K Děčínské boudě patří nejvýše položená mléčná farma v Česku

  • 3
Manželé Mlejnkovi před dvanácti lety navázali na tradici původních majitelů hostince na Růžohorkách. Obnovili horskou farmu a vsadili na staročeská jídla. Příběh Děčínské boudy uzavírá seriál iDNES.cz o (ne)známých krkonošských boudách.

Na horské farmě Děčínská bouda pod Růžovou horou jako by se zastavil čas. Manželé Mlejnkovi v nadmořské výšce 1280 metrů hospodaří podobně jako jejich předkové na začátku 20. století.

Na krkonošských loukách chovají krávy a ovce, vyrábějí vlastní podmáslí, jogurty i mléko. Interiér horského hostince je plný staročeských rekvizit a personál obsluhuje v dobových krojích, hostům roznáší jídla uvařená podle desítky let starých receptů.

Najít Děčínskou boudu nedá výletníkům velkou práci. Nachází se na mimořádně atraktivním místě: u turistické cesty vedoucí z Pece a Velké Úpy na Sněžku, zhruba 700 metrů od mezistanice lanové dráhy na Růžové hoře. 

Na venkovní terasu svítí slunce až do pozdního odpoledne, obzoru dominuje ikonická Studniční hora tyčící se nad majestátním Obřím dolem.

Přesto ještě nedávno většina turistů bývalou Leischnerovu boudu z roku 1846 míjela. Když Radka a David Mlejnkovi před dvanácti lety začali hostinec provozovat, objekt byl vybydlený a okolí zarostlé.

„Začali jsme se zajímat o historii Leischnerových bud a zjistili jsme, že tady byla farma. S chovem dobytka už jsme měli zkušenosti a rozhodli se to zkusit i tady. Byl to krok do neznáma, nevěděli jsme, jestli to bude fungovat. Přivedli jsme první kravku, druhou, třetí, postavili první chlév a pomalu se to rozjíždělo. Starý sklad jsme přebudovali na mlékárnu,“ vzpomíná Radka Mlejnková, která pochází z Trutnova, ale vyrůstala na Thámových boudách. 

Na horách začala pracovat hned po střední škole a vystřídala různé profese. Na konci 80. let dokonce dělala kulturní referentku na podnikové chatě, s rekreanty chodila každý týden na Sněžku a Černou horu.

Manžel David, původní profesí strojař, pochází stejně jako jeho předkové z Velké Úpy. Farmařit se pokoušeli už na boudě Danielka, kterou osm let provozovali.

Děčínská bouda je dnes nejvýše položenou mléčnou farmou v České republice, mlékárna a stáje se nacházejí hned vedle hostince.

Stáda několika krav a 160 ovcí spásají rozsáhlé luční enklávy v Eliščině údolí na Pomezních boudách, ve Velké Úpě i na Černé hoře. Celkem 70 hektarů po celých Krkonoších. 

Přímo na Růžohorkách farmáři chovají dojnice a telata, z mléka vyrábějí domácí jogurty, zákys, máslo i tvaroh. Všechno na boudě spotřebují a prodají. Nechávají si dělat vlastní jehněčí klobásy, také veškeré hovězí maso pochází z jejich farmy.

Mlejnkovi se vzhlédli ve starých časech. Hostinské pokoje vybavili retro nábytkem, akumulačky vyměnili za kachlová kamna z roku 1812, v policích jsou vystavené staré hrnky, mlýnky, máselnice nebo misky, které jejich předkové na horách používali při výrobě sýra.

Na stěnách restaurace visí sněžnice, lámačka na len a také formy na bábovku, v hostinském pokoji jsou o zeď opřené rohačky. Horalé na nich v minulosti sváželi seno do údolí, Růžohorky totiž bývaly významným krkonošským seništěm. Jednou za rok Mlejnkovi rohačky vytáhnou a účastní se sjezdu v polských Kowarech.

„Miluju staré věci. Nemůžu jít do starožitnictví, aniž bych tam něco nekoupila. Spoustu věcí mám ještě v dílně, už je nemám kam dávat. Některé předměty nám nosí hosté, často taky najdeme staré hrnky při sekání luk,“ poznamenává Radka Mlejnková. 

