Malířkou byla i Kaločova zesnulá manželka Blanka, tvoří i oba synové. O umělci vyšla kniha Zrcadlení od profesora Petra Vittlicha, jde o první monografii, kterou věnoval žijícímu autorovi.
Kaločova díla jsou i nedílnou součástí interiéru v geriatrickém centru v Týništi nad Orlicí. Hlavní inspirací je mu krajina Orlických hor, se kterou je rodák ze Sezimova Ústí spjat od mládí.
 |
„Vedle dominantní malby a kresby se odedávna souběžně věnoval dalším oborům: monumentální tvorbě, objektům, výtvarným konceptům, architektuře, ale i poezii a hudbě. Malířské dílo představuje syntézu dlouholeté tvůrčí práce a zkušenosti umělce, který je nepřehlédnutelnou osobností české výtvarné scény,“ napsal Jiří T. Kotalík v úvodu své knihy Socha domu z roku 2008, věnované právě Kaločovu obydlí.
Prapůvod Kaločova vztahu k výtvarnému umění je třeba hledat už v jeho dětství:
Líbily se mu trajektorie střel
„Pamatuji si, že už jako malý kluk jsem rodičům říkal, že chci být malířem. Narodil jsem se v roce 1943 za války a ta mě samozřejmě musela ovlivnit. Okolo šesti sedmi let jsem maloval tanky, letadla nebo děla. Dítě nechápe hrůzostrašnost, ale mně se z dětského horizontu líbilo zachycovat třeba trajektorie střel.“
„Měl jsem velmi pěkné dětství, vyrůstal jsem v Jiříkově ve Šluknovském výběžku. Bydleli jsme v krásné vile, kde jsme se dvěma sourozenci měli každý svůj pokoj, který jsme si mohli upravovat. Prostředí jsme si mohli vytvořit sami. Myslím, že to mohl být další přínos na cestě k malování,“ říká malíř.
Když se rodina přestěhovala na statek v Doudlebech nad Orlicí, který potřeboval rekonstrukci, po osmiletce se chtěl přihlásit na střední výtvarnou školu. Rodiče však rozhodli, že na prvním místě je řemeslo a doporučili mu stavební průmyslovku v Hradci Králové.
„Z odborného kreslení a dalších estetických činností jsem měl jedničku, ale třeba s betonem jsem si nerozuměl. Pan profesor Bouma mi vždycky říkal: Pane Kaloči, zkusíme to zachránit, aby z toho byla aspoň čtyřka. Po absolutoriu jsem se dostal na umístěnku do Zlína, tehdejšího Gottwaldova, kde jsem pracoval na stavbě Výzkumného ústavu gumárenské a plastikářské technologie. Dostal jsem velkou praxi. Začínal jsem jako druhý mistr, ale prosadil jsem si, že vystřídám všechny profese. Bylo to užitečné, protože jsem se zocelil do dalšího životního konání,“ vzpomíná Jiří Kaloč.
Klavírista, který zvládl dvě skladby
V té době už maloval. Nedaleko od stavby vznikl obraz lesa, který visí v jeho domě.
„Z mého pohledu je tam vidět vliv Mařáka a dalších významných autorů. Pro mě to tehdy nebylo zásadní, byl to můj oddechový čas po práci, kdy jsem mohl jít na chvíli do lesa a prostě malovat,“ říká ke svému ranému dílu.
Další životní etapou byla vojna v Trenčíně, kde se mohl vrátit k hudbě. Ve čtrnácti totiž jako samouk propadl hře na klavír. Snad i díky tomu, že jeho rodiče měli krásné piano značky Förster.
„Ještě před vojnou jsem si ve vědecké knihovně v Hradci Králové vypůjčil noty Bugatti Stepu od Jaroslava Ježka, abych se to zkusil naučit. Byla to totiž vždy v neděli znělka rozhlasového programu Pionýrská jitřenka a můj bratr k tomu říkal, že to moje hraní je úplný amatérismus. Díky němu jsem udělal velký skok,“ popisuje.
„Po půlročním nacvičování jsem to v Gottwaldově přehrál tetě, která vyučovala klavír. Spráskla rukama a řekla, že takto by to nešlo. Pod jejím vedením jsem se to nakonec naučil. Později na vojně hledali na zábavách nové talenty, kluci mě přihlásili jako pianistu a já jsem tam s tím Bugatti Stepem vyhrál. Dirigent říkal, že určitě mám minimálně konzervatoř,“ usmívá se malíř.
