Proč se Češi ozvali až teď?
Možná k tomu nebyla správná doba, protože nároďák dlouho žádného trenéra brankářů neměl. Což byla velká škoda, protože u každého týmu jsou brankáři důležití. A jejich trenér taky. Jenže Češi i Slováci byli jeden z posledních týmů, kde žádný kouč nebyl.
Česká brankářská škola bývala vyhlášená. Zaspali jsme tedy?
Možná jsme si to o té škole namlouvali a ujel nám vlak. Ostatní státy mají trenéry brankářů, mají pro ně vzdělávací programy. A podívejte: Finové, Švédi mají v NHL řadu brankářů. A i Švýcaři mají dnes s farmou v zámoří víc gólmanů než my. Tak tady musí být někde chyba, ne?
To asi ano. Lepší se to?
Ano. Svaz začal dělat spoustu věcí, konají se tréninkové kempy... Ale bude to trvat, než uvidíme změnu. Třeba pět deset let. Už teď je ale víc českých gólmanů na draftu a za pár let poznáme, že změny měly smysl.
Jako hráč jste to nedotáhl na vrchol, přesto jste v Los Angeles měl sedm let brankářskou školu. Jak jste se do USA dostal?
Od patnácti jsem snil dostat se co nejvýš. Chtěl jsem chytat NHL. Dřel jsem a věřil, že se tou pílí někam dostanu. Proto jsem se rozhodl odejít do zámoří. Dostal jsem se do juniorky Utah Grizzlies, jenže v mužích jsem byl pro ně vždycky malý gólman, navíc Evropan, což v té době byl problém. Často jsem byl v klubech, které spolupracovaly s nějakou farmou NHL, a tak přednost dostávali gólmani z vyšších lig, které k nám poslali. Pak jsem po sérii zranění dospěl do stadia, že než se potácet v nějakých nižších profisoutěžích za 350 dolarů týdně, raději budu trénovat.
A poprvé si osahal brankářské experimenty, že?
Ani tam ale nebyly běžné. Jenže mezi trenéry byla konkurence, tak jsem se snažil ve své škole přinést něco nového. Byl jsem ve spojení s Mitchem Kornem, legendou našeho oboru, který trénoval i Haška a Vokouna. Popisoval mi, jak používá odrazové mantinely, bílé puky i síťky. Řekl jsem si, že to vůbec není špatné pro zlepšení postřehu. A když jsem to používal v Americe, logicky jsem to přinesl i sem.
A mnohé tím překvapil.
Taky jsem se setkal s velkým odporem. Slyšel jsem, že je to blbost. Jenže tvrdím, že když chci něco kritizovat, měl bych to sám na pár gólmanech zkusit. Ale všechno má své meze a člověk musí vědět, kdy ty věci použít. Ovšem třeba teď jsme měli v Jihlavě šest týdnů zraněného brankáře, nemohl si kleknout, tak jsme trénovali jenom střely nahoru a zpestřili mu to bílými puky a síťkou přes masku. Když se vrátil do zápasů, hned vychytal nulu.
Nováčci u reprezentaceAž kouč Vladimír Vůjtek dnes zveřejní reprezentační nominaci na turnaj Karjala (5.–8. listopadu), bude na papíře i jméno Petra Jaroše. Pro mnohé neznámý muž je trenérem brankářů, který už na mistrovstvích světa pomáhal Bělorusům, Norům i Slovákům, ale až teď je na té „správné straně“. Kromě Jaroše je novou tváří v realizačním týmu i Denis Havel, videoanalytik, který nahradil Jana Procházku. |
Jsou tyto experimenty i pro gólmany v reprezentaci?
Určitě! Jen se musí najít správný moment. Není to vhodné v průběhu turnaje, ale při soustředění měsíc před šampionátem ano. Zvlášť když gólman ví, že má slabinu v horní části. Ale musí sám chtít, nikoho nenutím. Když jsem trénoval v Minsku, tak Mezin by něco takového nikdy nevyzkoušel. Ale byl tam běloruský reprezentant Koval, který si síťku natolik oblíbil, že když odcházel do Mytišči, vzal si ji s sebou.
Už jste zmínil, že česká brankářská škola zaspala. Tak jak jsme na tom teď s brankáři?
Lepší se to. Máme víc kluků v americké juniorce, v KHL máme sedm brankářů, což je dost. Ale je to půl na půl. Jedna půlka je kvalitní a tihle gólmani se dokážou vyrovnat s mezinárodním hokejem, ta druhá půlka už ale nedosahuje takových kvalit. Bohužel, nemáme gólmany typu Pekky Rinneho či Henrika Lundqvista. To jsou brankáři, kteří chytají výborně ve strašně moc zápasech za sebou. Češi umí zachytat skvěle, ale nezopakují to či nedrží laťku déle standardně vysoko.
To se projevilo i při letošním MS, kdy české duo zkritizoval bývalý mistr světa Jiří Holeček. Co jste na jeho slova říkal?
V první chvíli se mi jeho komentář nelíbil. Bylo nešťastné, že je kritizoval uprostřed turnaje. To klukům moc nepřidá. Jako trenér vím, kde je pravda. Vždy se dá chytat lépe a byly situace, které se daly řešit jinak. Výkon kluků mohl být lepší, ale hodnocení mělo přijít po akci.
Smlouva vám i kouči Vůjtkovi končí po květnovém MS. Je ovšem reálné, že tým povedete i v září na Světovém poháru. Koho byste tam doporučil do branky?
Led bude mít kanadské rozměry, takže bych se přikláněl k brankářům ze zámoří. Petr Mrázek či Michal Neuvirth by mohli být nominovaní. Jsou to mladí gólmani, ale ne úplně nejmladší. A mají před sebou dlouhou kariéru i motivaci. Třeba Petra znám dobře a vím, že má výbornou povahu pro to, být brankář. Dá se nacvičit bruslení, přesuny, ale pokud na to brankář nemá hlavu, tak se s tlakem těžko vyrovná.
Deset let jste byl v Americe, jaký byl hokejový návrat do Česka?
Překvapující. Když jsem viděl tréninky mládeže, tak mi přišlo, že se za ty roky nic nezměnilo. Pořád stejná cvičení. V Americe se to dělalo na lepší úrovni. Největší šok byl ale kulturní. První rok jsme si se ženou říkali, že se přestěhujeme zpátky. Lidi byli v běžném životě zbytečně negativní. Pak se člověk dozvěděl, že i ve sportu existují různé kamarádšofty, že to tu občas funguje divně. Že jsou lidi na sebe schopni sázet, což ve vyspělých státech ani nikoho nenapadne. Že lidi často kličkují a chtějí něco obejít.
Jak rozdílní jsou rodiče hráčů?
V Americe rodiče vozí děti na sport, aby neseděly doma. Aby měly disciplínu, aby se bavily. Sportů dělají víc, aby byly všestrannější. Nezažil jsem tam řvaní na děti. Tady mi přišlo, že rodiče žijí sen skrz své dítě a někam ho tlačí, byť na to třeba nemá. Byl to u nich jen hokej a zapomínali i na jiné činnosti. A na to, že sport není o tom, že ho budu dělat profesionálně, protože jen malé procento se jím uživí.
