„Ráno mi to volal jeho syn Roman. Je mi moc smutno. Byl to stejně starý kamarád, se kterým jsem toho hodně prožil,“ smutnil Holík.
Hokejista Suchý zemřel. Odešel nejlepší obránce světa, tvrdí v Brodě |
Vzpomenete si, kdy jste spolu mluvili naposledy?
Není to tak dávno. Občas jsme se i vídali na srazech, ale kvůli covidu to teď dlouho nešlo. Osobně jsme se potkali snad někdy před půl rokem.
Znal jste ho prakticky celý život, jaký byl?
Honza byl nadaný sportovec, hokejista. Opravdu jen málo hráčů mělo někdy podobné nadání.
Jan Suchý
Když jste si v posledních letech povídali, byl tématem pořád hlavně hokej?
Už moc ne. Někdy, když jsme spolu mluvili v zimě, tak jo. Ale jinak jsme probírali všechno možné.
I zdraví? Věděl jste, že ho něco trápí?
Měl zdravotní problémy, špatně chodil, těžko ohýbal kolena, ale na to se neumírá. Nerad bych o jeho problémech mluvil, to musí když tak rodina. Každopádně mě ta zpráva hrozně překvapila. Vždycky jsme si i na tohle téma dělali srandu a najednou je to tady. No jo, pomalu už mě ti moji hokejoví kamarádi opouštějí.
Vy ale vypadáte pořád velmi dobře, jako byste ani nestárl. Zdraví slouží?
(pousměje se) Jo, díky. Nemůžu si stěžovat.
Co se vám vybaví jako první, když se řekne Jan Suchý?
Znovu musím zopakovat to, jak byl nadaný. Hrál skvěle fotbal. To, co dokázal v hokeji, mohl klidně předvést i ve fotbalu. A pak si ještě vzpomenu na naše klukovská léta v Brodě. Jak jsme spolu trénovali.
Panák před zápasem, výlety do útoku, hokejový génius... Takový byl Jan Suchý |
Měli jste nějakou svoji speciální přípravu?
To víte, tehdy ještě nebyly tréninky tak propracované, jako jsou dneska. Prostě jsme sedli na kolo a jeli. Dojeli jsme třeba do Humpolce, tam Honza řekl: Zastav! Já si dal limonádu, on pivo a jelo se dál. (usmívá se)
Ale předtím ještě určitě stačil vykouřit i cigaretu, nebo ne?
No jasně, kouřil už někdy od patnácti. Toho se nikdy nezbavil.
Vy jste pak spolu narukovali také do Jihlavy, je to tak?
To je pravda, přijeli jsme do Dukly, vyfasovali kopřivové vojenské mundúry a vyrazili si jak dva velcí frajeři. Jenže jsme cestou potkali důstojníka, který nás hned první den na vojně zavřel za to, že jsme neměli čepici. (usmívá se) V Jihlavě jsme pak prožili nádherné roky, spoustu úspěchů.
