Ve čtvrtek startuje světový šampionát hráčů do 20 let. Na ostře sledované hokejové akci se hodně očekává i od Čechů, kteří hrají v domácím prostředí. Jakub Čutta byl u toho, když národní tým v roce 2001 vybojoval juniorské zlato zatím naposledy.
„Moje kariéra byla už tehdy rozjetá, na dvacítky jsem přicházel už se smlouvou v NHL v kapse. Na kempu ve Washingtonu jsem se probojoval do prvního týmu, takže pro mě dvacítky znamenaly jen krásné zpestření sezony,“ vrací se Čutta o 19 let zpět. „Musím říct, že to bylo jedno z mála období mého sportovního života, kdy jsem si hokej opravdu užíval.“
MS hokejistů do 20 letSpeciální příloha iDNES.cz |
Jak na turnaj v Rusku vzpomínáte?
Nejvíc se mi vybavuje zápas proti Švýcarům, kdy jsme prohrávali a nakonec jsme to otočili. Když jsme vyhráli, všechno z nás spadlo a začal jsem věřit, že dokážeme udělat úspěch. Měli jsme tehdy neskutečně dobrý tým – byli tam Vrbata, Sivek, Klesla, Ustrnul, Brendl, Nedorost, Erat, v brance skvělý Duba. Všichni se pak v kariéře prosadili.
Co hlavní kouč Jaroslav Holík?
Na pana Holíka všichni vzpomínáme jen v dobrém. Bohužel jsem ho neviděl nikdy hrát, přál bych si jeho éru zažít. Hráči jako on to neměli v životě snadné, přesto se dokázali vyrovnat ruské mašině, která tehdy všechny válcovala. Hrdost lidí, když se podařilo porazit Rusy, musela být neskutečná. Podle mě to bylo ještě víc než triumf na olympiádě v Naganu. Trenér Holík byl svůj. S nikým se nemazal, řekl všechno na rovinu. Jestli se vám to nelíbí, máte smůlu, protože před vámi stojí legenda, která to zažila. On neměl nic vyčtené, on to skutečně zažil, a proti takovému člověku se těžko argumentuje. Neuznával nějaké omáčky okolo. Měl jediný cíl – vyhrát – a udělal pro to všechno.
Jakub Čutta v dresu české reprezentace do 20 let v roce 2000.
Vybavíte si oslavy zisku světového zlata?
Vzpomínám si, jak jsme dělali na ledě vláček na kolenou, a Kanaďani si z nás dělali legraci, co blázníme, protože u nich to nebylo zvykem. Ale jinak jsme si možná ani neuvědomovali, že je to mistrovství světa, a žádné euforii jsme nepropadali, protože ten tým byl opravdu hokejově vyspělý.
Při pobytu v Moskvě jste zažili i divokou historku s přestřelkou gangsterů. Jak to tehdy bylo?
Čekali jsme v obrovském hotelu Ukrajina, před ním byl parčík. Část hráčů byla v předsálí, část stála venku na schodech. Najednou přijel žigulík, vyskákali z něj dva lidi, za ním dorazila dodávka, ze které vyskákali další, vytáhli kvér a začali střílet. Jeden člověk zůstal ležet na sněhu, kde se udělala krvavá louže, druhého odvezli s sebou. Pak jsme měli zákaz o tom mluvit a všude s námi jezdila eskorta.
Když vás po šampionátu přijímali se zlatou medailí na liberecké radnici, mnozí byli možná překvapení, že jste ze severu Čech, protože jste už coby šestnáctiletý zmizel do zámoří. S hokejem jste ale začínal v Jablonci, že?
Ano, do Liberce jsem přišel až v šesté třídě. V Jablonci jsme tehdy neměli ani střechu. Teď se tomu můžeme zasmát, ale jablonecká klasika byla, že se ráno přijelo na zimák, tam bylo půl metru sněhu, každý nafasoval lopatu a hodinu a půl se házelo. Pak vyjela rolba, ta shrábla zbytek, hodila ho do Nisy a šlo se teprve hrát. Když zase bylo teplo, vzala se požární hadice, táhla se po ledu, pak se otevřela vrata a voda vyletěla strojovnou ven. V takových podmínkách jsem začínal, ale neměnil bych.
Do Ameriky jste odešel, protože jste doma neměl příležitost k rozvoji?
