Jihočeský rodák reprezentoval Československo na sedmi světových šampionátech a dvou olympijských hrách, jejichž součástí tehdy bylo i MS. Dvakrát pomohl vybojovat stříbro, třikrát bronz.
Medaili ze stejného kovu mu pověsili na krk i na olympiádě v Innsbrucku v roce 1964. V národním mužstvu odehrál celkem 146 zápasů, v nichž vstřelil 30 gólů.
Tikal, spoluhráči přezdívaný Mrkavka, začínal s hokejem v deseti letech v Podolí. Později se v obranné dvojici skvěle doplňoval s Karlem Gutem, a to jak v reprezentaci, tak v pražské Spartě.
V dresu s písmenem S na hrudi strávil Tikal velkou část z patnácti odehraných ligových sezon, jen vojnu si odsloužil v armádním klubu Tankista Praha.
Nechybělo však mnoho, aby narukoval k "černým baronům", čímž by byla kariéra nadějného beka vážně ohrožena. Pocházel totiž z textilně-obchodní rodiny, což po roce 1948 nebyla právě nejlepší vizitka. Po únorovém převratu navíc jeho otec s bratrem Zdeňkem emigrovali do Austrálie.
Tříleté službě u "pétépáků" se nakonec vyhnul, ale při cestách svého týmu do zahraničí většinou zůstával doma. Jako politicky nespolehlivá osoba přišel o zimní olympijské hry v Cortině d'Ampezzo v roce 1956.
Na další olympiádě v americkém Squaw Valley už nechyběl, dokonce se po jedenácti letech sešel s bratrem, který hrál za australské národní mužstvo. Ve vzájemném utkání, jež skončilo výsledkem 18:1, srazil český Tikal australského "Tajkla" ramenem, takže Zdeňka museli odvézt do nemocnice.
Bodyčeky k Tikalovi neodmyslitelně patřily, s chutí si vyšlápl hlavně na Sověty. V roce 1957 umlčel při slavnostním otevírání moskevské Lužniky, když poslal k ledu místní modlu Bobrova. "Byly to nádherné pocity," vzpomíná dodnes. Odvrácenou mincí tvrdé hry byly čtyři zlomeniny, vyražené zuby či nespočetné stehy, které Tikal utrpěl během více než dvacetileté kariéry.
Reprezentační dres svlékl těsně před olympiádou v Grenoblu, záhy nato odešel do rakouského ATSE Štýrský Hradec, kde tři sezony působil jako hrající trenér. Po návratu koučoval pražské kluby Slavii a ČLTK, dráhu trenéra uzavřel v polovině 70. let v polském Sosnowci.
Ovšem brusle pověsil na hřebík až v osmapadesáti, do té doby nastupoval za staré pány Velkých Popovic. Přes řadu povolání se bývalý reprezentační kapitán nakonec vrátil k obchodu s textilem. Měl zdravotní problémy, podstoupil několik operací, navíc po těžké nemoci zemřela jeho žena Dagmar.
Nesmlouvavý zadák se však dokázal se všemi ranami osudu vyrovnat a ještě před několika lety pracoval v potravinářském průmyslu, v němž je ostatně vyučen.
V současnosti si František Tikal (narozen 18. července 1933 ve Včelné) užívá odpočinku a těší se na hokejové MS 2005 v Rakousku, kam ho pozval jeho bývalý šéf ze Štýrského Hradce.
Většinu času tráví na chatě v Choceradech, radost mu dělají především jeho tři vnoučata od obou synů. "Když přijedou mladí, je hodně živo. S vařením si také vystačím, rád si dám dobré pivko, kupuji si hodně novin, takže jsem pořád v dění. Budu-li k tomu ještě v přírodě, co mi bude chybět?"
 František Tikal (vlevo) a Rudolf Potsch v roce 1965. |
