V každé době pokrokový muž Luděk Bukač, česká trenérská legenda, která se podílela na dvou zlatech z mistrovství světa.
Dnes slaví 70. narozeniny.
Kdy jste si naposledy zakřičel: Gól!
Nekřičím jako naši reportéři. Když se dívám na hokej, tak svýma očima. Analýzy a kreslení ve virtuálním studiu a výklady typu "Kdyby tady ten hráč byl tady a tenhle tam...", to mě ruší. Rád si expertizy poslechnu po zápase, srovnám si to se svým názorem.
A když jste přímo na stadionu?
Spíš oceňuji. Pohladí mě to na duši. Je to soutěž. V deseti letech jsem začal hrát hokej, od té doby soutěžím. I jako trenér.
Během stáže v 60. letech v Americe a Sovětském svazu jste kromě kanadského kouče Scottyho Bowmana, nejúspěšnějšího kouče v NHL, poznal i ruského trenéra Anatolije Tarasova. Jaký byl mezi nimi rozdíl?
Scotty Bowman byl dobrý praktik, skvělý kouč. Jako trenér byl průměrný, měl jen pár cvičení. Tarasov byl opak: vynikající trenér, na střídačce rutinní. Netočil hráče, sehrané pěťorky střídal dokola. Taky proto bylo hlavní krédo Tarasova: Za přípravu jsem zodpovědný já, za zápas hráči zodpovídají mně.
Tarasovovi se přezdívalo Stalin ruského hokeje, byl to diktátor. Ale může být trenér demokratem?
Oběma jde o jednu věc: prosadit názor. Jde o tu cestu. Bowman hráče používal. Tarasov v koučování nařizoval. Bowman zápas řídil jako válečnou strategii, Tarasov jako povinné cvičení. Bowman se nikdy nedostával s hráči na střídačce do střetu.
Kde se vám tehdy líbilo víc, v Kanadě, nebo v Sovětském svazu?
Kanadou jsme byli okouzlení. Když jsme přijeli do Sovětského svazu, tak jsme měli zvláštní sklíčené pocity z toho prostředí. V Americe vše směřovalo k jednotlivci, v Rusku to bylo mužstvo. I velké hvězdy, jako byl Charlamov nebo Firsov, byly tvrdě podřízené.
|
Luděk Bukač Povolání: hokejový trenér v důchodu. |
Přesto byly oba systémy úspěšné.
Sovětský systém byl strašně výběrový, zanechával stopy, byl nemilosrdný. V Sovětském svazu jste byl vybrán, zařazen a zneužíván. V CSKA to byla fabrika na výrobu hokejových produktů. Vše bylo řízené, organizované, společné víkendy. Kdyby Larionov nešel do Ameriky, tak v 29 letech v Rusku skončil. Takhle mohl hrát do čtyřicítky. V Rusku hráči ten ubíjející dril nebyli schopni dlouho zvládat.
A jaký byl systém v Americe?
Tam byl přírodní, to byla soutěž. Když jste měl psychickou odolnost, měl jste možnost. Záleželo na vás.
Co vám dal Tarasov?
Tarasov dovedl inspirovat. Nedělal si žádnou přípravu jako metodici. Měl velkou knihu, kam si psal přípravu, a měnil to. Byl flexibilní, nápaditý. Tarasov měl vždycky inovující názory. Byl to ohromný nadšenec. Kromě dovednosti a techniky pracoval na rozhodování hráčů, na jejich hokejovém intelektu. O tom jsem psal ve své knize.
Psal jste ji tři roky, má 300 stránek. Co v ní čtenáři najdou?
Je to souhrn mých poznatků o trénování. Žádné předspánkové čtení.
K čemu jste v ní dospěl?
