Studentka Nikola z Hradce Králové si nepřála zveřejnit příjmení ani fotografii kvůli obavám z negativních reakcí okolí, s nimiž se někteří lidé v karanténě setkávají.
Jak začala vaše dovolená? Kdy jste vytušili, že situace není právě příznivá?
První čtyři nebo pět dní jsme strávili na Tchaj-wanu a 12. března jsme se dostali na Filipíny na ostrov Bohol. Ještě ten večer jsme se dozvěděli, že hlavní město Manila jde do karantény. Hned jsme přemýšleli, zda zůstaneme, anebo jestli je nějaká možnost vrátit se zpátky na Tchaj-wan, kde nám zůstala zavazadla. Mám tam kamarádku, chystali jsme se vrátit a cestovat tam. Lety se však rušily a ty, které zbyly, byly obsazené. Potkali jsme tam další dva Čechy, se kterými jsme rozebírali situaci. Oni chtěli zůstat na Boholu, ale já jim řekla, že bych byla klidnější, kdybychom přejeli trajektem na vedlejší ostrov Cebu, kde je mezinárodní letiště, a tudíž bychom měli lepší možnost se odtamtud dostat.
Liduprázdné letiště Václava Havla |
Jaké informace o koronaviru jste měli, když jste odlétali z Česka?
O situaci v Číně jsme věděli a v době, kdy jsme odlétali, byli u nás asi dva nakažení. Situace v Evropě ještě nebyla tak špatná, jak se nakonec ukázalo. Určitě jsme nepředpokládali, že bychom měli na Filipínách nebo na Tchaj-wanu nějaké problémy. V té době byl na Filipínách jeden nakažený a na Tchaj-wanu asi 33, ale počet se tam za poslední týdny téměř vůbec nezvyšoval.
Jak se tam situace vyvíjela?
Sledovala jsem i filipínská média, kamarádka, která bydlí na Tchaj-wanu, nás informovala. Na Tchaj-wanu to mají opravdu dobře podchycené. Obyvatelé jsou velmi ukáznění, všichni nosili roušky, neustále dezinfikovali metro, měřili teplotu, na každém rohu byla k dispozici dezinfekce, takže jsme se tam cítili bezpečně. Ani na Filipínách jsme to zpočátku nijak nepociťovali, přestože tam už začínala vládní opatření.
Nebyla žádná možnost, jak se dostat zpátky. Nakonec přiletěl český vládní speciál.
Nikola z Hradce Králové
O jaká opatření se jednalo?
Co šla Manila do karantény, přidávaly se i další ostrovy. Od 15. března měly jít do karantény i Bohol a Cebu, kam jsme stihli trajektem přejet. Opatření mají trvat do 14. dubna, ale bojím se, že by to mohlo být i na delší dobu. Postupně přicházela nová a nová. Bydleli jsme v apartmánu v turistické oblasti, kde byli i další Češi, a nemohli jsme vycházet ven od osmé večer, zakazoval se vstup na pláže i do resortů, které se zavíraly, měřili nám také teplotu, když jsme šli do supermarketu.
Neměli jste strach?
Měli jsme štěstí, že jsme měli dobrou majitelku resortu, která nám nabídla stravování přímo na ubytování, i přesto, že se zavíraly restaurace. Byli jsme u ní ubytovaní jako první a do dvou dnů přibývali další Evropané, potom už další přijmout nemohla. Každý to tak však neměl. Potkali jsme Čecha, který zůstal zavřený na Boholu, říkal, že ho tamní lidé už viděli jako možného přenašeče. Došlo i na opatření, kdy pokud někoho vyhodili z hotelu, neměl už možnost někde se ubytovat, protože bylo nařízení nepřijímat nové hosty. Kdybychom skončili na ulici, byl by to problém. Netuším, co bychom mohli dělat.
Kde jste čerpali informace při pobytu na Cebu?
Byli jsme zaregistrovaní v systému DROZD (Dobrovolná registrace občanů České republiky při cestách do zahraničí, pozn. red.) a v kontaktu s naší ambasádou. Dalším zdrojem informací byly skupiny na Facebooku, kde jsme komunikovali s Čechy a Slováky.
Na Cebu jste tedy strávili devět dní. Kdy se chystala cesta zpět?
Všechny lety byly obsazené, později se nám doneslo, že tam posílá vládní speciál Německo, ale o tom se nám nepodařilo sehnat informace. Nebyla žádná možnost, jak se dostat zpátky. Nakonec přiletěl český vládní speciál. Bylo nás tam asi devadesát Čechů a asi sto lidí z dalších evropských zemí, ze Slovenska, Řecka či Rakouska.
Byla na tamním letišti nějaká opatření?
Téměř žádná, teplotu nám neměřili. Prvotní asi bylo nás dostat do Česka, protože situace se mohla každým dnem zhoršovat. V letadle jsme z nařízení ministerstva zahraničních věcí museli mít roušky, takže jsme byli klidní. Let trval 23 hodin včetně mezipřistání v Thajsku, v indickém Dillí a ve Tbilisi v Gruzii kvůli tankování, při nich jsme museli zůstat na palubě.
Jakým způsobem jste se dostali z pražského letiště do Hradce Králové?
Samozřejmě jsme měli nakázáno jít na čtrnáct dní do karantény. Na letišti nám rodiče přistavili auto, kterým jsme sami ihned odjeli do bytu a do karantény.
Jak se na vaši cestu zpětně díváte?
Rodiče o nás samozřejmě měli starost, ale stále jsme si volali a žádné vážnější komplikace nakonec naštěstí nenastaly. Určitě nás mrzí, jak naše dovolená dopadla, ale každopádně je teď daleko důležitější být zpátky doma.
Zatímco jste byli v zahraničí, u nás se život poměrně radikálně změnil, jak to na vás působí?
Je zvláštní se nyní z bytu dívat ven na prázdné ulice. Samozřejmě jsme sledovali, co se u nás děje, ale stejně jsme z toho nesví. To jsou ale asi všichni, vždyť s ničím podobným nemáme žádnou zkušenost. Každopádně si myslím, že Česká republika to oproti jiným zemím zvládá velmi dobře, opatření přišla včas a prostě to zvládneme.
