Do té doby toho ale stihl dost. Rodák z Blanska vybojoval bronz na MS juniorů 1991, brzy následoval přestup z Komety a mnoho povedených sezon ve Zlíně. Během nich si Roman Meluzín zahrál i na třech světových šampionátech, z nichž dvakrát (1996 a 1999) přijížděl se zlatou medailí kolem krku.
„Ale to už je dávno. Jen občas mi to někdo připomene,“ říká bývalý útočník, který v červnu oslaví 48. narozeniny. „Ale abych řekl pravdu, do minulosti se v myšlenkách moc nevracím. Raději se dívám, co bude dál.“
Zapomenutí medailistéiDNES.cz nabízí sérii rozhovorů s méně známými medailisty z hokejových MS, o jejichž kariérách a životě po nich není tolik známo. |
Sám nyní pomáháte budovat budoucnost Komety Brno, kde trénujete mládež.
Už osmým rokem! Za tu dobu jsem vystřídal všechno - vedl jsem žáky, pátou, šestou, sedmou a osmou třídu, až do dorostu. Pak jsem šel k juniorce a teď jsem zase zpátky u dorostu.
Sedla vám práce s mladými?
Myslím, že jo, je to hezká práce. I když je na klucích bohužel vidět, kdo chce a komu je to naopak víceméně jedno. Tací tam jsou třeba jen kvůli rodičům. Ale díky těm, kteří se posouvat chtějí, je radost na zimák chodit. Když se pak ti kluci třeba za odměnu dostanou do reprezentace… je to hezké.
Je nedostatek motivace velkou brzdou mladé generace hokejistů?
Bohužel je to případ tak devadesáti procent kluků. Nikdy jsem neměl rád, když se něco šidilo. Nesnášel jsem třeba už jen to, že někdo odflákl doběh posledních deseti metrů před cílem. Teď to vidím běžně. Mladým ta soutěživost chybí, i když jim zadáte nějakou hru, je jim jedno, kdo vyhraje. Nechci se vracet ke svému mládí, ale my jsme i na trénincích chtěli všechno vyhrát. To u dnešní mládeže nevidím.
Hokej u leduPoprvé od druhé světové války se stalo, že se nekoná mistrovství světa v hokeji. Tentokrát byl sportovní svátek, který mělo hostit Švýcarsko od 8. do 24. května 2020, zrušen kvůli pandemii nového typu koronaviru. Redaktoři serveru iDNES.cz proto po tuto dobu připravili unikátní obsah – seriál Hokej u ledu, jenž nabídne historická ohlédnutí, analýzy, rozhovory a komentáře. |
Čím to může být?
O tom se s kolegy bavíme pořád. Nevím, jestli na to měly vliv internet, mobily, tablety. A bohužel nevíme ani to, jak do kluků dostat tu touhu po vítězství.
Ty samé mobily a tablety ale mají také mladí Švédové, Finové nebo Kanaďané, přesto jsou daleko před českými vrstevníky.
U nich ale vidíte tu větší chuť něco ukázat, kdežto našim bohužel stačí málo. Snažíme se to do nich dostat, mluvíme s nimi. Pár z nich to naštěstí vezme za ten správný konec a pak vidíme, že se posouvají do zámoří nebo reprezentace.
Zmínil jste, že někteří u hokeje zůstanou kvůli rodičům. V takovém případě se asi nelze divit, že je to nebaví. Obzvlášť, když spousta ambiciózních rodičů mluví trenérům do práce.
Přesně tak. Zvlášť rodič, který nesportoval a neví, co všechno to obnáší, ale výsledky chce hned. Mezi dětmi jsou rozdíly; někdo má vrchol v šesté třídě, další v úplně jiný čas. Na to ale rodiče nemyslí, řeknou: „Tenhle je horší a hraje v první lajně, zato můj ve třetí, jak je to možné?“ To se mi nelíbí. Každý se může posunout prací a klidně za rok nebo za dva předběhnout toho lepšího. Ale většina rodičů chce všechno hned a to je špatně.
Je i tohle důvod, proč váš osmnáctiletý syn Erik loni odešel z Brna do finské juniorky?
Hlavně je tam velká konkurence. O místo se tam musíte porvat, takže z osobního hlediska je to pro něj lepší. Ale i Kometa to dělá dobře, Libor Zábranský (majitel klubu a trenér A-mužstva) tady mladým šanci dává, nechává je vyhrát, případně je pošle do Třebíče. Mladé už nasazují i Liberec a jejich farma Benátky, stejně tak Třinec s Frýdkem. Už se to zvedá.
Zhoršení ale může naopak znamenat možné rozšíření první ligy, kterou v nadcházejícím ročníku může hrát až 19 týmů.
To už by bylo asi špatně. Tím by trpěla jak první liga, tak i juniorská soutěž. Víc mladých by šlo do první ligy a juniorská extraliga by se ještě zhoršila.
Vy sám jste byl coby junior úspěšný, ještě před bronzem z MSJ vás do NHL draftoval Winnipeg. O šanci v zámoří jste tehdy neuvažoval?
Uvažoval. Ale nedopadlo to, protože jsem tam nechtěl hrát juniorské soutěže. Tady jsem už od sedmnácti nebo osmnácti hrál mužský, dospělý hokej, takže se mi nechtělo zase vracet do juniorky, když jsem už doma dávno hrál s chlapama. Pak už se ale ta možnost neobjevila. Ale stát se to dneska, tak bych si to šel zkusit. Tenkrát se moc nevědělo, co bude za mořem následovat a jak co bude. V dnešní době je ale všechno propracované, takže ano, za takových podmínek bych do toho určitě šel.
Dařilo se vám ale i doma, ve Zlíně jste vytvořil obávané ofenzivní trio s Pavlem Janků a Josefem Štraubem. K tomu zmíněná dvě zlata z MS 1996 a 1999, pak angažmá ve Finsku. Během působení v Třinci ale udeřil únavový syndrom.
Rok a půl jsem s ním měl problémy. Jde o to, že vás to omezuje prakticky ve všem. Představte si, že se oblékáte nebo si chcete zavázat tkaničku a už to vás strašně unaví. Moc jsem toho dělat nemohl. Skoro rok a půl jsem chodil po doktorech a pořád nic, až pak se to trochu ustálilo. Ale už jsem se nikdy nevrátil na tu úroveň, kde jsem byl předtím. Potom už jsem hrál jenom nižší soutěže.
Bylo vůbec myslitelné, že byste se syndromem hrál?
Já jsem s tím zkoušel hrát. Bruslení nebo běhání mi nikdy nevadilo, takže jsem doufal, že to nějak zlomím. Ale fakt to nešlo. Přejel jsem hřiště, začala se mi motat hlava, nohy nefungovaly… Nešlo to. Těžké to se mnou bylo i doma, kde trpěla spíš manželka, které jsem nemohl pomáhat s malým dítětem. Ale teď už je to všechno za mnou a bude jenom dobře.