Rozhovor pro MF DNES byl jediný, který poskytl. Působil vyrovnaně. Občas vyloudil plachý úsměv.
"Ten den se stala spousta náhod. Proto jsem tady," řekl.
Už jste se někdy podíval, co se tehdy vlastně přihodilo?
Ne. Dohodli jsme se tak s Tonym Coluccim. To je šéf lékařského týmu Red Wings. Zachránil mi život. Nejsem věřící. Ale utvrzuji se, že každý je něčím někam vedený. Ten den se opravdu stalo strašně moc náhod.
Například?
Mohlo se to přihodit v létě, kdy běhám na oválu. Ve vedru, na sluníčku. Člověk se vyčerpá mnohem víc.
Nebo při zápase, kde by nebyli na rychlý zásah připraveni, že?
Musím zaklepat, že se hrálo zrovna v Detroitu. Měli tam přenosný defibrilátor, Detroit je jedním z mála míst, kde doktoři sedí hned za střídačkou.
Byli tudíž schopni rychleji zasáhnout?
Začali na mně pracovat během dvaceti vteřin. Já neměl zástavu srdce, jak se psalo. Ale srdce bouchalo příliš rychle. Spíš vibrovalo, tělem neproudila krev. Každou minutou člověk ztrácí deset procent naděje. Po pěti minutách je to padesát na padesát. Do té doby sanitka nepřijede. Zbývá spoléhat na obranný mechanismus těla. Nebo na doktory.
|
Bylo pondělí 21. listopadu 2005. Detroit Red Wings hráli zápas NHL proti Nashvillu. Sedm a půl minuty před koncem první třetiny hlediště podivně ztichlo. Pětadvacetiletý obránce Jiří Fischer se zhroutil přímo na střídačce domácích. Selhání srdce. "Všichni strnuli, že by bylo slyšet padající špendlík," líčil reprezentační kouč Hadamczik. Mezi dvaceti tisíci diváků seděl shodou okolností také. Do zámoří vyrazil sledoval české hráče před zimní olympiádou v Turíně. Týmový lékař Tony Colucci zahájil oživovací pokusy. Dopadly úspěšně. "Je to, jako když restartujete počítač. Zastavíte, resetujete," popsal použití defibrilátoru. Zápas byl za stavu 0:1 přerušen a po 40 minutách čekání odložen. Dvanáct hodin po nešťastné události vedení klubu informovalo, že se Fischerovi daří dobře. Po třech dnech byl propuštěn z nemocnice. Tři týdny poté předstoupil na tiskové konferenci před veřejnost. "Jsem šťastný, že jsem tady. Málo lidí dostane druhou šanci jako já," řekl Fischer. Zda se ještě někdy vrátí k hokeji, je ovšem ve hvězdách. "Je všechno, co umím. Nerad bych o to přišel," uvedl. |
Jako Tony Colucci?
Pracuje na pohotovosti. V krásné okrajové čtvrti Detroitu. V nádherné nemocnici. Ale i jemu přivážejí lidi s kulkami v těle. Životy zachraňuje denně. Přesně ví, jak postupovat. I když pod ním umírá kamarád. To bylo největší štěstí. Přesilovka je taky jiná v tréninku a při zápase. V tak svízelné situaci se to téměř zázračně sešlo, že jsem pořád tady.
Co jste si vybavil nejdřív?
Nemocnici. Předtím mám přece jen okno. Od té doby, co jsem se probral, bylo to takový potrhaný. Když se člověk ráno probudí, cítí se jinak. Vstane a jde ven. Tady bylo znát, že tělo bojovalo, aby se udrželo při životě. Je hrozně fascinující, jaké obranné mechanismy v něm pracují. A ve stavu nouze se spustí. Když jsem procitl, seděla vedle mě moje snoubenka Avery. Ptal jsem se jí, co se stalo.
Neměl jste tušení?
Napadlo mě, že jsem dostal bodyček a upadl do bezvědomí. V hokeji se stane tolik nárazů. Kluci, kteří prodělali otřes mozku, to popisují tak, že hráli a najednou se probudili jinde. V životě bych nemyslel, že to je srdce.
Kdy jste si to uvědomil?
Když jsem viděl svoji výstroj. V bezvědomí jsem nespolupracoval. Rozstříhali ji na kusy, aby ji ze mě mohli sundat.
S odstupem jste si na něco dalšího vzpomněl?
Reagoval jsem prý už v ambulanci. Někdo na mě mluvil, já odpovídal. Ale nic konkrétního si nevybavuji.
A co výjevy, o nichž lidé s podobnou zkušeností často hovoří?
Někdo říká, že viděl tunel. Někdo, že se ocitl na krásném místě. Nebo všechno sledoval zpovzdáli a pak se vrátil. To se mi nestalo. Nebyl můj čas.
