Dosáhnout na tisíc utkání v NHL, to je počin, který svědčí o mimořádnosti. Radim Vrbata málem skončil těsně před jejími branami. Podobně jako Robert Lang (989 duelů), Tomáš Kaberle (984), Petr Nedvěd (982), Pavel Kubina (970), Radek Bonk (969), Martin Ručinský (961) nebo Martin Straka (954).
Až do poloviny srpna totiž čekal na nový kontrakt, nakonec se vrací do Arizony, kde podepsal roční smlouvu na milion dolarů (s bonusy může vydělat až tři). Sám dopředu tuší, že zřejmě poslední v kariéře.
„Dosáhnout na takovou metu by bylo samozřejmě pěkné. Moc hráčů za celou historii NHL to nedokázalo. Vím, kolik mi chybí zápasů, tak doufám, že sezona proběhne bez problémů a budu mít šanci se k tisícovce přiblížit,“ nezastírá Vrbata.
Elitní devítka1. Jaromír Jágr 1 629 zápasů 2. Roman Hamrlík 1 395 zápasů 3. Robert Holík 1 314 zápasů 4. Radek Dvořák 1 260 zápasů 5. Patrik Eliáš 1 240 zápasů 6. Václav Prospal 1 108 zápasů 7. Petr Svoboda 1 028 zápasů 8. Milan Hejduk 1 020 zápasů 9. Petr Sýkora 1 017 zápasů |
Minulá sezona pro vás skončila kvůli zranění předčasně. Máte obavy, zda zvládnete odehrát většinu duelů?
Musím jich odehrát minimálně 66. Škoda, že se loni zranění stalo ke konci sezony, kdy mi ještě pár utkání mohlo naskočit. Ale zranění k hokeji patří a zrovna tohle nešlo ovlivnit. Nedá se nic dělat. Teď mám sezonu, abych se na tisícovku dostal.
Víte, kolik českých borců na ni dosáhlo?
No... Myslím, že moc jich nebude. Třeba kolem deseti.
Málem jste trefil, je jich devět a vy můžete být desátým.
Ono jich moc není ani celkově. Z počtu lidí, kteří NHL prošli, to také nebude moc velké číslo. Byla by to určitě zajímavá meta, na kterou můžu dosáhnout.
Čím si vysvětlujete, že jste se dostal až tak vysoko?
Nejdůležitější je zdraví. Jsou hráči, kteří by toho určitě dosáhli, ale měli smůlu na zranění. To je první věc. A pak záleží na výkonnosti, kterou musíte mít po celou dobu vyrovnanou. A zatřetí: během té dlouhé doby třinácti, čtrnácti sezon se hokej několikrát mění, takže záleží na tom, jestli se hráč dokáže adaptovat.
Takže všestrannost.
Spíš přizpůsobivost tomu, kam ten hokej spěje.
Kolikrát jste se musel měnit jako hokejista?
Největší změna byla po výluce 2004/05, kdy se změnila pravidla. Do té doby bylo povolené hákování a další malé fauly. Což nahrálo hráčům jako jsem já, zatímco těm velkým, silovým to zkrátilo kariéru. Teď je zase poslední roky trend dávat do mančaftů mladé, rychlé a natrénované hráče. Ti jsou už při svém příchodu do ligy v mladém věku hotovými hokejisty. Posouvá se to každý rok. I kvůli současnému trendu se v budoucnu moc hráčů k tisícovce zápasů nedostane.
Protože se v NHL neudrží?
Tempo hokeje a směr, kam NHL spěje, neumožní hokejistům hrát do čtyřiceti let jako je to běžné teď. Za pár let bude maximum pětatřicet a spíš se bude končit po třicítce. Dýl vydrží jen výjimeční hráči.
Takže se to takovou sinusoidou vrátí zpátky, jak to bylo dřív.
Hm, to je pravda. Ale dřív hráči končili, protože tolik netrénovali, teď je to naopak: tělo bude tak opotřebované, že už prostě nebude moct dál. Množství mladých, kteří budou na starší tlačit, bude takové, že to nepůjde vydržet. Další věc, která tomu bude nahrávat, jsou platové stropy.
Dneska je to asi hlavně o rychlosti. Cítíte i vy sám, že vám mladí šlapou na paty?
Je rychlost a rychlost. Všichni ji vidí v tom, jak kdo rychle bruslí. Já spíš v rychlosti přemýšlení a schopnosti hrát rychle s pukem. To znamená dát přihrávku tak rychle, aby tam byla načas. Ať je to jak chce, nikdo nikdy nebude tak rychlý jako je puk. Bruslení je důležité, ale záleží i na tom, jak kdo dokáže reagovat na herní situace, jak rychle se dokáže rozhodnout a jak dokáže zrychlit hru přihrávkou.
Vancouver: z vrcholu rychle ke dnu
Jak zpětně hodnotíte uplynulé dva roky ve Vancouveru? První se vám povedl parádně, druhý byl slabší možná i kvůli zdravotním problémům a menšímu prostoru na ledě.
První rok vyšel snově, přesně, jak jsem doufal, že jsem by to mohlo být.
O to víc překvapilo, že druhý nebyl takový.
