Puk byl v bezpečí, uplynula poslední vteřina, hučela siréna. Obránce Petr Čáslava vyskočil jako smyslů zbavený do náruče brankáře Tomáše Vokouna. A za chvilku je zasypali ostatní spoluhráči.
"Byla to euforie, jakou jsem nikdy nezažil. Zisk českého titulu v domácí extralize se s tím vůbec nedá srovnávat," líčí hokejista, který se od neděle pyšní zlatou medailí z mistrovství světa v Mannheimu a Kolíně nad Rýnem.
Byla to chvíle absolutního sportovního štěstí?
Určitě, něco neskutečného, nedá se to popsat. To se musí jedině zažít. Až teď mi vlastně dochází, co se stalo. Tam v té chvíli je člověk na jednu stranu strašně rád, ale na druhou taky děsně unavenej.
Jak se projeví, že vám ten úspěch dochází později?
Vidím noviny, všude plno fotek, články. A Staroměstské náměstí plné lidí, to bylo fantastické. V tu chvíli jsem si naplno uvědomil, co jsme dokázali.
Atmosféra ze "Staromáku" byla vidět v televizi. Co se dělo potom?
Hlavně mladí kluci pokračovali v oslavách, někdo hned odjel domů. Já jsem to táhl ještě chvilku a pak vyrazil za rodinou. Už jsem se těšil. Mám tříměsíčního syna a ještě jsem si ho vůbec neužil.
Dcera Karolína už držela s manželkou palce u televize, ne?
Občas ji to nebaví, ale to víte, že fandí. Hlavně se těšila, až jí přivezu medaili. Ona zrovna ve školce taky v nějaké soutěži jednu vyhrála, takže jsme si je vyměnili navzájem.
Bylo to už vaše čtvrté mistrovství světa a medaile stále žádná. Neříkal jste si už, že tahle vaše generace skončí bez velkého úspěchu?
Já si letos naopak říkal, že už není možné, abych přijel znova bez placky.
Najdete okamžik, který během šampionátu mužstvo nakopl?
Prohráli jsme se Švýcarskem a v tu chvíli jsme si všichni řekli, že už nesmíme
ani jednou zaváhat. A ono se to vyplnilo. Porazili jsme silnou Kanadu a rozjeli se.
Porazil jste vůbec Kanadu někdy předtím?
Myslím, že nikdy. Loni nás přehráli, a ještě nám namlátili.
Mockrát zaznělo, že vám titul vyhrály týmové výkony, skvělá parta. V čem byla jiná než jindy?
Ono se vždycky říká, jaká byla parta. Ale letos bylo v týmu plno kluků, co v průběhu sezony společně objíždějí evropské turnaje. Pak jsme se sešli na soustředění před šampionátem, a zatímco jindy se sestava ještě hodně mění, tentokrát jsme zůstali pohromadě. A vzájemně si prostě sedli.
Začlenil se snadno do toho kolektivu i Jaromír Jágr?
Někteří mladí před ním měli ze začátku ostych. Ale Jarda je výbornej kluk, a právě když je kolem něj parta mladíků, tak mu to vyhovuje.
V mužstvu byl i Tomáš Mojžíš, stejně jako vy odchovanec Kolína. Stihli jste si říct, jaká je to rarita, když mají zlato dva Kolíňáci?
Už před mistrovstvím jsem mu vykládal, ať se maximálně snaží, že má obrovskou šanci dostat se do mančaftu. On vůbec nevěřil. No a podívejte, má zlato. Hned na první pokus, zatímco já napočtvrté.
Vzpomenete si ještě na začátky v Kolíně? Jak důležitá byla třeba podpora rodičů?
Obrovsky. Bez ní bych nikde nebyl. Odmalička mě vozili na zimák, stálo je to velikou porci času. Vozili mě i do Pardubic. Jsem moc rád, že se to vyplatilo.
Kolik hráčů z vašeho žákovského týmu Kolína zůstalo u hokeje?
Jsme jen dva. Já a Patrik Beck. Jinak už všichni skončili.
S Patrikem Beckem vás spojuje i autonehoda, kterou jste měli při cestě z Kolína do Pardubic na trénink. Bylo to tehdy vážné?
Jezdili jsme z Kolína tři, ještě Tomáš Pácal. Stalo se to v listopadu a já už si tenkrát až do konce sezony nezahrál. Proletěl jsem předním sklem, praskl mi obratel. Chodil jsem o berlích, měl krunýř. Naštěstí mi to kariéru nezničilo.
Když jste začal hrát za Pardubice, bylo vám patnáct let. Nestýskalo se vám po domově?
A jak! Kolikrát jsem to chtěl zabalit, jít domů a na všechno se vykašlat. Zase musím poděkovat rodičům, že mě tenkrát podrželi.
Extraligu jste hrál hodně brzy. Snil jste už tehdy o reprezentaci?
Ani jsem na ni nepomyslel. Natož aby mě napadlo, že někdy získám titul mistra světa.
Máte v hlavě, kdy vás národní tým oslovil poprvé?
Bylo to za kouče Lenera, v Plzni se hrálo se Slovenskem. Pravidelně jsem začal dostávat pozvánky po mistrovství světa 2006 v Rize.
Teď naopak nechybíte v nominaci nikdy. Nenapadlo vás někdy, že pozvánku odmítnete?
Určitě napadlo. Hlavně letos. Šel jsem hrát ligu do Švédska, během sezony jsem byl unavený a potřeboval být s rodinou. Jenže jsem si říkal: jednou odmítnu, podruhé budu třeba zraněný a potřetí už mě nevezmou. A neměl bych žádné zlato.
Máte ho. Navíc jste měl na dresu stejně jako Jágr písmeno A, což označuje zástupce kapitána. Byly s tím spojené nějaké povinnosti?
Pro mě to bylo neskutečné, mít áčko spolu s Jágrem. Přitom tam byli jiní kluci, co toho mají plno za sebou. Byl jsem zástupcem kapitána už v průběhu sezony a trenér Růžička už to tak nechal i pro šampionát. Jarda Jágr měl hlavní slovo, Rolas (Tomáš Rolinek) byl výbornej kapitán a já je doplňoval.
Ve finále jste byl na ledě v posledních vteřinách, když vás Rusové neskutečně svírali. Vybavíte si vůbec, co se dělo?
Mlelo se to tam, čas běžel pomalu, už si ani nepamatuju přesný průběh. Jen si vybavuju, jak tam Voky (Tomáš Vokoun) zůstal stát a já na něj vyskočil.
Vletěl jste na něj, jako když syn skočí do náruče tátovi. Nehrozilo, že ho váš metrák váhy porazí?
On byl takovej tuhej, asi zaskočenej, že to vážně vyšlo, ani nezvedal ruce. Tak jsem na něj skočil.
Ve třech různých profilech máte uvedeno 99 kilo. Hlídáte se, aby to nevyskočilo nad 100?
Kdepak, teď před mistrovstvím jsem měl 103! Leze mi to různě, od 97 do 104.
To jsou přece ideální parametry pro NHL.
To už ne. Je mi třicet let, v Evropě mám dobré jméno. Na přestup do Ameriky už vůbec nemyslím.
A co zpátky do Kolína?
To jsme si říkali během šampionátu na pokoji s Tomášem Rolinkem. On je ze Žďáru, já z Kolína. Dělali jsme si srandu, že kariéru ukončíme za tyhle týmy proti sobě.