Jít někam, byť obtížně
Vždy obdivoval geniální přístupy a výtvory, ale současně zastával názor, že je to šance a vybídnutí, aby to zkusil každý. Je to šance jít někam, byť obtížně.
„Ctil jsem velikány, ale vždy si říkal, že když na sobě budu pracovat, můžu to zvládnout taky. Je to jakási vnitřní sebedůvěra. To byl i případ mých pokusů u klavíru, přestože jsem ovládal pouze dvě skladby.“
Po vojně už prý byla cesta k malování jednoduchá. Alespoň tak to Jiří Kaloč vnímá dnes:
„Koncem 60. let se na naší výtvarné scéně uvolnil řízený názor, že ten, kdo nezapadal do toho správného obsahu, nebyl příliš vítán. Z této doby spontánně vzniklo období informelu (proud expresivní strukturální abstrakce, který se radikálně vymezil proti soudobé produkci a stal se přelomovým okamžikem v historii českého umění, pozn. red.), které mě velmi okouzlilo. Třeba tím, že jsem někde našel nějaký špalek, do kterého jsem zabíjel zrezivělé hřebíky nebo šrouby a různě jsem to patinoval. Byla to taková přímá odezva na avantgardní dění na naší scéně. Dělal jsem to s nadšením, bylo to spontánní, avšak nebyl jsem příliš přesvědčen, že to je opravdu to nejlepší, co bych měl dělat.“
Oslovili ho bratři Zemánkové, sochaři Ladislav a Miroslav, s nabídkou členství v hradecké pobočce Svazu československých výtvarných umělců. Kaloč odmítl.
„Říkal jsem ne, že nic neumím. Všichni staří mistři se učili zase od starých mistrů a já jsem měl to štěstí, že se mi podařilo dostat se jako - v uvozovkách - odborný pracovník do galerie v Rychnově nad Kněžnou. Byl jsem tam jen já a ředitel, malíř Rudolf Černý. Měl jsem možnost dělat kopie děl v kolowratském zámku, kde byla už v té době významná a početná expozice,“ vzpomíná.
„Začal jsem dělat kopii Ignáce Jetřicha Vitanovského z Vlčkovic, pána Kyšperce od Karla Škréty, který byl považován za nejlepší portrét v evropském barokním umění. To byla moje první malba. Potom jsem se snažil ve staromistrovském názoru toho co nejvíce nastudovat a namalovat, abych se něco naučil,“ vypráví umělec.
První zkoušky na pražskou výtvarnou akademii nevyšly, při druhých mu řekli, že dají přednost tomu, kdo má sice stejně bodů, ale je tam už potřetí. O rok později už to vyšlo.
Unikátní dům bez plánu
Dům ve Vrbici Kaloč buduje od roku 1967, kdy pracoval v Orlické galerii. „Objížděli jsme naše moderní malíře, zákonitě mě to formovalo a vedlo, abych už nestudoval staré mistry, ale nalezl sám sebe. V souvislosti s domem mě nejvíce nadchl Rudolf Černý, který básnil, jak jsou kamenné stavby výtvarně a architektonicky dokonalé. Na mopedu jsem objížděl okolí a objevil toto místo,“ vypráví malíř.
„Dříve tady stávala velká usedlost, kterou nabízeli za sedm tisíc, ale nikdo ji nekoupil. Začalo se to tedy bourat a já jsem to objevil ve stadiu, kdy menší stodolu u vstupu koupil nový majitel, který chtěl všechno rozebrat a kámen použít do základů. Trvalo asi půl roku, než jsem ho přemluvil k prodeji. Musel jsem však splnit podmínku, že mu najdu něco podobného na rozebrání kamene. Tak to všechno začalo,“ popisuje Jiří Kaloč.
Areál sestává z obytného domu a ateliéru. Při budování mu šlo o harmonii s okolní krajinou. Stačil kámen, dřevo a beton, důležitá byla i zastavení a průhledy. Přestože členitý objekt ve svahu prodělal obrovské terénní zásahy, včetně odstřelování pískovcového masivu, má rekonstrukce budit dojem, že místo vždy vypadalo právě tak.
„Teď už to nikdo nepozná. Vznikalo to bez plánu. Beru to jako umělecké dílo, tak to i vznikalo. Proto název Socha domu. Skutečná architektura musí o padesát let překračovat současný horizont. Musí to být opravdu něco nového,“ pokračuje.
