Luční enklávy a holiny uprostřed horských smrčin, vysoko položené otevřené plochy ledovcových karů nebo subalpínské trávníky s roztroušenými porosty kleče, to vše v nadmořské výšce přes 850 metrů. To jsou typická prostředí, kde lze v Krkonoších ještě spatřit nebo častěji slyšet jednoho z vůbec nejvzácnějších živočichů hor - tetřívka obecného.
„S nadsázkou můžeme tetřívka označit za krkonošského Járu Cimrmana. Hodně se o něm hovoří, ale jen málokdo ho viděl na vlastní oči. Je totiž extrémně plachý. Během roku ho prakticky neuvidíte, pokud ho nevyplašíte. Lidí, kteří jsou si ochotni přivstat ve tři ráno a jít se skrytě podívat na tetřívčí tok, totiž mnoho není,“ říká Radek Drahný ze Správy KRNAP, když vyráží na pozorování.
Jsou čtyři hodiny ráno a jdeme s dvěma pracovníky parku k nedalekému úkrytu na horské louce v nadmořské výšce okolo 1 200 metrů.
„Lidem je těžké vysvětlovat, že v konkrétní lokalitě, kde tetřívek hnízdí, se něco nesmí, protože se tam vyskytuje. Často argumentují: my jsme ho tady v životě neviděli. To ale není argument, který by obstál v okamžiku, kdy v Krkonoších je snad jediná životaschopná populace v celém Česku,“ pokračuje Drahný.
Tetřívek potřebuje hlavně klid, volné plochy a mlaziny, tedy mladý dvaceti až třicetiletý smrkový les, které poskytují ochranu pro hnízdění a zároveň výhled a bezpečí.
Aby však člověk našel tokaniště, musí vědět ještě víc. Bez doprovodu odborníků by správné místo nenašel. Ochranáři je pochopitelně tají. Tetřívci patří k nejohroženějším živočišných druhům Krkonoš, proto jsem musel dát slib, že lokalita zůstane utajena.
„Slyšíte? To je on“
Horami se nesou tajemné zvuky divoké přírody. Hodiny z úkrytu na hřebeni východních Krkonoš, těsně nad horní hranicí lesa, nehnutě nasloucháme a pozorujeme, jestli se neobjeví „král ranního rozbřesku“. Největší šance tetřívka spatřit ve volné přírodě je právě nyní v jarním období těsně po zmizení sněhu.
Ze severovýchodu fouká silný vítr. Bičuje trsy suché trávy, stébla kmitají jako zelektrizovaná. Poryvy větru ohýbají stromy. Když se vítr na moment utiší, zaslechnu podivné zvuky. Lze to přirovnat k syčení, možná k žabímu kvákání či hrdelnímu zvuku, které přecházejí v charakteristické bublání. „Slyšíte? To je on,“ špitne Radek Drahný.
Zatímco nad ránem je božský klid a příroda vládne všude kolem, nedaleko vede frekventovaná turistická stezka, po níž denně v letní, ale i v zimní sezoně projdou stovky lidí. Je až neuvěřitelné, že v okolí, blízko lidských obydlí, jsou ještě další tokaniště. Tím jsou hustě osídlené Krkonoše typické. I když se to na první pohled nezdá, divoká příroda má stále navrch.
O půl páté se rozednívá, na východě je první světlejší pruh nebe. Pár metrů od nás poklidně prochází stádo jelenů. Před hradbou lesa pod naší pozorovatelnou stojí osamělý smrk. Mám načteno, že tetřívci, příbuzní bažanta, koroptve či tetřeva, přilétají za šera, usadí se na vrcholcích stromů, aby obhlédli terén, a když mají pocit bezpečí, slétnou na louku k toku, souboji mezi samci o samičku. Když má pozorovatel štěstí, může vidět i víc než jen dva kohoutky, kteří spouštějí křídla, rozprostírají ocas s lyrovitě zahnutými vnějšími pery. Tetřívci divoce poskakují a hlavně jsou slyšet.
Vidět slepičku se rovná téměř zázraku
Kohoutek má převážně černé zabarvení s modrozeleným kovovým leskem a na některých perech je bílý. Velikostí se blíží slepici. Má výrazný ocas. Slepička je naopak méně výrazná, menší, hnědorezavá a kropenatá.
„Vidět tetřívka je velmi vzácné, ale vidět slepičku se rovná téměř zázraku. Je nenápadná. Viděl jsem ji jen jednou, čirou náhodou,“ říká Drahný.
Ze špičky stromu neohrabaně slétne na zem velký černý pták. Trvá to sotva tři vteřiny. V porovnání s vránami nebo krkavci je výrazně větší. Jsem přesvědčen, že je to tetřívek. Z úkrytu mám na rozdíl od ostatních průzor mezi větvemi jen na východní část paseky. Marně pátrám po dalším, po divadle, které by mělo nabírat na obrátkách. Musím se však spokojit jen s prchavým okamžikem, se slétnutím tetřívka na zem a s pokračujícími charakteristickými zvukovými projevy.
Před půl šestou začíná svítat. Slunce se vyhoupne nad hřebeny jen na moment, aby se ztratilo v mracích. Sníh zmizel teprve před pár dny, přesto je až nezvykle sucho a teplo. Nízko nad loukou se prohánějí malí ptáci. Až když je slunce vysoko na obloze, sdělujeme si zážitky.
„Slyšel jsem tři kohoutky, žádného jsem ale neviděl. Loni jsem tady spatřil šest samečků,“ říká Radek Drahný.
Přestože Krkonoše mají v Česku jednu z největších populací tetřívků obecných, bijí vědci na poplach. Početnost těchto ptáků na české straně Krkonoš kulminovala v roce 2001 a od té doby klesá. Do roku 2015, kdy bylo poslední sčítání, o 30 procent. V současné době se odhaduje počet tetřívků v českých Krkonoších na 100 kohoutků a o něco více slepiček.
V polské části hor je to ještě o další třetinu lepší. Alarmující je, že tokaniště mizí hlavně z nižších poloh v oblastech mezi 550 až 600 metrů nad mořem a z okrajových partií, třeba z Kozelského hřebenu nebo Rýchor.
Zimní ruch, lišky i divočáci
Podle ornitologa Správy KRNAP Jiřího Flouska ohrožení tetřívka spočívá v úbytku vhodných biotopů, v zarůstání holin a výstavbě na horských enklávách.
„Roli hraje i plošné zatížení pohoří rekreačními aktivitami, zejména rušením ptáků na tokaništích a zimních útočištích. Rizikem mohou být i zvyšující se stavy lišek a divokých prasat,“ píše ve studii Flousek, který v KRNAP pracuje od roku 1981.
K úbytku přispívají i zimní ruch mimo vyhrazené turistické trasy, například skialpinismus a pohyb v ledovcových karech, kde tetřívci zimují. Dohromady to vede k rostoucí izolaci hnízdících ptáků v různých částech pohoří, k omezené výměně, tedy k poklesu genetické rozmanitosti.
„Máme mnoho důvodů tetřívka v Krkonoších chránit. Tady má totiž největší perspektivu na přežití, a troufnu si i tvrdit, že krkonošská populace pro jeho přežití v celé České republice klíčová,“ říká Jiří Flousek.
Tetřívek se ve střední Evropě soustředí v několika málo oblastech, které tvoří izolované ostrůvky, převážně v pohraničních horách. V současnosti je jeho výskyt doložen také v Krušných a Jizerských horách a na Šumavě. Současný stav se v celém Česku odhaduje na méně než 600 samců.
