Odkaliště bývají synonymem špíny, popílku, často arsenu a rizika pro spodní vody, zkrátka bezohledné devastace přírody. Odkaliště v Jívce je však ukázkovým příkladem, možná až paradoxem, že i na tak zdánlivě nehostinných místech se daří přírodě.
Zabydlelo se tu dokonce několik celoevropsky chráněných druhů vážek, žab, čolků, ale i brouků a plazů. Unikátem je mimořádně bohatá populace orchidejí.
Odkaliště v Jívce má na svědomí důl Bohumír, kde se od poloviny 19. století až do roku 1965 těžily měděné rudy. Bohumír po půlstoletém spánku znovu otevřel brány v roce 2015. Cenný biotop na někdejším odkališti je nutné systematicky narušovat, a tak je tu přítomnost lidí přímo žádoucí.
Hrozbou pro lokalitu byl borový les a jeho šíření. To se však nedávno podařilo vyřešit. Členové Českého svazu ochránců přírody (ČSOP) s přispěním Nadačního fondu Veolia od soukromého majitele odkoupili asi 4,5 hektaru velkou severní část odkaliště, fond přispěl i na údržbu lokality, tedy obnovu tůní a likvidaci náletových stromů. Odkup stál asi 450 tisíc korun.
„Jívka je nesmírně zajímavá lokalita, byť je vytvořena uměle,“ říká David Číp, šéf ČSOP Jaro Jaroměř a současně vedoucí Záchranné stanice pro zraněné a handicapované živočichy v Jaroměři.
„Krajina je dnes tak zničená, že buď je v ní pole s řepkou a kukuřicí, které jsou pochopitelně ošetřovány pesticidy, případně anglické trávníky a v poslední řadě smrkové či borové monokultury. Písníky, kde se dříve těžilo, se zavezly a zarostly, to je špatně. Chybí něco mezi tím. Narušovaná místa a písčiny,“ podotýká Číp.
„A pak tu jsou právě odkaliště. Druhy, které v Česku dříve byly doma, nemají jinou možnost než se uchytit na takto obskurních lokalitách. Těm druhům je celkem jedno, jestli jde o přírodní písečnou dunu, anebo to má relativně podobné podmínky a je to vytvořeno uměle. Prostě to dokážou obsadit. Přesně jako v Jívce,“ říká David Číp.
Odkaliště je rájem orchidejí
Částečně zatopené odkaliště, kde díky sedimentům z rozdrcených měděných rud nechybí ani jakási imitace písečných dun, je skutečným botanickým i zoologickým rájem.
Je tu kolem 30 druhů vážek včetně mimořádně bohaté populace celoevropsky chráněné vážky jasnoskvrnné. Rozmnožují se tu tři druhy čolků, ale i ropuchy, svižníci, motýli, ještěrky a slepýši. Na suchých dunách se nebývale daří orchidejím – například kruštíku tmavočervenému, prstnatci pleťovému a bradáčku vejčitému.
„Nechybělo moc, a i tato divočina byla uměle přeměněna na borovou plantáž či v lepším případě přirozeně zdegradovala v tuctovou rákosinu,“ popisuje Číp.
Podle něj je odkaliště pro většinu jeho obyvatel současně vězením, protože žádné podobné místo není v dosahu.
Čím více lidí, tím lépe
Zatímco do některých unikátních přírodních rezervací ochranáři pouštějí návštěvníky jen velmi neradi, v případě odkaliště v Jívce řeší spíš opačný problém. Stejně jako u hradecké Přírodní památky Na Plachtě i biotopu na Broumovsku udělá přítomnost lidí jen dobře.
Tanky, které pravidelně zaručují bezlesé písčiny na někdejším hradeckém vojenském cvičišti, však pozvat nemohou.
„Pro tanky je to moc malé, chtěli bychom ale použít buldozer. Úplně ideální by bylo pustit sem terénní motorky, aby to čas od času rozrajtovaly. To však asi bude problém ze strany chráněné krajinné oblasti. Dovedu si tu představit i například jakési gladiátorské zápasy nebo závody v orientačním běhu. Každopádně odkališti udělá jen dobře, když bude přístupné a lidé tu budou narušovat půdu. Dokonce čím více, tím lépe,“ konstatuje Číp.
Podle něj by lokalita bez pomoci zcela jistě zanikla: „Písčiny dříve udržovala třeba velká voda, která jednou za rok tato místa obnažila, ale vše zmizelo s regulací řek. Dál je udržovala velká zvířata, případně jen vítr jako takzvanou Moravskou Saharu. V Jívce je zkrátka za každou cenu potřeba udržet bezlesí.“
Popílkoviště vymírají
Zatímco v Jívce přírodnímu ráji pomůže bagr či jen podrážky bot návštěvníků, asi jen málokdo by hádal, že například mnoha ohroženým druhům blanokřídlých vyloženě svědčí blízkost hnědouhelných elektráren.
Při výrobě energie v uhelných elektrárnách totiž vznikají energosádrovec a popílkoviště s ideálním substrátem, tedy další imitace písečných dun. I tyto lokality, které lze najít i v blízkosti opatovické či chvaletické elektrárny, však pomalu vymírají.
„Elektrárny se začaly odsiřovat a nejrůznějším druhům samotářských včel, blanokřídlých či žab už nevyhovuje nové složení popílku. Musíme se s tím smířit,“ říká Číp.
