Cold War a jeho autorem není nikdo jiný než sám Karel Papík.
Předlohou je reálná situace z konce osmdesátých let v Sovětském Svazu. Gorbačov se spojuje se Západem, což se některým bolševickým pohlavárům nelíbí a konflikt je tu. Samozřejmě nečekejte mega-akční scény, nebo dějové zvraty á la Metal Gear Solid, ale o překvapení není nouze ani zde. Videosekvence, které posunují příběh kupředu jsou ztvárněny zajímavým komixovým stylem. Dabing jako takový je též velmi obstojný a ruská angličtina některých postav vás zcela jistě pobaví. První, co vás před spuštěním hry zarazí, je její chudé menu. Okamžitě ve mě evokovalo dobu osmibitů, nevýrazný text jednotlivých nabídek a měnící se statické pozadí dnes opravdu nikoho neohromí. Již po chvíli hraní však na chudé menu rychle zapomenete.
Samotná hratelnost bohužel trpí neustálým stereotypem.
Graficky je totiž hra i přes svůj PC původ velmi atraktivní. Textury nejsou rozmazané, animace postav je plynulá a i světelné efekty jsou velmi působivé. Cold War hratelností připomíná svého největšího konkurenta - Splinter Cell. Již samotný pohled kamery na herní dění či hratelnost založená na kradmém postupu více než připomínají tuto klasiku od francouzského Ubisoftu. Cold War však nese odkaz i jiné stealth akce, konkrétně Hitmana. Systém interakce s herními předměty je totiž prakticky identický s tím, který tak důvěrně známe z příběhů agenta 47. Přijdete-li k nějakému předmětu, zobrazí se rámeček s možnými akcemi (např. sebrat lékárničku, prohledat mrtvolu atd.). Něco podobného
měl i Splinter Cell, ale systém interakce z Cold War je přeci jenom daleko podobnější tomu hitmanovskému.
|
Lokace, ve kterých se ve hře budete pohybovat, jsou vcelku rozmanité. Kromě Leninova Mauzolea se podíváte i do vězení Lubjanka a ve finále hry se projdete i v interiérech černobylské atomové elektrárny. Co mě však při hraní překvapilo, je technické
vybavení sovětských vojáků. Brýle pro noční vidění nesmí v jejich vybavení v žádném případě chybět a jejich základny jsou dokonce chráněny laserovými čidly pro zachycení tepla. Případný narušitel tak okamžitě spustí poplach. Sám Matt však oproti svým oponentům též nezůstává pozadu. Jeho největším pomocníkem je totiž již zmiňovaný fotoaparát s rentgenovým módem. Po pozdějších upgradech je totiž i přes stěnu schopný zahřát nepřítelovu zbraň až na teplotu varu. Ten ji pak samozřejmě odhodí a hned se stává snadnějším terčem. V některých misích máte zabíjení nepřátel přímo zakázáno, ale povětšinou se omezení v likvidaci nepřátel nekladou. Osobně jsem sovětské hlídky vždy usmrtil kulkou do hlavy a teprve poté jsem začal s prohledáváním lokace či plněním zadaného úkolu.
Prohledávat okolí se totiž opravdu vyplatí. Za nalezené tajné dokumenty jste odměněni body, které můžete využít k upgradování předmětů ve svém inventáři. Vlastníte-li mimo pistole i prázdnou láhev, není problém vytvořit si amatérský tlumič. Takovýchto možností je ve hře nespočet a mnohdy se dají i na první pohled nepraktické předměty využít zajímavým způsobem.
Samotná hratelnost ovšem bohužel trpí neustálým stereotypem. Neustálé schovávání za všemožnými předměty (můžete si dokonce ve stylu MGS vlézt do skříně či dokonce pod stůl) vás začne dříve či později nudit i díky naskriptované umělé inteligenci protivníků, kterým se lehce vyhnete. Nic takového jako otevírání dveří šperhákem ze Splinter Cellu ve hře nenajdete. Nějaké
|
Povedené vizuální zpracování
Po chvíli neuvěřitelně stereotypní| Cold War | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