Vážně?
Po šoku od defibrilátoru mi přestalo bouchat srdce. Nedýchal jsem. Tělem neproudila krev. Když tyhle životní funkce nejdou, je člověk mrtvý. Ale nebyl můj čas. Prostě ne.
Měl jste potíže se srdcem už dřív?
Právě že ne. Naprosto pravidelný tep, perfektní tlak. Nikdy jsem nedopoval, což taky může vést k potížím. Moje srdce je stavbou jen trošku svalnatější. Nejsem naivní, abych myslel, že to byl jen úlet. Ale určitě existuje vysvětlení. Budu se pídit tak dlouho, dokud nenajdu uspokojivou odpověď.
Média připomněla, že před čtyřmi lety jste jisté potíže měl.
Vynechal jsem dva dny v kempu. Poprvé jsme šli povinně na EKG. Zjistilo odchylku od běžné křivky. Tedy, že je něco jinak. Nebyl jsem sám. Ale jen o mně se psalo. Další testy už byly v pořádku.
Co tedy mohlo váš problém způsobit?
Zatím nevím. Třeba byla příčina jinde. Spousta lidí je v mé situaci. Jenže se každý den tak nevypínají. Taky spousta sportovců je v mých botách. Ale naštěstí se jim ještě nic nestalo. Běžet maraton je pro srdce méně namáhavé než hokej, kdy tělo prochází obrovskými výkyvy. Napřed do maxima v půlminutových intervalech, potom dvě minuty na střídačce. Nejhorší, co může být.
Jak se vyrovnáváte s tím, že vám takovou zátěž najednou zakázali?
To byl velký problém. První dny se člověku vaří v hlavě otázky, proč se to stalo, co život, kariéra. Jenže odpovědi přinese budoucnost. Jednou budu přesně vědět, jak s tím naložit.
Budoucností se tedy netrápíte?
Vyřeší se sama. Člověk si ji může připravit. Vždycky jsem se snažil uspět. Za každou cenu. Tak mě vychovali. Odhodlání zůstalo. Ale jakou budu mít za týden snídani? Tím si nekrátím čas.
Co můžete vlastně dělat?
Neměl bych zbytečně zvyšovat tep. V Detroitu chodím na rehabilitaci, jsem napojený na přístroje, které snímají rytmus a činnost srdce. Jinak zatím nic.
Pomohlo, když jste během play-off začal létat na zápasy s týmem Detroitu? Není to masochismus?
Je. Ale spousta lidí na hokej zanevřela úplně. To se stává. Člověku odepřou něco, co strašně chce. Navíc ve chvíli, kdy si to nepřeje. Já na tom jsem podobně. Jen doufám, že ne navěky. Nejdůležitější bylo vyrovnat se s tím. V hokeji se navíc nedá říct, teď se cítím dobře, jdu si zahrát. Možná na rekreační úrovni.
To by vás neuspokojilo?
Do plné míry určitě ne. Pokud budu fyzicky v pohodě, což já věřím, že budu, je otázka času dostat se na úroveň, kde jsem skončil. Nebo mnohem dál.
Nic menšího tedy ne?
Samozřejmě, být živý a zdravý. Co bylo, nezměníme. Co je teď, s tím se musíme poprat.
Jinou možnost nepřipouštíte?
Na to je dost času. Chelios může hrát hokej v pětačtyřiceti. Já tak do pětatřiceti. Doktor řekl, takhle to je, nemůžeš nic dělat. Ale nikdo na světě neví všechno. Nepopírám, že by byl můj sen hrát takhle dlouho a dobře. Ale chci být hlavně zdravý. A vyřešit svoji situaci. To je můj hlavní úkol.
Kde čerpáte informace?
Z knížek. A z internetu. Šest měsíců jsem nemohl jezdit autem, hodiny jsem tahal různé studie. Už dřív jsem se zajímal o výživu, fungování těla. Ale nikdy ne s takovou chutí.
Vaše snoubenka je v šestém měsíci těhotenství. Nakolik vám dodávají sílu tyhle příjemné starosti?
Další neuvěřitelný okamžik. Nechci vypadat ulítle. Ale co když ta moje věc byla daň za to, abychom měli potomka? Pokud má člověka potkat něco krásného, třeba musí projít spoustou jiných zkoušek.
O snoubence nemluvíte často.
Avery je ohromná žena. Studuje psychologii. Díky ní jsem se dokázal se vším vyrovnat docela rychle. Má neuvěřitelný náhled na život. Člověk může hledat, jak dlouho chce, a někoho takového prostě nenajde. Já to štěstí měl. V nemocnici se ode mě nehnula několik dní. Seděla na židli a z metru se na mě dívala. Pro ni to muselo být stokrát horší než pro mě. Člověk si pak uvědomí, že to má v životě dobrý.