To bylo překvapivé možná pro ty, kteří neviděli do dění v klubu. Já už v létě podle změn v klubu tušil, že to bude jiné. Odešlo hodně zkušených hráčů, kteří měli důležitou roli v týmu. Samozřejmě jsem doufal, že sezona bude lepší, že to z mého i týmového pohledu nebude až tak špatné.
Nepřekvapilo vás, že jste najednou neměl místo v útoku s bratry Sedinovými, kde se vám dařilo?
To není moje rozhodnutí, to je rozhodnutí trenéra. On tu změnu udělal už v průběhu první sezony. První půlku jsem hrál se Sediny, ale bylo řečeno, že Vancouver potřebuje víc než jednu lajnu, která bude dávat góly. Sice jsem s nimi chodil pořád na přesilovky, ale jinak jsem hrál s Nickem Boninem. S ním jsem si sednul parádně, ale bohužel loni v létě odešel a s novými a mladými centry jsem si nesednul, jak bylo potřeba. To tak někdy je, neříkám, že to byli špatní hráči.
Vrbata, nebo Rozsíval?Dalším českým hokejistou, který v nadcházející sezoně NHL může dosáhnout na tisícovku zápasů, je obránce Michal Rozsíval, který má nyní na kontě dokonce o sedm zápasů víc. Jenže v Chicagu, kde podepsal kontrakt, nejspíš nebude dostávat tolik prostoru jako Vrbata v Arizoně. Proto by podle předpokladů měl být desátým Čech v elitním klubu právě on. |
Bylo to hodně psychicky náročné?
Samozřejmě, není to nic příjemného zvlášť po povedené první sezoně. Očekával jsem od sebe něco podobného, ale ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, tak to nešlo. Nechci se vymlouvat, nikoho to nezajímá, ale měl jsem v sezoně spoustu tyček, břeven. Prostě jsem neproměňoval šance, které jsem dřív dával. Všechno se nabalilo a přišlo to v situaci, kdy se nedařilo celému týmu. Mám ale čisté svědomí, že jsem se na sezonu a zápasy připravoval stejně jako předtím. Třeba podle testů jsem na tom před druhou sezonou byl líp než před první. Hokej je dneska holt tak vyrovnaný, že rozhodujou maličkosti.
Na psychiku jsem narážel i kvůli tomu, že jste věděl, že vám končí kontrakt a potřebujete ze svého osobního hlediska hrát dobře, abyste dostal nový. I proto jste po nepovedeném roku říkal, že možná skončíte s hokejem úplně?
Takhle jsem nepřemýšlel. Kdyby mi bylo 28 let, tak je to jasný. Samozřejmě jsem věděl, že mi končí smlouva, ale v pětatřiceti už na to koukám jinak.
Kdy vám tedy poprvé probleskla hlavou myšlenka, že byste hokej zabalil úplně?
Bral jsem to tak, že kdyby se nic neobjevilo v NHL, tak by pro nás připadalo v úvahu jedině vrátit se do Čech, protože máme tři malé děti. Nejstaršímu je sedm, takže je už ve škole, dalšímu jsou dva a teď máme tříměsíční novorozeně. Takže bych hrál asi v Boleslavi, nebo bych skončil. Koukal jsem na to spíš z pohledu rodiny, protože je na čase se věnovat dětem.
Z pohledu rodiny je asi super, že vám vyšla Arizona, kde to znáte a kde je příjemné teplé prostředí, viďte?
Přesně tak. Když jsem se stal volným hráčem, tak tohle byla varianta číslo jedna. Ve hře byly i jiné týmy, hlavně jeden (Calgary), který byl blízko Vancouveru a který by byl z hokejového pohledu dobrou variantou, ale Arizona je nejlepší řešení.
Cítíte, že nadcházející sezona může rozhodnout o vaší celkové budoucnosti?
Stoprocentně. V mém věku a trendu, který v NHL je, už musím přemýšlet jedině o tom, že to je moje poslední sezona. Pamatuju si, že jsem si už před dvěma lety říkal, že podepisuju ve Vancouveru poslední smlouvu v NHL. Řekli jsme si, že ještě jednu sezonu zvládneme, ale co bude po ní, to se teprve uvidí. Nechci dopředu nic vyhlašovat.
Prožíval jste dlouhé čekání na smlouvu, nebo jste to bral s nadhledem?
Vzhledem k tomu, že jsem takhle dlouho čekal už asi počtvrté, tak vím, jak to chodí. Prožíval jsem to první týden, kdy se podepisuje největší kvantum hráčů. Pak vím, že má většina týmu nováčkovské kempy, pak přijdou na řadu svátky a většina manažerů si vybírá dovolené. Takže jsem tušil, že mě dlouhé čekání nemine. I tak jsme si ale určili datum, do kdy jsme ochotní čekat.
Proč?
Kvůli rodině a škole pro mladého, abychom věděli, co a jak.
Plánujete po konci kariéry žít v Česku, nebo v Americe, kde jste strávil víc než polovinu svého života?
Je pravda, že jsem v Americe od sedmnácti let. Nechávám si na konečné rozhodnutí zadní vrátka, ale myslím, že na devadesát procent budeme žít v Čechách. Máme tady zázemí, rodinu.
