Co se kolem poháru pro vítěze NHL o chvíli později strhlo, jej muselo nadchnout. Zvědavci zaplnili hodonínský stadion skoro do posledního místa a dojatý Kempný párkrát zatlačoval slzu.
„Bylo to trošku šílené, ale moc jsem si to užil. V Hodoníně nikdy Stanley Cup nebyl a jsem rád, že jsem jej mohl poprvé ukázat,“ líčil 27letý obránce Washingtonu, který s hokejovým grálem neúnavně pózoval. „Tolik lidí jsem nečekal. Snažil jsem se vyhovět co nejvíce z nich, ale na některé se bohužel nedostalo.“
Odpoledne se legendární trofej přesunula do brněnské arény, v níž Kempný válel za Kometu. I zde na něj a pohár čekala masa fanoušků. „Moc si toho vážím. Nemůžu být šťastnější,“ vyznal se Kempný.
Jak vypadá péče o pohár?
Je tady štáb z Washingtonu, který to má celé na starosti, celkem sedm lidí. S pohárem taky jezdí dva lidi ze Síně slávy, kteří ho hlídají. V pondělí odpoledne přiletěl do Prahy, odtamtud jel ke mně domů. Já ho mám do půlnoci a hotovo.
Dostal jste pokyny, jak se ke Stanley Cupu chovat?
Instrukce jsem nemusel dostávat. Chovám se k němu s respektem, protože k němu mám velkou úctu. Strážím ho jako oko v hlavě.
Ani jste se z něj nenapil nebo nenajedl?
Včera (v pondělí) už se z něj pilo a něco do něj ještě určitě nalejeme. Co se týče jídla, tak mám rád jahodové gule, ale uvidím, jestli to vyjde časově.
Pokochal jste se Stanley Cupem také o samotě?
Včera jsem si pohár užil v rodinném kruhu a musím říct, že jsem si chtěl najít chvilku, kdy s ním budu sám a trošku si uvědomím, co jsme dokázali. To jsem udělal, druhý den už je pro fanoušky.
Kapitán Alexander Ovečkin s pohárem i spal, co vy?
Já ne. Pohár na noc vždycky odvážejí, akorát možná Saša má nějaké výjimky.
Takže i Stanley Cup má večerku?
Je to na domluvě s klukama, co se o něj starají. Jsou velmi tolerantní a chápou, co to pro nás znamená, takže když chcete mít pohár trošku dýl, dá se s nimi o tom mluvit a vyjdou nám vstříc.
Doprovod poháru spí u vás?
Mají zařízený hotel. Ale v pondělí jsme je samozřejmě pohostili, protože za sebou měli cestu z Moskvy a ještě tři hodiny v autě z Prahy k nám. Dostali český guláš a velmi jim chutnalo.
Co vás na Stanley Cupu nejvíc zaujalo?
Nechal jsem ty kluky, aby nám o něm řekli všechno možné, protože sám jsem o něm moc nevěděl. Třeba, že Washington bude první, který bude napsaný na novém prstenci, a bude tam dalších 65 let. Pro mě je neskutečná čest, že jsme ten pohár vyhráli, že ho můžu držet, že na něm bude moje jméno. To je pro mě něco neskutečného a pořád si to jen těžko uvědomuju.
Kdy jste vůbec existenci Stanley Cupu poprvé zaznamenal?
Vnímal jsem to už odmala. Sbíral jsem kartičky, kupoval jsem si časopis Pro Hockey. Když byla možnost se podívat na NHL, což byl svátek, tak jsem to strašně rád sledoval. Znal jsem hráče, lepil jsem si plakáty na stěny. Můj první přímý kontakt se Stanley Cupem pak byl, když vyhrál Detroit a Láďa Kohn ho dovezl do Uherského Hradiště.
Jaký vlastně byl začátek vaší hokejové cesty?
Když jsem ve svých osmi letech s hokejem začínal, tak na hodonínském zimním stadionu bohužel byla vietnamská tržnice, takže jsem musel dojíždět do Břeclavi. Pánové Ševela s Kujou, kteří jsou dneska tady, mě trénovali do deváté třídy, kterou jsem odehrál v Hodoníně. Pamatuju si, že jsem trávil celé dny na zimáku, chodil jsem na led s devátou třídou, s dorostem a ještě s juniorkou. Po roce jsem pak šel do Skalice.
Co vás vlastně k hokeji přivedlo?
Nagano. Když jsem viděl to šílenství, tak mě to strašně uchvátilo. Samozřejmě jsem bruslil už dřív, protože u baráku máme Písečné rybníky, ale impulzem pro mě bylo Nagano.
Co další sporty?
Hrával jsem ping-pong, chvíli fotbal, také jsem hrával tenis. Byl jsem sportovně založený. Potom už jsem hrál jen tenis a hokej, ale tenis, kde je člověk sám za sebe, nebyl moc na moji povahu. Jsem trošku rapl a odneslo to pár raket.
Hokejky to neodnášely?
Pár hokejek už to taky odneslo. Jsem impulzivní člověk, vím to a někdy prostě vybouchnu.
Jak vzpomínáte na studium na hodonínské stavební průmyslovce?
Nebylo to jednoduché. Rok a půl jsem do školy chodil pravidelně, potom jsem hrál v Brně a už se to nedalo skloubit. Byl jsem první na škole, kdo dostal individuální plán. Některým učitelům se to nelíbilo a pár mi jich řeklo, že se nikdy nemůžu živit hokejem. Ale zaplať pánbůh, že jsem tu školu dodělal, protože jsem byl vždycky vedený k tomu, že škola je základ. Jezdíval jsem do ní třeba jednou za dva měsíce a musel jsem studovat sám, po víkendech jsem chodil na doučování. Musel jsem se učit rýsování v počítači, výkresy jsem dělal po nocích. Ale jsem rád, že mám maturitu.
Tu hokejovou jste skládal v Brně. Lákal by vás návrat do Komety?
Vrátit bych se chtěl moc. Mám to tam rád, je to můj druhý domov. Nevím, kam mě kroky zavedou, ale pokud vše půjde dobře, tak bych se jednou do Brna rád vrátil.
