Ovšem na druhou stranu: i běžný hokejový fanoušek, a že jich v téhle zemi je, rád uvítá cenné informace o minulosti této (alespoň co se fandění týká) národní hry...
Nyní má právě takovou možnost: dozvědět se něco nového a autentického o jednom z nejzajímavějších a zároveň nejpohnutějších období tuzemské hokejové historie - a přímo od jednoho z jejích protagonistů.
Otevře-li čtenář více než dvousetstránkovou knihu opatřenou titulem Stanislav Konopásek - hráč, který přežil, ocitne se v časech, kdy zde byl hokej ještě pouhým sportem a zábavou, nikoli jako dnes byznysem, více než slušnou živností, mediální dojnou krávou a - téměř smrtelně vážně branou - vědou.
Nedávno vydaná (auto)biografie dává zároveň nahlédnout do zvláštní - sice slavné, ale i naprosto šílené - doby, o níž mohou svědčit už jen její poslední pamětníci.
David Lukšů a Aleš Palán, jihlavští autoři sídlící v Praze, v ní velice pečlivě zaznamenali bohaté životní vzpomínky legendy, jež stála u prvních velkých úspěchů československého hokeje.
Hbitý útočník Stanislav Konopásek byl ve čtyřicátých letech minulého století s národním mužstvem dvakrát mistrem světa a získal i stříbrnou medaili na olympiádě. Forvard téměř neporazitelného LTC Praha patřil mezi nejdůležitější a nejobdivovanější členy reprezentačního týmu.
Slávy, která tehdy ještě nebyla podepřena přímými televizními přenosy, si však příliš dlouho neužíval. Dlouhých pět let totiž strávil v komunistickém kriminálu, kam se dostal v roce 1950 spolu s většinou kolegů šampionů po absurdním rozsudku ve vykonstruovaném procesu...
Osud mu rozdal podivné karty. A on s nimi musel hrát
Konopásek, jenž se narodil v roce 1923, žil život, který se samozřejmě ničím a v ničem nepodobal profesionálnímu hokejovému životu, jaký byl dopřán současným českým hvězdám zviditelňujícím se v zámořské NHL. Neměl však nic společného ani s podmínkami úspěšných bohatýrů, kteří, byť za socialismu, obouvali brusle v desetiletích po něm.
Svému milovanému sportu se nemohl věnovat na plný úvazek. To bylo po válce nemyslitelné. Musel při hraní i pracovat - vydělávat si na živobytí v běžném zaměstnání.
„Živit se jenom hokejem vůbec nepřicházelo v úvahu - a to ani v době, kdy jsme se díky titulům mistra světa proslavili. Člověk musel být vedle sportu ještě někde zaměstnaný...“ Jedno z nejvýznamnějších a nejčestnějších míst v galerii českého hokeje mu však už nikdy nikdo nevezme.
Sám o sobě řekne všechno
Hráč, který přežil řekne o Stanislavu Konopáskovi vše. Vlastně to o sobě řekne on sám. Vyjma brilantní předmluvy publicisty a hokejového historika Miloslava Jenšíka a dovysvětlujícího doslovu obou autorů je celá kniha psána v ich formě: jde o vyprávění samotného Konopáska, posledního v Česku žijícího hráče první zlaté éry československého hokeje.
A lze konstatovat, že jiným způsobem snad ani jeho život předestřít nešlo. V první osobě se Konopásek hned od prvních řádků rozpovídá s naprostou přirozeností.
Jeho věty jsou nekomplikované, skoro průzračně jasné. Vždy ví, co chce sdělit. Nemlží. Sděluje fakta, spekuluje jen minimálně. Pouze tam, kde dodnes nezná pravdu, nabídne verzi, které věří nejvíc - anebo přizná, že prostě neví, jak to tehdy bylo.
Při svém vzpomínání, jež je přísně chronologické (jen zřídka v něm dochází k větším časovým skokům), zmiňuje spoustu pozoruhodných detailů, například ze svého dětství, ale přitom jimi čtenáře nijak nezatěžuje a neobtěžuje.
Konopásek působí věrohodně. A proč by taky neměl? Přiznává, že nikdy nebyl kdovíjakým hrdinou. Ani za protektorátu, ani za vlády komunistů. Měl však své neokázalé a pevné zásady, které mu nikdy nedovolily... zaprodat se.
S nikým si nevyřizuje účty, jen pojmenovává. Nedává průchod negativním emocím. Přesto není k nikomu shovívavý. A rovněž: jako by zvláštním způsobem zhasínal aureolu některých postav, považovaných hokejovými generacemi za „dějinotvorné“, výjimečné, ne-li téměř mytické...