Řada předmětů má krkonošskou minulost, například dřevěný bar pochází z bývalé Obří boudy, stará krosna na mléko má v rodokmenu známý rod Kneiflů z Velké Úpy.

Smažák jsme dělat nechtěli

Provozovatelé boudy od začátku vsadili na koncept staročeské kuchyně. 

„Dělat tady smažený sýr a hranolky, když se profilujeme jako horská farma, jsme nechtěli. Pročítala jsem kuchařky po babičce a přicházela jsem na spoustu starých receptů, podle kterých se v Krkonoších dřív vařilo,“ vypráví absolventka střední hotelové školy.

Děčínská bouda má na jídelníčku podplamenice, což jsou chlebové bochánky, škvarkové placky, tradiční kyselo, dumlíkovou polévku z tuřínu, špaldovopohankovou palačinku i žitnou kaši se sušeným ovocem, kterou hosté jedí dřevěnou lžící z kameninového talíře.

Hovězí pečeni kuchařky dělají s chlebovou omáčkou podle receptu z 18. století, kynuté knedlíky podávají s ovocnou omáčkou, takzvaným žahourem. Bramborákům v hostinci nikdo neřekne jinak než kramfleky. Oblíbeným dezertem je řepánek – kynutá buchta s mákem, cukrovou řepou a marcipánem. 

Děčínská bouda

Na luční enklávě Leischnerbauden (od roku 1945 Růžohorky) začali chalupníci z Velké Úpy hospodařit už na začátku 17. století. Ve své době to bylo významné seniště, louky horalé hnojili kejdou z jímek pod velkými chlévy. 

V polovině 19. století zde stálo osm letních bud, kolem vedla cesta horských nosičů na Sněžku. Původní stavení na místě dnešní Děčínské boudy vzniklo v roce 1846, o půl století později nechal Ignác Richter starý objekt zbořit a postavit horský hostinec s ubytováním. V mírně rozšířené podobě se dochoval dodnes. 

Po vyhnání sudetských Němců budovu s pěti pokoji a dvaceti lůžky převzal československý stát, dlouhá desetiletí fungovala jako podniková chata ČSAD Děčín. Pouze mezi lety 1966 až 1972 zde soukromě hospodařili Marie a Herbert Bergerovi. 

Po sametové revoluci se vystřídalo několik provozovatelů, manželé Mlejnkovi zde farmaří od roku 2006.

„Lidé na to vůbec nebyli zvyklí. Považovali tato jídla za nezdravá. Trvalo, než se sem naučili chodit a přišli na to, že i stará jídla mohou být dobrá,“ přiznává Radka Mlejnková, která retro pokrmy vaří společně s týmem mladých kuchařek.

Poznávacím znamením boudy jsou dobové kroje servírek. Ty úplně první Radka Mlejnková ušila sama, inspirovala se v trutnovském Muzeu Podkrkonoší. Dodnes šije zástěry. Na farmě pracují její děti, synovec i neteř. Všichni tady zároveň bydlí. 

„Máme to rozdělené tak, že ženy se starají hlavně o výrobu mléčných produktů, restauraci a hosty, chlapi o sekání a spásání luk,“ vysvětluje.

Hlavní sezonou na Děčínské boudě je květen až říjen. V létě, kdy horský hostinec bývá obsypaný výletníky, vypomáhají brigádníci. Kapacita dvaceti lůžek je často zamluvená dlouho dopředu. 

„V zimě turisté také chodí, ale vzhledem k tomu, že se dá sedět jen vevnitř, práce máme mnohem méně. Je to pro nás spíš taková dovolená,“ říká boudařka. 

V zimě Mlejnkovým zbývá čas na činnosti, které v sezoně nestíhají. Když se před pěti lety rozjela nová lanovka na Sněžku, z nostalgie si vyrobili model původní lanové dráhy v betlémářském stylu. Lanovka jezdí i svítí. Návštěvníci si ho mohou prohlédnout v hostinském pokoji.


Seriál Krkonošské boudy