Pavel Klimeš vynáší na světlo staré jasanové lyže. Černá skluznice, na svou dobu jsou odvážně profilované a odlehčené. Je na nich vypálen nápis „Mitlöhner – Riesenhain“.
„Sbírám dobové fotografie a mám síť lidí, kteří je pro mne shánějí. Jeden, který žije v německém Sasku, mi nedávno volal, že narazil na tyto lyže a že mi je může koupit. Hned jsem souhlasil, i když nebyly nejlevnější,“ říká krajinný ekolog a krkonošský patriot, který se zajímá o historii hor, o nichž píše do časopisu Veselý výlet.
Nejsou to ledajaké lyže. Byly vyrobeny před 2. světovou válkou v dnešní Boudě pod Studničnou.
Původní horalé po válce zmizeli
Dřevěný dům stojí u dolní stanice lanovky na Sněžku na okraji Pece pod Sněžkou a přesto stranou. Na památku z dílny slavného krkonošského truhláře Franze Mitlöhnera je Klimeš jak se patří pyšný. Představují okno do jedné z nejvýznamnějších oblastí Krkonoš, které se ještě před 70 lety říkalo Riesenhain.
Dnes se to tu změnilo k nepoznání. Boudy se nedochovaly, proměnou prošel i ráz krajiny či místopisná jména. Původní horalé po válce zmizeli.
„Riesengrund, německy Obří důl, začíná kousek nad Boudou pod Studničnou v místech, kde se stéká Úpa s Modrým potokem. Celé lokalitě, která začínala u dnešní přehrady v Peci a pokračovala nahoru k hlavnímu krkonošskému hřebeni, se však říkalo Riesenhain, tedy Obří království,“ vysvětluje Klimeš.
Elegantní lyže ho převyšují o několik centimetrů, mohou mít ke dvěma metrům. „Datovat je nedokážu. Na to jsem jich viděl velmi málo. Mitlöhner jich ale vyrobil stovky. Je pravděpodobné, že mezi lidmi jich pár určitě bude,“ říká badatel.
Zázrak v Obřím království
Na zasněžené cestě z Pece pod Sněžkou nejsou žádné lidské stopy. Když se les rozestoupí, Studniční hora, která se vypíná do nadmořské výšky 1 554 metrů, ohromí velkolepostí. Až pak si pozornost získá Bouda pod Studničnou. Ještě na konci války se jí říkalo Rauschenbach, tedy Šumící potok. Dnes patří Klubu českých turistů.
„Lyže Mitlöhnerky? Nic vám neřeknu, nechte mě být a dovnitř, to vás už vůbec nepustím. Musíte se domluvit s majitelem,“ říká nevrle správce, když ho žádám, zda si nemohu prohlédnout interiér, kde tuším pozůstatky výzdoby od Franze Mitlöhnera.
Bouda působí opuštěně: žádný ruch, který tu musel panovat, když tu bylo vyhlášené truhlářství. I když místo už mnozí pokládají za Obří důl, mýlí se. Bouda pod Studničnou je v Růžovém dole, kterému se do roku 1946, kdy odtud stejně jako z celých Sudet byla vyhnána většina původního německy hovořícího obyvatelstva, říkalo Stumpengrund. Tehdy tu bylo více luk a pastvin.
Dřevaři jako hlavní hybatelé dějin
„Na konci 19. století ve dvanácti chalupách horalé chovali přes třicet kusů dobytka. Přestože tudy procházeli hosté na Sněžku, neotevřel tehdy žádný hospodář hostinec jako v Zeleném, Modrém nebo Obřím dole,“ říká Klimeš.
Odnepaměti tu rozhodující úlohu hrál právě starý rod dřevařů a horníků Mitlöhnerů. Původní chalupa stála na druhé straně louky, kde jsou patrné základy. Novou, ve které se vyráběly legendární lyže, postavil někdy v roce 1830 Johann Mitlöhner. Do současné podoby ji Franz Mitlöhner přestavěl až v roce 1929 na luxusní dům pro hosty.
