Kromě zlaté medaile z „Turnaje století“ se může Martin Ručinský pyšnit také třemi tituly mistra světa (1999, 2001 a 2005), olympijským bronzem (2006) nebo 961 zápasy v NHL. Bohatou kariéru uzavřel extraligovým titulem s domovským Litvínovem na jaře 2015.
Teď už ale naskočí na led jen jednou do roka. „Máme s kamarády tradici, vždy na Vánoce si zahrajeme tři na tři na Františku v Praze. I když přiznávám, že mi hokej strašně moc schází,“ posteskl si při úterním slavnostním ceremoniálu Ručinský.
Takže ruce svrbí?
Rád bych zase hrál, dodneška mám hokejové sny. Jenže na takové úrovni jako dřív už to bohužel nepůjde. Vypadl jsem z tréninků a uvědomuju si, že bez dřiny už by to nebylo ono.
Co se vám o hokeji zdá?
Tak dvakrát do týdne mám sny, že jsem někde hrál nebo jsem vstřelil gól. Většinou je to z míst, kde jsem působil. Ale bavil jsem se s Petrem Nedvědem a ten to má prý také, takže to není nic nenormálního. (směje se)
Nelákal by vás proto návrat do funkcionářské role? U národního týmu už jste ostatně jako generální manažer krátce působil.
Byl jsem tam rok a půl, pak to po mně převzal právě Petr Nedvěd. Když jsem skončil s hraním, chtěl jsem si trochu odpočinout, zvolnit život a nedělat chvilku nic. Pak ale přišla nabídka z nároďáku a tak se plán musel posunout. Momentálně prožívám období, které jsem chtěl prožívat už dlouho. Jezdím na hory, cestuju, dělám věci, které mě baví.
Konečně je čas a možnost zalyžovat si, že?
Samozřejmě. Dlouho jsem nelyžoval, protože když jsem hrál na té nejvyšší úrovni, nešlo to. Člověk se nemohl zranit. Ale teď si na hory rád zajedu, lyže mám rád odmalička, navíc jsem z Litvínova, kde jsme díky Krušným horám na lyžích prakticky vyrůstali. Jen teď musím opatrněji, protože už to není, co bývalo.
Jak dlouho jste vlastně nesměl na lyže sáhnout?
Během kariéry to mohlo být třeba dvacet let.
V hokejové Síni slávy jsou nově Hamrlík, Ručinský, Válek a Uher |
Zmínil jste cestování, jaké máte cíle?
Těch míst, kam bych se chtěl podívat, je hodně. Vezmu to všechno popořádku, mám na to teď času dost. Jedna ze zemí, které mě lákají nejvíce, je Nový Zéland.
Co dál?
Hodně známých mě také láká do Thajska, ale já jsem spíš takový floridský chlapec. Když mám chuť na teplo, seberu se a letím tam. Ne, že bych se tam cítil přímo jako doma, ale je mi tam dobře. I když do toho Thajska se asi také jednou podívám.
Byl jste uveden do Síně slávy českého hokeje. Svádí taková událost k bilancování kariéry?
Je to speciální moment, nestává se to každý den. Člověku proběhne hlavou, jak to všechno začalo, co se odehrálo a kde to skončilo. To je na tom to krásné.
Ptát se na největší moment kariéry je asi zbytečné.
Samozřejmě Nagano, to je něco, co u mě nic nepředčí. Ovšem strašně rád vzpomínám na všechny zápasy, které jsem v národním týmu prožil. Ať už byly úspěšné, nebo ne, protože i to k hokeji patří. Člověk občas musí spadnout dolů, aby se zase vyšplhal nahoru. Osobně strašně rád vzpomínám na MS v letech 1999 a 2005, kdy byl ve Vídni skoro stejný mančaft jako v Naganu.
Mezi ně se mohl zařadit i pražský šampionát v roce 2015, kterým byste stylově uzavřel hráčskou kapitolu.
Samozřejmě, pro mě by to bylo něco raritního, protože mít možnost se takhle rozloučit by bylo hodně emotivní. Ale bohužel už ve finále ligy jsem byl zraněný a bylo jasné, že se tenhle sen rozplývá.
