Kdo byl kdo? Za volantem Kanaďan Don Luce, ředitel hráčského rozvoje Buffalo Sabres, vedle něj jeho krajan Gerry Meehan, generální manažer téhož klubu NHL.
Na místech pasažérů Sergej Formačev, Rus pracující ve Švédsku, a Alexandr Mogilnyj, hvězdička sovětského národního mužstva, olympijský vítěz a čerstvý mistr světa.
Pronásledovateli byli příslušníci KGB, kteří hráče ve vzácné chvíli osobního volna hlídali, leč neuhlídali. Ani následné slídění po švédské metropoli nepomohlo. Dvacetiletý útočník se v květnu 1989 stal prvním uprchlíkem, jenž opustil „Sbórnuju komándu“ a vydal se na zámořské dobrodružství.
Nejedeš, slyšel první draftovaný Čech. Báli se, že uteču, vzpomíná Svozil |
Zamilovaný mladík se po odvážném tahu v Americe rychle rozkoukal a rozvinul v ní parádní kariéru. Když se však odhodlával k emigraci, mířil do obrovské a nebezpečím sršící nejistoty. Nemohl vědět, že se bolševický režim zakrátko zhroutí.
„Viděl jsem, co se děje se staršími hráči, kteří končí kariéru a nemají nic. Představil jsem si, jak jednou dospěju do stejné situace. A vůbec se mi to nelíbilo,“ vysvětlil v listopadu 2011 deníku Sport Express.
Jdeš se mnou? Ani náhodou!
Část jeho příběhu, skvěle popsaného v knize Breakaway: Zpoza Železné opony do NHL, připomíná dobrodružnou cestu kolem téměř celé zeměkoule. Z Chabarovsku, východní výspy tehdejší sovětské říše, doputoval za jedenáct let přes Moskvu, Stockholm a Buffalo až do Vancouveru, nádherného města na západním pobřeží Kanady.
Už v patnácti ho drakonický kouč Viktor Tichonov vytáhl do Moskvy, do armádního CSKA. Stejně jako ostatní brance jej podrobil brutálnímu drilu, který přežili jen ti nejsilnější. Když udělal na ledě chybu, po návratu na střídačku dostal leckdy od Tichonova ránu do jater či aspoň pohlavek. Zvykl si.
Domů za rodiči ho pouštěli na dvacet dní v roce. Pokoušel se pro ně vyprosit byt v Chabarovsku. Ale ačkoli už byl olympijským vítězem z Calgary 1988, jeho žádost se setkala s výsměchem rudé vrchnosti. Sám měl slíbené vlastní bydlení v Moskvě, jenže skutek utek’. „Byl jsem v podstatě žebrák,“ vzpomínal. „Kdo by toužil po takovém živobytí?“
Za rvačku v ligovém derby se Spartakem dostal zákaz činnosti na deset utkání, vzali mu titul Zasloužilý mistr sportu. Rozhodl se, že vlast opustí, což vyzradil Sergeji Fjodorovovi, dalšímu sovětskému supertalentu.
„Půjdeš se mnou?“
„V žádném případě!“
Fjodorov ještě neměl dost kuráže. Našel ji o rok později.
Zítra dám tři góly
Když KGB prohledávala pokoj, který Mogilnyj ve Stockholmu sdílel s Fjodorovem, našla kromě tašky s oblečením fotky a dopisy od Teresy Harringtonové.
Se slečnou z Aljašské univerzity v Anchorage se seznámil při juniorském šampionátu na přelomu prosince 1988 a ledna 1989. Byť se jejich románek později nerozvinul v trvalejší vztah, posílil Mogilného motivaci k opuštění gigantického komunistického lágru.
Alexandr MogilnyjČísla a zajímavosti
|
Právě v Anchorage též poprvé viděl Dona Luce, šoféra, jenž jej posléze v kritické chvíli odvážel od stockholmského obchoďáku.
Luce vyrazil na Aljašku, aby ruskou hvězdičku zlanařil k přestupu do Buffala. Sabres si ji v draftu 1988 zamluvili v pátém kole, celkově jako číslo 89, za což z mnoha stran sklidili posměšky. Že prý volbu vyplýtvali úplně nesmyslně. Vždyť do té doby žádný ruský hokejista – na rozdíl třeba od Čechoslováků – do Ameriky nepláchl. „Jenže Alexův talent byl tak úžasný, že stál za ten risk,“ řekl Luce.