Třeba o legendárním kouči reprezentace „Matěji“ Bucknovi, Kanaďanovi slovenského původu, se mimo jiné vyjadřuje takto: „Jako kluk byl výborný, ale jako trenér - nechci ho hanět - nebyl takovým přínosem, jak se říká.“ Podle Konopáska nebyly jeho tréninkové metody „dvakrát propracované“.
|
KNIHA - RECENZE |
Velkou přípravu na zápasy tehdy nikdo nevedl. A ani Buckna nebyl výjimkou. „Něco jako taktická porada neexistovalo vůbec... Maximálně nás posílal do hry se slovy: Hlídej si křídlo - to byl jeden z jeho oblíbených pokynů...“
Nejvíce skloňovanou a zmiňovanou osobou v Konopáskových pamětech je však Vladimír Zábrodský. Není divu. „Jako hokejista byl bezkonkurenční. Jágr je skvělý hráč, ale já si pořád víc cením Vovky Zábrodského,“ tvrdí v knize Konopásek.
Ti dva spolu tvořili nejúdernější dvojici jak v LTC Praha, tak i v národním týmu.
Zábrodský byl pro všechny Šéf. Pro Konopáska i Pan hokejista. Na ledě si báječně rozuměli. Mimo něj byl každý úplně jinde.
Jako člověka staví Stanislav Konopásek ,Vovku‘ nízko. Myslí si o něm své...
O tom, jak si ,váží‘ jeho charakteru svědčí například tento jeho výrok: „Zábrodský měl jednu velkou kladnou vlastnost: že byl nejlepší hokejista v celé Evropě. To byl jeho jediný klad, o jiném nevím.“
Vězení místo obhajoby titulu
V knize jsou nejpůsobivější dvě po sobě jdoucí kapitoly: Zatčení a Vězení. V roce 1950 nedovolil komunistický režim odletěl reprezentaci na světový šampionát do Londýna. Místo obhajoby titulu byla většina mužstva pozatýkána.
Za ,protistátní činnost‘ padaly neuvěřitelné tresty. Ten nejvyšší, patnáct let za mřížemi, dostal gólman ,Boža‘ Modrý - muž, který se přitom už ani na mistrovství do Anglie nechystal... Čtrnáct roků si měl odsedět Bubník, Konopásek dvanáct, Roziňák a Kobranov deset...
Z kriminálu se nakonec hráči vrátili díky amnestii dříve, ale i tak byli okradeni o spoustu let života...
Zábrodský se vězení vyhnul. Co na to Konopásek? „Nechci říkat, že to byl Vovka Zábrodský, kdo nás dostal do kriminálu. Takovou moc neměl. Myslím ale, že si ve své výpovědi něco přikrášlil a na naše konto přidal...“
Zábrodský ještě žije ve Švédsku, kam emigroval. K minulosti se podle autorů knihy, jimiž byl osloven, vyjadřovat nehodlá.
Stanislav Konopásek strávil pět let v jáchymovských uranových dolech. Lágr se snažil přežít s optimistickou myslí. A pragmaticky.
Když například popisuje, jak se někteří vězni rozhodli pro sebevraždu, říká: „Já jsem si raději připomínal, že člověk si zvykne na všechno. Otrne. Čím vážněji si bere věci, tím je to horší. Snažil jsem se všechno brát aspoň trochu jako legraci. Smích mi moc pomáhal.“
Po návratu z vězení se k hokeji vrátil. I když nejvyšší soutěž mu komunisté dlouho zakazovali. Ve Spartě (LTC zrušili) si pak nějaký čas opět zahrál i se Zábrodským...
Když skončil s aktivní kariérou, několik let Konopásek trénoval. Úspěšný byl v Polsku, kde získal s Katovicemi dva tituly.
Text knihy Hráč, který přežil, se začal rodit už v zimě 2001/2002, kdy David Lukšů a Aleš Palán vedli se Stanislavem Konopáskem sérii asi deseti rozhovorů. Z nich získali autoři ,stavební materiál‘ k vytvoření formálně ucelených a nesmírně čtivých vzpomínek.
Konopásek nad svým životem, který mu uštědřil několik těžkých ran, nenaříká. Naopak. Jeho poselstvím je: nikdy se nevzdát. A svěřuje se: „Hokej mi dal v životě hodně. Nejen krásu hry, ale také možnost poznat svět a lidi, se kterými bych se jinak nikdy nesetkal. Nevyhnul jsem se ani jeho temným stránkám: vždyť s hokejem jsem se dostal i do kriminálu. Ta hra mě naučila, že člověk nesmí rezignovat. Dokud se nepíská konec, pořád je o co usilovat.“
 U sklenky piva v hotelu Sen vzpomínali i spoluhráči z týmu mistrů světa 1949 Stanislav Konopásek (vlevo) a Augustin Bubník. |
