Už si zvykl na svéráz města s osmnácti miliony obyvatel, které ještě v roce 1979 bylo rybářskou vsí v deltě Perlové řeky. Na odlišné jídlo, na štiplavý cigaretový dým v místech, kde ho nečekal. „Kouří se všude. Čínští trenéři si klidně zapálí přímo v chodbě před šatnami,“ žasne.
Sám je v Šen-čenu chodící kuriozitou: „Místní lidé často nevídají blonďatého bělocha, který měří metr devadesát, takže mě na ulici už několikrát zastavili: Vyfotíte se s námi? Naposledy zrovna minulý víkend v místním muzeu.“
„Přišly za mnou tři slečny, že prý ještě neviděly někoho tak vysokého, a poprosily mě o společnou fotku. Legrační jsou hlavně reakce malých dětí, které na mě na ulici koukají jako na exponát v zoo.“
Do životopisu rodáka z Ostravy tak přibyla další nevšední kapitola.
