Vzpomenete si často na Vídeň?
Jen někdy. Když se třeba potkám s kluky, kteří u toho tenkrát byli. Ale často se to nestane, spíš málo.
Na co pak přijde řeč?
Že to nebylo jednoduché. Jen si vzpomeňte – ve čtvrtfinále jsme tenkrát prohrávali 0:2 po dvou třetinách. Hned jsme mohli jet domů.
Ale nejeli. Máte doma něco, co vám ten triumf připomíná?
Ve vitríně leží talismany, které jsem tam měl s sebou. A doma taky zůstanou, do Švýcarska je brát nebudu. Pokaždé beru něco jiného. Co teď? No, plyšáci to nebudou. Víc neřeknu. To by pak nefungovalo.
Copak talismany, hlavně s sebou berete znovu i Jágra. Překvapilo vás, v jaké formě je ve 37 letech?
Je vidět, že na sobě pracuje. Zůstává obrovskou silou. Hráči to cítí, mužstvo se kolem něho poskládá.
Měsíc byl bez zápasu. Nebál jste se, že ho dlouhá pauza poznamená?
Bál, nebál. Právě proto jsem chtěl, aby toho v Liberci odehrál co nejvíc. Pro mě bylo směrodatné, že chuť reprezentovat oznámil, už když se vrátil z Ameriky. Je typ člověka, který když něco řekne, tak to platí.
Opravdu přijel. Na rozdíl od mnoha jiných, kteří se omluvili.
S tím se musí počítat. Chci být na šampionátu s hráči, kteří mají zájem hrát za národní mužstvo. Ne že budu pořád někoho přemlouvat.
Ale tolik omluvenek jste nečekal.
Možná nečekal. Ale podívejte, taky jsem působil v NHL, takže vím, co znamená hrát osmdesát zápasů v sezoně. Většina těch kluků už má navíc i svůj věk. Nic není tak jednoduché. V pátek jsem se bavil s finským manažerem Jarim Kurrim, kterému odřeklo snad dvanáct hráčů. Nic nenaděláte.
Není dnes touha reprezentovat menší, než bývala?
Vypadá to tak. Ale nechci hodnotit nic podle jedné akce. Generace, která vozila zlata z šampionátů, už má svoje roky. My si potřebujeme vychovat mladé hráče. Jen když nakousnu brankáře – nám nikdo kromě Vokouna ze starších nechytá. Příští rok je olympiáda, co když si Voky něco před ní udělá? Musíme být připraveni, zkoušet mladé. Ti se tady tři roky nedostali do branky.
Teď tam někdo takový asi bude. Cítíte, že je to svým způsobem risk?
Nedá se nic dělat. Kdo mi navrhne něco lepšího? Mám snad jet do Švýcarska úplně bez brankáře? Hniličkové, Čechmánkové a Pincové nám zkrátka momentálně nechytají. Jednou to přijít muselo.
Hraje se ve Švýcarsku i o nominaci na vancouverskou olympiádu?
Velice dobrá otázka. Ano, budu o tom přemýšlet i takhle.
Co vám za takových okolností udělá na šampionátu radost?
Medaile. Jakákoliv. Nemusí být jenom zlatá jako ve Vídni.
Zas ta Vídeň. Přijde vám to dávno?
Přijde. Hrozně to utíká.
Čtyři roky jsou v životě hráče hodně. Čím jsou v životě trenéra?
Zkušeností. Každý další rok je pro trenéra výhoda. Je zas o něco protřelejší, projde si další porcí těžkých zápasů.
A taky se trochu zklidní?
Je to možné. Ale já nejsem kliďas. Po každém požaduju maximum. Mě by hokej bez křiku a emocí vůbec nebavil. K čemu by to bylo? Vezměte si vypjaté play-off. Když jde o všechno. To jsou ty chvíle a zápasy, které mě baví. Proto to dělám, proto mám hokej tak rád.
Nikdy jste se před důležitým zápasem nebál?
Mírné napětí je na mně poznat před každým zápasem v sezoně. Upřímně, prožívám to hrozně.
Neříká vám manželka, abyste si hokej tolik nebral?
Chápe to. Vždyť i ona mi teď po poslední prohře ve Varech říkala, jaká je škoda, že už to končí. A v červnu ji uslyším, jak si přeje: Už aby zase začala liga. Nemyslete si, hokej prožívá stejně jako já.
Opravdu stejně?
Větší nervák než já není. Třeba v základní části se při zápasech mazlí s dětmi, které tam jsou s manželkami hráčů. Ale pak přijde play-off a prožívá to. Ví, že jsem hokejový blázen. Zvykla si. Jen občas mi řekne, abych si od sportu odpočinul. Zajdeme si pak třeba někam na večeři.
Ale jinak je to jak?
Přijdu domů ze zimáku, pustím si televizi a třeba mě něco napadne, tak si to rychle poznamenám do svého notýsku. Zkouším na papíře různé věci, kombinace sestav.
Kolik notýsků jste už popsal?
Jéje! Mám to nabouchané v tašce. Je těžká, jako kdybyste v ní nosil cihly. Je toho tam fůra, třeba i z roku 2005.
Díky takovému záznamu vás napadlo spojit Jágra s Čajánkem, jak to fungovalo ve finále Vídně 2005?
Na to papír nepotřebuju, to si pamatuju. A pak – ono by bylo hezké si jen tak nalistovat vídeňský sešit. Musíme si ale uvědomit, že tihle kluci jsou o čtyři roky starší.
Jágrovi je sedmatřicet. Musí se už takový hráč trénovat jinak?
Jarda je hodně zkušený. Sám ví, co potřebuje. Necháváme ho v klidu, aby byl v pohodě.
Už ve Vídni jste říkal, že tak mimořádný hráč si zaslouží zvláštní zacházení.
Snažím se ke všem přistupovat stejně. Jarda je sice přece jen malinko jiný případ, ale já mám dobrý vztah se všemi. Po všech chci, aby mi tykali. Cítím pak větší vzájemnou důvěru. Nechci, aby mi v týmu sedm lidí tykalo a zbytek vykalo.
Nikdo toho ještě nezneužil?
Že by někdo přišel s nosem nahoru? To by ho musel zas dát sakra rychle dolů. Nebojte se. To já už si umím zařídit.