V Anchorage stačil vyslanec Sabres s Mogilným prohodit sotva pár vět, předal mu vizitku. On v dobrém rozmaru ohlásil, že v následujícím zápase dá hattrick Kanadě. A jak řekl, tak opravdu udělal.
Zdánlivě nevinná konverzace nabyla na významu 4. května 1989. V deset dopoledne Luceovi v kanceláři v hale Auditorium zazvonil telefon. Hovor ze Švédska...
„Cizí hlas mi sdělil, že Alex má zájem emigrovat a hrát za nás,“ cituje Luce v poutavé knize Breakaway novinář Tal Pinchevsky. Podezíravý buffalský ředitel si vyžádal přímo Mogilného. Zeptal se na hovor z Anchorage. A vzápětí věděl, že to není žert. V jednu po poledni s Meehanem seděl v letadle.
Žebrák nemá co ztratit
S výrazným přispěním Formačeva a paní Štěstěny se povedlo vysněnou posilu vyzvednout u potemnělého bočního vchodu do nákupního střediska. V dalších dnech se s ní zámořští „bafuňáři“ schovávali po stockholmských hotelech. Stěhovali se, aby zametali stopy, po nichž slídili ostří chlápci v kožených kabátech.
Je fascinující, co manažeři klubů NHL v 80.letech kvůli uprchlíkům z východu Evropy podnikli. Detroit Red Wings podobně dramaticky v Německu skrývali Petra Klímu. Quebec Nordiques v Rakousku „uloupili“ dva ze tří bratří Šťastných. Stejně jako v ostatních případech bylo pro Sabres klíčové opatřit Mogilnému potřebné dokumenty, což chvíli trvalo.
Agentura TASS, jako vždy ochotně chrlící bolševickou propagandu, zatím vydala prohlášení o zrádci Mogilném, pirátech z Buffala a ohrožení vztahů mezi Sovětským svazem a NHL. KGB prošmejdila jeho pokoj na bázi CSKA a vyslýchala Fjodorova. Tichonov řečnil o nechutném činu. A sám Mogilnyj? „Odhodlaný, dobře naladěný, znepokojený, ale ne tak, jak byste vy nebo já byli v jeho situaci,“ pozoroval Luce.
Klidně působící mladík volal rodičům do Chabarovsku, jež jeho tah šokoval, ale povzbudili ho, aby šel za svým snem. Povedlo se. Americké úřady vydaly všechna lejstra a první sovětský hokejový zběh se vydal vstříc jasným zítřkům.
Návrat dobrodruha. V Torontu díky knize ožívá příběh Miroslava Fryčera |
Před reportéry svědčil o bídě ve vlasti: „V obchodech nemají ani prací prostředky. A protože lidé vyrábějí z cukru alkohol, nedostatkový je i cukr.“ Pravil též, že Tichonova má ráda jen jeho žena se psem... „A nechápu proč.“
V novém světě se rozkoukal rychle, ač zápolil třeba se strachem z létání. Na dres si nechal našít číslo 89 jako připomínku pozice na draftu a roku, kdy udělal historický krok.
V sezoně 1992/93 dal 76 gólů v 77 zápasech a stanovil ruský rekord v produktivitě (127 bodů), který překonal až letos Nikita Kučerov. Z Buffala přestoupil do zmíněného Vancouveru, odkud se ještě stěhoval do New Jersey a Toronta.
V Buffalu se stal prvním ruským kapitánem v dějinách NHL. S Devils z New Jersey získal v červnu 2000 svůj jediný Stanley Cup. S rodinou sídlí na Floridě, zároveň šéfuje klubu KHL v rodném Chabarovsku.
Když se ho kolegové ze Sport-Expressu tázali, zda k opuštění Sovětského svazu potřeboval hodně odvahy, odvětil: „Vůbec žádnou, jako žebrák jsem neměl co ztratit.“
A nedal by se podle vašeho příběhu natočit napínavý film?
„Ale jděte! Není na něm nic zajímavého.“