„Rod Mitlöhnerů přišel z jižního Tyrolska z alpského údolí Ahrntal někdy v 16. století. Je to oblast, ze které pocházejí zřejmě i další významné rody, jako třeba Hoferové nebo Bergerové,“ pokračuje Pavel Klimeš, který v rakouských Alpách pátrá po kořenech starých krkonošských rodů.
Jeho vyprávění připomíná pohádku. První vlna kolonizátorů, která mířila z Tyrolska do východních Krkonoš, se vydala na cestu v roce 1566.
„V oblasti, kterou nazýváme Pecí pod Sněžkou, žilo před válkou pětadvacet významných rodů a Mitlöhnerové mezi ně patřili. Přišli sem jako zkušení dřevaři a když na počátku 17. století poptávka po dřevu klesla, věnovali se dobytkářství. Mitlöhnerové zůstali věrni dřevu, byli vyhlášenými truhláři. Vyráběli i rohačky, krosny a další potřebné věci,“ vysvětluje Klimeš.
První jasanové lyže vyrobil Franz Mitlöhner po návratu z truhlářského vandru v roce 1903.
„Byly to první použitelné lyže na území Pece pod Sněžkou. Na čtyřicet let se staly nejlepšími ve východních Krkonoších. Mitlöhnerové byli aktivními lyžaři. Jeho bratranec Josef, který vlastnil už zaniklou Boudu Kovárna v Obřím dole, stál u zrodu oddílu zimních sportů rakouského krkonošského lyžařského spolku, kterému říkali Riesenhain,“ říká Klimeš.
Výrobu horal zdokonaloval, špičkovým výrobkem byly první lyže s ocelovými hranami v krátkém úseku pod vázáním.
„Povedlo se mu vytvořit dobrý model lyží, který šel na odbyt. Odkud vzal inspiraci, nevíme, ale určitě si ji přinesl z cest, které na přelomu 19. a 20. století podnikl. Vyráběl lyže na sklad a pak je prodával, byla to jeho hlavní pracovní náplň,“ říká badatel.
Lyže mistrů světa
Ve své době mitlöhnerky patřily ke špičce. Od toho se odvíjela cena. V přepočtu by dnes stály vysoko přes 10 tisíc korun.
„Už tehdy se používaly ke sportovnímu lyžování, které mělo v Krkonoších dlouhou tradici. Jezdil na nich i mistr Německa, Československa, Švýcarska a nejlepší náš účastník první zimní olympiády 1924 Josef Adolf a později hlavně mistr světa z roku 1939 Gustl Berauer. Pocházeli z Pece a na mitlöhnerkách začínali,“ říká Pavel Klimeš.
Svět horalů zanikl náhle jejich odsunem. Divoký nelegální odsun v létě 1945 se v povodí horní Úpy týkal asi pěti set lidí. Další vlna deportací následovala v roce 1946 a postihla i výrobce lyží.
„Franz Mitlöhner byl 9. srpna 1946 odsunut do sovětské zóny, tedy do pozdějšího východního Německa. Tehdy mu bylo šedesát let,“ uvádí Klimeš.
Zůstala jen hrstka původních obyvatel, hlavně ti nepostradatelní, nosiči nebo dřevaři. Opuštěné horské boudy, hotely a penziony dostali do nájmu národní správci. Josef Friehauf přišel v září roku 1945 i do Mitlöhnerova domu.
„Byl to kolář a chtěl navázat na podnikání po Mitlöhnerovi. Měl vybavenou dílnu i materiál. Bylo běžné, že lidé, kteří bezprostředně po válce přišli, si zabrali živnost, která jim byla blízká a čekali na privatizaci. Chtěli se tu usadit, začít podnikat, žít tady. Takový byl záměr tehdejších úřadů. Kdyby k tomu došlo, byly by Krkonoše a vůbec celé pohraničí úplně jinde než dnes. Průšvih byl, že v roce 1948 to komunisté zkonfiskovali a nové kolonizátory režim vyhnal. To byl i případ pana Friehaufa, který odešel a ve výrobě lyží ani v truhlařině už nikdo na Boudě pod Studničnou nepokračoval,“ dodává Pavel Klimeš.