Budoval dům pro nástěnné malby
Se stavbou nespěchal. Dům působí nadčasově, návštěvník sotva pozná, zda stojí desítky či stovky let. Kromě řady originálních prvků dominují nástěnné malby.
„Zkuste najít nějaké podobenství, jestli takto někdo maluje obrazy. Zatím mi to nikdy nikdo neukázal. Dům jsem stavěl právě s vidinou, že to buduji hlavně pro nástěnné malby. Kdyby mi někdo nabídl nějaké velkoprostorové stěny někde jinde, zřejmě by nikdy nevznikl,“ podotýká Jiří Kaloč.
Z ateliéru, kde v létě malovala jeho manželka, vznikla pamětní síň. Malíř ukazuje na její stěnu:
„Nikaragujský diplomat byl pro moji ženu nejvýznamnější portrét. Zakázku jsem dostal původně já od kamarádky Evy Tomkové, ale nakonec to namalovala žena. Kdysi byl obraz vystaven v galerii v Hradci Králové.“
Vedle visí portrét manželů. „Malovala mě k šedesátinám. Říkal jsem jí, aby se taky namalovala. Když nechtěla, řekl jsem, že si to u ní objednám a zaplatím. Nakonec souhlasila.“
Za pomyslné vyvrcholení přestavby domu ve Vrbici by se dal považovat rok 2014, kdy bylo dílo zapsáno do seznamu kulturních památek. Dnes už se osmasedmdesátiletý Jiří Kaloč výtvarnému umění nevěnuje tak intenzivně, ale udržuje si svůj názor na ně:
„Pro mě je nejzásadnější, abych byl odlišitelný a identický. Dnešní doba však nepřeje, aby se rozlišovaly individuality, všechno je spontánní, což je v obrazech výrazně vidět. Věřím, že je plno autorů, o nichž bohužel nevíme, ale kteří jsou velmi identičtí.“
Zvěstování či Babí léto rozjasňují život seniorůPřestože je dům ve Vrbici zásadní stavbou Jiřího Kaloče, existuje ještě jeden objekt, kde umělec zanechal výraznou stopu. V Geriatrickém centru v Týništi nad Orlicí namaloval v letech 1995 a 1996 na dveře pokojů klientů ve dvou patrech své obrazy. Součástí interiéru jsou dodnes. „Obrazy tady jsou od samého začátku a hodně pro nás znamenají. Už v polovině 90. let byl tehdejší pan ředitel natolik osvícený, že si uvědomoval, jak je výtvarné umění nesmírně důležité i pro lidi, kteří jsou na konci svých sil, a jak je to může ovlivňovat,“ říká vedoucí sociálního úseku centra Petra Šimečková. Geriatrické centrum je nedaleko od středu města od roku 1996. Tehdejší přestavba podle architekta Jana Línka získala ocenění Stavba roku. „Stěhovali jsme se sem v září 1996 ze starého domova důchodců v ulici V Sítinách, který nevyhovoval. Už v té době byly obrazy pana Kaloče hotové. Bylo to krásné, každé dveře byly jiné. Klienti si navíc dobře pamatovali, kde bydlí, protože stěhování a orientace v novém prostoru pro ně byly náročné,“ doplňuje Šimečková. „Pan ředitel mě tehdy oslovil, zda by se ještě ve starém domově důchodců dalo výtvarně a architektonicky uvažovat o přestavbě. Tenkrát chtěl hlavně obrazovou výzdobu. Když jsem to viděl, říkal jsem, že dům byl budován pro zcela jiný účel a že bych doporučoval postavit nové centrum. Jako stavař průmyslovák jsem viděl hrozbu, že by to mohlo být složité a neefektivní, a navrhl sehnat architekta. Mě to zajímalo hlavně z hlediska těch obrazů. Pan architekt Línek mi říkal, že pokud budu mít zájem, mohl bych vymyslet kolekci maleb na dveře. Bylo to pro mě velmi významné a lákavé,“ vzpomíná Jiří Kaloč. Deset obrazů dlouho zdobilo pokoje klientů, avšak pro uchování byly koncem roku 2014 malby na sololitu z dveřních rámů odstraněny, nezbytně zmenšeny, zarámovány pod ochrannou fólií a vystaveny. Dnes visí na stěně při schodišti nad jídelnou. Setkání, Zvěstování, Babí léto anebo třeba Kouzelná krajina či Zneklidňující krajina. Takové jsou názvy jeho obrazů. Podle Jiřího Kaloče již jména sama o sobě přesně určují obsah díla. |