Že hráče neodlišuje kondice, ale myšlení, hokejový intelekt. To nemá nic společného s inteligencí. Jágr vidí periferně spoluhráče, ví, kam najedou, a pošle jim přihrávku. Ten hráč je motoricky naprogramovaný utkáními, která sehrál. Je to stroj řízený intelektem. Umí se rozhodnout. Jestliže Jágr jde vlevo a obránce za ním, tak on udělá protizvratnou kličku a jde vpravo. Jestli zůstane, tak ho obejde zleva. Díky téhle schopnosti je Jágr vlastně nezastavitelný. Vnímá signály mnohem citlivěji než ostatní hráči. Ví, kdo je levák. Že když má kolem sebe tři soupeře, že je někde volný prostor.
I ve vaší době byli geniální hráči.
Ano. Ale my jsme se museli před akcí sehrávat. Dnes Jágra vezmete a šoupnete ho kamkoli a on hraje pořád výborně. Za nás byl týmový trénink, rutina. Založení útoku, přihrávky, střela. Dnes, když chcete hráče zlepšit, tak musíte umět zlepšit jedince. To znamená individuální trénink.
Máte za sebou dva velké trenérské úspěchy: zlato z mistrovství světa 1985 a 1996. V čem byly jiné ze společenského hlediska?
Možná vás to překvapí, ale větší tlak jsem na sobě cítil v té demokratické době.
Opravdu?
V roce 1996 byl už rozdělený stát, do hokeje vnikali sponzoři. I od novinářů byla kritika každodenní. Dřív si těžko dovolili kritizovat nominaci. Aktivizovali se až po neúspěchu. Trenér dnes potřebuje daleko víc komunikační obratnosti. A přitom se nesmí stát mediální figurou jako někteří.
Chcete říct, že teď si nemůže reprezentační trenér sestavit tým podle svých představ?
I teď si ho vybere podle svého svědomí. Aspoň v seniorské reprezentaci. Jestli ne, tak je to diletant. Ale je tu novinářský tlak a jiné. Třeba agenti, kteří se o hráče starají jako kvočna o kuřata, často vytvářejí snahy o privilegované podmínky pro své hráče. To je špatně.
A jak to bylo za dob totality?
Předseda ČSTV Antonín Himl za mnou v roce 1980 přišel s tím, že budu dělat reprezentačního šéftrenéra. A říkal mi: Dělej si, co chceš, dostaneš smlouvu na 5 let. Když budeš na mistrovství světa čtvrtý, tak tu nejsi. Když budeš třetí, tak ti podám ruku, ale nebudu spokojenej. Když tě budou volat na schůze, nemusíš nic. Tvojí povinností jsou medaile.
Nikdy jste se nebál, že vám v zahraničí nějaký hráč zůstane?
V roce 1982 mi zůstal na mistrovství ve Finsku slovenský hráč Peter Ihnačák. Přetáhli jsme ho do Sparty, tenkrát měl parádní sezonu. Sekretář svazu tehdy chtěl, abych ho škrtl z nominace. Ihnačák měl tehdy už celou rodinu v emigraci.
A vaše reakce?
Řekl jsem: Bude tam! A on: Nabiješ si hubu! Sekretář mě přemlouval, ať si to rozmyslím. Řekl jsem mu, ať ho škrtne on sám nebo lidé na předsednictvu svazu. Ale Ihnačák odjel. A za pár dnů na mistrovství přišel Venco Lukáč a říkal: Pán trenér, Iha tady není. Sešli se tam tajní, začali dělat pátrací akci.
Jak to dopadlo?
Ve dvě hodiny v noci zazvonil telefon a někdo se představil jako Iha. Šel jsem za předsedou a řekl mu: Řekněte tomu debilovi, ať mě neprovokuje. Oni si mysleli, že jsme spolčení. Doma se mě už nikdo neptal.
To mi přijde docela zvláštní...
A jiný příběh: Daro Rusnák v té samé době přišel, že skončí s hokejem. Prý po něm chtějí, aby podepsal spolupráci. Po mistrovství jsem se nechal ohlásit u Himla. A povídám mu: Já dělám tak těžkou práci, vy chcete po mně výsledky a z ministerstva vnitra nám hráče takhle vyrušujou. Já skončím. A odpověď: Zařídím to, budeš mít klid. Teď dělá Rusnák na Slovensku poradce prezidenta a volal mi, abych mu dosvědčil, že nepodepsal spolupráci.