Takhle bych to úplně neřekl. Tehdy jsem měl odejít na sportovní gymnázium do Pardubic, ale kluby se na poslední chvíli nedohodly. Český hokej v té době zažíval zlatou éru, vyhrával mistrovství světa a slavil i na olympiádě v Naganu, takže byl velký hlad po českých hráčích. Agent mi nabídl, jestli nechci zkusit zámořskou juniorku, že mám šanci se prosadit, a já na to kývl.
Jaké byly začátky v zámoří?
Žádný med. Odešel jsem do Swift Current, což bylo nejmenší město v kanadské juniorce. Patnáct tisíc lidí, jeden McDonald, stadion obložený dřevotřískou. Tehdy nebyly mobily, ani internet a klub mi dovolil telefonovat domů jednou za dva týdny čtvrt hodiny. Hrozně mi pomohl trenér Todd McLellan, který teď působí v Los Angeles. Sice jsem ho první rok proklínal, protože jsem byl na všech videích, které nám pouštěl, ale jemu vděčím nejvíc. Moc rád bych ho ještě někdy viděl, abych mu poděkoval. To on ze mě udělal lepšího hokejistu i člověka.
Říkal jste, že start na vítězném šampionátu dvacítek byl jedním z mála hokejových období, které jste si užíval. Pak už jste si snad hokej neužíval?
Ne. V osmnácti letech jsem se jako jeden z nejmladších Čechů prosadil do prvního týmu v NHL. Vydržel jsem tam osm zápasů, pak přišlo léto, já si na sebe vytvořil tlak, že jestli to šlo vloni, musí to jít zase, a ono nic. Skončil jsem na farmě a najednou uplynulo pět let, a já jsem v NHL odehrál tři zápasy. Ale horší byla jiná věc.
Jaká?
Protože jsem měl špatné pohybové návyky, moje tělo se od dvaceti let začalo sypat. Měl jsem problémy s tříslem, nic mi nepomáhalo a dokonce mi řekli, že mám asi rakovinu prostaty, což se naštěstí nepotvrdilo. I tohle poznamenalo moji kariéru v NHL. Najednou jste ve škatulce někoho, kdo je pořád zraněný. Vrátil jsem se do Evropy, ale hokej se pro mě stal jen formou obživy. Nic jiného jsem neuměl, nic jiného mě nebavilo. Hokej mi přitom způsoboval jen bolesti a strach. Byl jsem otrokem svého těla. A pak jsem ve třiatřiceti letech na konci kariéry potkal pana Benického, který mi ukázal, že jde trénovat jinak, a hokej mě najednou začal zase hrozně bavit. Šel jsem doslova za pár korun do druhé švédské ligy a byl jsem rychlejší než tamní mladí kluci, přitom jsem nezvedl jedinou činku. Tenhle tréninkový systém, který jsem poznal a který jsem pak sám rozvinul, dává člověku ohromnou svobodu pohybu.
Česko - RuskoSledujte ve čtvrtek od 15 hodin online. |
A na tom teď jako trenér pracujete ve svém libereckém centru, kde máte i speciální stroj na nácvik bruslení?
Ano. Když to někdo dělá správně, časem si dokáže předělat bruslení tak, aby ho hokej bavil ještě víc. V našem hokeji je zvykem řešit všechno silou. Jenže síla jednou dojde, kdežto technika je prakticky nekonečná. Když máte techniku s trochou síly, tak vás nic nezastaví. Proto třeba útočník Honza Myšák, který u mě trénoval, dokázal v šestnácti letech konkurovat v extralize. Nezvedne činku, a najednou je rychlejší než lidi, kteří hokej hrají dlouho a zvedají tuny. Jak je to možné? Když si zlomil kotník a dostal do něj čtyři šrouby, i díky rehabilitaci u nás se velice rychle vrátil zpátky na led.
Jan Myšák je i v týmu české dvacítky, kterou teď čeká domácí světový šampionát. Jakou mají podle vás Češi šanci?
Naše skupina je neskutečně těžká (Kanada, USA, Rusko, Německo). Černým koněm mohou být i Němci, kteří mají tři až čtyři rozdílové hráče. Našim bych přál, aby vstoupili do turnaje dobře, sbírali body a vyškrábali se do čtvrtfinále. Pak už je to otevřené.
