Patří mezi legendy tuzemského hokeje. Jako první český a československý hokejista získal Stanley Cup. Do zámoří mohl odejít po třicítce téměř vyždímaný ze všech sil, na konci sportovní kariéry. Přesto v NHL ještě dokázal hodně. "Mrzí mě to," říkal. "Je vidět, že jsme periferie. Myslím si, že to není fér."
A pokračoval: "Uvažuji o tom, že pošlu stříbrnou minci, kterou jsem dostal, zpátky na svaz. Zatím jsem ji dal synovi na hraní."
Jak oslavy probíhaly? "Byli jsme na zápase a pak byl gigantický raut, kde nám tu minci dali." Druhý den byl na Hradě, kde přebíralo osm osobností tuzemského hokeje zlatou Čestnou plaketu prezidenta republiky. "Dívali jsme se, jak je odměňují. My jsme dostali nějaký papír, kde jsme si mohli nechat pana prezidenta podepsat."
Z Prahy odjel rovnou do Brna, kde se podrobil dalšímu vyšetření svého zdravotního stavu. Stále má od těžkého boje s leukémií problémy. "Kdybych tušil, jak oslavy budou probíhat a co mě tam čeká, vůbec bych tam nejel. Stálo mě to spoustu námahy."
Netuší, proč nebyl mezi oceněnými, a neví ani, proč mezi 41 osobnostmi, které se dostaly do Síně slávy českého hokeje, není ani jeden Jihočech.
"Když nestačí dva tituly mistra světa a tři Stanley Cupy, tak nevím, co bude na zařazení do Síně slávy ještě potřeba," dodal.
Připomněl i obránce Miroslava Dvořáka, který letos zemřel. "Ten pro český hokej udělal opravdu hodně. Ale také v Síni slávy není. Je to pro mě velká záhada."
Vůbec nic proti Jiřímu Hrdinovi. I on třikrát vyhrál Stanley Cup a byl jednou mistrem světa. Do Síně slávy se právem dostal a obdržel i zlatou Čestnou plaketu prezidenta republiky.
Proč ale zůstal stranou někdo, kdo měl srovnatelnou kariéru s dalším slavným internacionálem? Na Českém svazu ledního hokeje nebyl nikdo, kdo by odpověděl. Snad až příští týden, možná v pondělí. I potom bude více lidí přemýšlet o tom, proč jedni ano, a druzí ne.
SrovnáníJaroslav Pouzar
|