Vás nikdo nenutil ke spolupráci?
Už jako hráče, nepodepsal jsem, ale nechci o tom mluvit.
Vaše velká vítězství jsme probrali. Co největší životní prohra?
Dva velké neúspěchy přišly, když byla narušena rovnováha mužstva. Při Světovém poháru v roce 1984 jsme měli skvělé mužstvo, které potom vyhrálo šampionát. NHL věděla, že máme velkou sílu, a to mužstvo nám rozložili.
Jak?
Za naším mužstvem jezdili lidi z Ameriky a hráče zvali, nabízeli jim kontrakty. To byli dobří kluci, ale když jim někdo dal tu stovku, tu dvě stovky dolarů, tak šli na večeři. Když jsem mluvil s kanadskými trenéry, tak tvrdili, že o ničem nevědí. Ale dělo se to. A my kvůli tomu neskončili dobře. Himlovi to bylo jedno, ten to bral jako epizodu, ale mě to štvalo.
A druhá prohra byl Světový pohár v roce 1996, že?
Ano. Vyhráli jsme mistrovství světa a já tu akci asi trochu podcenil. Neudržel jsem tým. V tom byla moje chyba. Také jsem po všech utkáních neřekl ani slovo na hráče.
Byl problém v hlavní hvězdě Jágrovi? A v tom, jak jej přijali ostatní?
Nechci jmenovat. Nebyli jsme na tu akci připravení. Hráči byli poprvé doma poté, co v Americe vydělala většina z nich velké peníze. Měli letní program. Vzal bych tenkrát víc hráčů z ligy, kteří vyhráli mistrovství světa. Ale byl to diktát ze strany NHL, abychom tam vzali většinu hráčů z jejich soutěže.
Tenkrát jste šokoval, že jste po neúspěchu navždy od reprezentace odešel. Několik týdnů před mistrovstvím světa? Proč?
Trenér dává do hokeje emoce, kus sebe. A mně se tehdy nevrátilo nic zpátky.
Můžete to vysvětlit?
Jako trenér vytvoříte prostředí. Máte kolem sebe lidi, kteří jdou s vámi. Pocit, že se to daří, že je každý ochoten vám pomoci, vás potěší. Mnoha lidem otevřete dveře, dáte jim šanci... A my jsme došli k epizodě Světový pohár a všechno vybudované okolí bylo mlčící. To vám vezme chuť něco dělat.
Zklamal jste se v některých lidech.
Ani ne.
Čekal jste od těch lidí podporu?
Ne, čekal jsem osobní vyjádření. Nepotřeboval jsem zastání.
Koho z českých trenérů současnosti si vážíte?
Máme řadu dobrých trenérů, nebudu jmenovat. Úspěchy máme skvělé, ale tomu neodpovídá postavení našich trenérů ve světě. Problémem je jazykové manko a společenská ostřílenost a plat. Aby mohl kouč hvězdy ovládat, musí být dobře zaplacený. Český trenér je systematicky vzdělávaný, je pracovitý, je silný v herních variantách. Ale naši trenéři musí spolu víc táhnout.
Jak to myslíte?
V době výluky jsem byl v Americe na trenérské konferenci, bylo tam 10 koučů z NHL a předávali zkušenosti mladým. Jednali s nimi jako s kolegy, nikdo nikoho nepomlouval. To u nás úplně neplatí. U nás trenér, který vyhraje ligu, na konferenci chybí.
Jak vypadá váš pohodový den v trenérském důchodu?
Musím ráno cvičit kvůli bolavým zádům. Můj pohodovej den je každej, protože jsem připravenej. Dopsal jsem knížku o trénování, vedu hokejovou školu pro děti. Denně jsem v Jindřichově Hradci šest sedm hodin na ledě. Začal jsem hrát golf. To tě všechno oživuje.
A co dál?
Jsem připravenej, ale sbalenej ještě ne...
