Pokud bude chtít knihu se 189 snímky někdo další, i on se dočká originálu. Podepsaného a očíslovaného.
„Vydavatel, který dle smlouvy měl vydat moji monografii do Vánoc, se bohužel ukázal jako nespolehlivý, a současně je také v tiskárnách nouze o papír. A tak jsem se rozhodl vydat svůj alespoň jeden výtisk. Jen tak pro radost a aby moje celoživotní tvorba byla pohromadě v knižní podobě. A protože léta běží, chtěl jsem dát dohromady většinu těch nejlepších fotografií,“ říká třiaosmdesátiletý Miloš Vojíř.
 |
Pracoval na knize celé léto a bylo by mu líto podklady nakonec ani nepoužít.
„Z radosti jsem vznik monografie sdělil přátelům a známým, a vůbec jsem nepočítal s tím, že by někdo měl zájem o koupi, protože cena výtisku je dosti vysoká. Potěšilo mě však, že se přesto již po několika dnech pár zájemců ozvalo. Předpokládám, že světlo světa spatří jen několik málo kusů,“ uvádí fotograf.
Přiznává však, že si oddechl, protože se obával důsledků vydání knihy. Dohledávat zpětně své modelky však nemusel.
„Dříve se totiž žádné smlouvy a podpisy s modelkami nekonaly, vždy šlo o dohodu mezi fotografem a modelem. Na některých fotografiích by přece jen byla modelka identifikovatelná, i když některým dnes již je až 70 let. Ale jmenují se jinak a ani neznám adresu jejich pobytu. Takže mi odpadla veliká starost a obavy,“ podotýká.
Potíže s komunistickou cenzurou i Facebookem
Všechny fotografie mají společné jméno Žena.
„Jsou to černobílé i barevné akty z doby šedesáti let. Je vidět, že jsem tématu zůstal věrný po celý tvůrčí život. Ale to v tomto druhu fotografie není zas tak těžké. Jen s tím občas byly nějaké problémy, a jak jsem již párkrát uvedl, největší dokonce v dnešní době. Kvůli aktům zablokovali můj Facebook,“ podivuje se fotograf.
„Nedávno na internetu byla zpráva, že také zablokovali Facebook trutnovskému úřadu, protože propagoval výstavu, kde má díla i slavný fotograf Drtikol. Facebook je považuje za pornografii! Jsem rád, že již pomalu končím, protože se obávám, kam až ta hloupost a diletantství dojde,“ uvádí. Sám měl v 70. letech problémy s komunistickou cenzurou.
Strojařinu vyměnil za uměleckou fotografii
Nezastírá, že knihou bilancuje. „Jinak ale nejsem přítelem velkého vracení se do minulosti, protože pak utíká současnost, a vzhledem k tomu, že se mi čas krátí, je to škoda času. Ale z tak dlouhého období krásné práce je přece jen mnoho zážitků, na které si člověk rád vzpomene a které ho i po těch letech potěší,“ přiznává.
Každá fotografie je příběh: „Člověku se vybaví zážitky, prožitky i situace. Je to jako krásný a zajímavý film. S některými modelkami mám písemné kontakty dodnes, trvá tak hezké přátelství. Leckteré z nich dodnes projevují radost, že se tenkrát nechaly vyfotografovat.“
„A já jsem šťastný, že jsem si zvolil tuto cestu, protože celý život jsem dělal to, co mě baví, ač jsem studoval strojařinu, a dokonce mě to i slušně živilo. To mám na mysli fotografické zakázky čili užitkovou fotografii. Fotografie aktu byla výtvarná činnost a radost. Může být něco lepšího, než když se člověku koníček stane povoláním?“ tvrdí fotograf.
Ve vývojce se nemáchám
Ani dnes by neměnil. „Něco bych asi udělal jinak, ale většinu věcí ne. Udělat věci jinak by znamenalo mít úplně jiné problémy a prožitky, a tak by možná život také běžel úplně jinak. A se svým dosavadním jsem natolik spokojen, že chtít jiný, bych příliš riskoval. Každý člověk se nějakých chyb dopustí, ale nesmí být tak velké, aby se za ně musel stydět. A když již se staly, nemá cenu je řešit. Je to minulost,“ míní.
Rád se setkává s přáteli fotografy, mladí se mu občas nabízejí, chtěli by dělat asistenty či nějak spolupracovat.
„Bohužel s tím nemám dobré zkušenosti, a tak to odmítám. Pár obecných rad bych ale pro ně měl. Dnes se všechno chce získat hned a bez práce. To ale nemá trvalou hodnotu. To, čím se urputně a složitě prokoušeme sami, nás posune dál a má to dlouhodobé trvání. Když se fotograf ohlédne, jak získal ty nejlepší fotografie, zjistí, že vždy byly pořízeny v určité euforii a v maximálních prožitcích,“ říká Miloš Vojíř.
„Fotografie bez emocí, neprožitá, jen stěží bude výborná. Plagiátorství či kopírování něčeho může přinést jen chvilkový zisk, ale nemá cenu, a dokonce může přinést problémy. Avšak jen pro sebe zkusit něco udělat podobně, jak to dělá druhý, je pro začátek dobrá škola. Jen to ale nepouštět ven! A ještě něco, co platí i pro jiné činnosti: poctivost, férovost a důslednost v tom, co dělám. A snažit se to dělat co nejlépe,“ zdůrazňuje.
Ač stará škola, digitálu se nebrání. „Jestli myslíte ruční práci jako analogovou fotografii, ve vývojce se už opravdu nemáchám. Fotografuji poctivě digitálním fotopřístrojem a fotografie zpracovávám na počítači. Telefon používám jako záznamník, i když dnes již lze telefonem pořídit i základ po výstavní zvětšeniny,“ tvrdí.
„Jak jsem původně v začátcích digitál odmítal, dnes si ho nemohu vynachválit. A díky této technice mohu i staré záběry dnes upravit podle své současné představy. Ostatně některé názory, i ty výtvarné, člověk časem mění,“ přiznává Miloš Vojíř.
