Vážený a milý pane Jiří Holíku, psal se rok 1963, Vy jste se vrátil ze svého prvního slavného zájezdu s reprezentací ČSSR do Kanady (původní třináctku na dresu jste posléze vyměnil na všechna další léta za dvacítku) a v tělocvičně havlíčkobrodské ZDŠ V sadech jste s námi v rámci našeho školního vyučování besedoval, za doprovodu pana redaktora Aloise Svobody. Jakožto žák šesté třídy jsem hltal každičké Vaše slovo, pamatuji si Vaši vytrénovanou, ramenatou postavu v zeleném svetru a Váš úsměv tehdy devatenáctiletého elegána. Nejdříve jste celistvě vyprávěl své zážitky ze zájezdu vlastně přelomového. A potom jsme my žáci napsali na papírky své otázky na Vás. Můj dotaz (tehdy jedenáctiletého zvědavce) zněl, kolikrát jste při zápasech během zájezdu musel usednout na trestnou lavici a proč. Odpověděl jste mi, že dvakrát; přičemž v prvním případě Vám důvod vyloučení zůstal utajen; a podruhé to bylo ve vysloveně konfrontačním utkání s Kanadou (tuším ve městě Solsbury?), kdy jste dokonce i Vy (dle Vašich slov) v nastalé atmosféře praštil jednoho z protihráčů po hlavě. Pan redaktor A. Svoboda, vědom si věkové kategorie auditoria, Vám při Vaší odpovědi mohutně přikyvoval - žertovně a současně diplomaticky. Velectěný jubilante, do dalších let dovoluji si přát Vám zdravíčko, štěstí a vyplnění všech Vašich přání. Ostatně tím vším Vás Prozřetelnost obdařuje doslova celoživotně. Bratři Jaroslav a Jiří Holíkové a Jan Suchý, to byli a jsou hrdinové mého mládí. Za sebe děkuji mnohokrát.
