Když Kim Parsonsová před pár měsíci vezla Tylera na detroitské letiště, nadějný gólman se náhle rozpovídal.
Třesoucím hlasem jí začal líčit, že se trápí a prožívá muka. Že si chtěl vzít život. Kim jednala rázně. Zastavila na parkovišti, vše si vyslechla a poté rozhodla: Kemp vynecháš, nenechám tě v takovém stavu do Calgary odletět.
„Když mi začal vyprávět o tom, že myslel na sebevraždu, pocítila jsem hroznou bezmoc. Rvalo mi to srdce. Otočila jsem pak auto a jeli jsme domů,“ vypráví v rozhovoru pro The Athletic. A Tyler kvapem podotýká: „Byl to pro mě zlomový okamžik.“
Vedení Flames následně zajistilo jedenadvacetiletému hokejistovi odbornou pomoc a zároveň mu vyjádřilo veškerou podporu. „Nezlobil se na mě jediný člověk,“ pochvaluje si Parsons přístup klubu.
Léčba zabrala.
Už je zase usměvavý, cítí se snad nejlépe v životě. Dokonce už má za sebou první odchytané minuty v dresu Calgary, v přípravě na novou sezonu NHL zasáhl do dvou mačů. Soupeří s Davidem Rittichem či Jonem Gilliesem o místo dvojky Mikea Smitha. A přiznává: „Kdybych se tehdy mámě nesvěřil, nejspíš bych dnes hokej už nehrál.“
Murphyho případVítěz Stanley Cupu skončil na ulici  |
Co u něj spustilo zmíněné trable? Parsons utrpěl v minulém ročníku otřes mozku. „To samé se stalo Danu Carcillovi,“ zmiňuje bývalého bitkaře. „Po otřesu měl trauma a psychické potíže."
Podobné zkušenosti mají i mnozí další hokejisté. Poté, co schytali prudký náraz do hlavy, začaly jim mysl ničit pochybnosti, změny nálad, negativní myšlenky. Vše se postupně nabalovalo jako sněhová koule a vyústilo v deprese.
Křiklavý je případ Joea Murphyho.
Šampion NHL z roku 1990 prožívá dlouhá léta stavy beznaděje, skončil jako bezdomovec. Jeho osud zaujal Parsonsovu matku. „Ráda bych ho našla a pomohla mu,“ tvrdí Kim. Má vřelé srdce, řídí domov pro lidi se speciálními potřebami.
Pomáhat chce i Tyler. O svých duševních strašácích pohovořil do médií kvůli osvětě. „Přece nebudu mlčet, když mohu někomu zachránit život. Klíčové je sebrat odvahu a o svých psychických problémech promluvit,“ myslí si.
Už moc dobře ví, že lidská mysl je tuze zranitelná. Ne každý si to uvědomuje. Dlouho to podceňoval také Parsons. „Dřív jsem si myslel, že nějaké mentální zdraví je volovina,“ přiznává.
Když poté prožíval temné chvíle, mlčel o nich. Mohlo se mu to krutě vymstít. Naštěstí se rozpovídal. Za zmeškané letadlo to jistě stálo.
