Malíkové společně rozjeli sezonu v partnerském klubu Třince, prvoligovém Frýdku-Místku. Jenže tam jim spolupráce nevyšla, jelikož trenéři Jiří Juřík a Marek Malík v říjnu u týmu kvůli špatným výsledkům skončili.
Místo nich přišli Vlastimil Wojnar a Jozef Daňo, načež Juřík s Malíkem zamířili k třinecké juniorce. A ta minulý víkend slavila mistrovský titul, na němž se podíleli oba Malíkové...
„Je to v pohodě, na taťku jsem zvyklý odmala,“ nevidí už brzy sedmnáctiletý Nick ve spolupráci s otcem, asistentem trenéra, žádný problém.
„Bylo to poprvé, co jsme spolu byli v jednom mužstvu,“ uvedl Marek Malík, který se po juniorském titulu se synem přímo na ledě objal.
Marek Malík připustil, že společné působení v jednom mužstvu před sezonou probírali. „Bavili jsme se o tom, ale Nick byl stejně více pod trenérem gólmanů, takže až tak moc jsme spolu nebyli. Rodinný vztah tam může být, ale kdo mě zná, ví, že na vlastní děti jsem přísnější než na ostatní.“
Nick potvrdil, že zase tolik se v přípravě neviděli. „Ale táta mě vozil domů autem, takže hokej jsme spolu probírali, to jo.“
Otec Malík odmítl možnost, že by syna v brance protežoval.
„Tím bych mu jenom ublížil,“ prohlásil. „Zametání cestičky vás dříve nebo později doběhne. My se v klubu celkově snažíme, aby mladí hokejisté dostali prostor, a jestli je to Malík, nebo Peterek, je úplně jedno. Důležité je, jak který hráč pracuje.“
Nick potvrdil, že do chytání mu otec nemluví. Přesto mu jednu radu dal. „A tu nejlepší,“ upozornil mladý brankář. „Táta byl obránce, takže mi radil, co mám dělat, když je puk za brankou. Jak se mám v takovém případě chovat, co říkat obráncům, abych jim hru zjednodušil.“
Ostatně mladý Malík je už nyní pověstný výbornou prací s hokejkou.
Nickův otec, ale také jeho o dva roky starší bratr Zack, který se po zranění ruky vrátil do juniorské soutěže v Kanadě, jsou obránci. Proč si nejmladší muž v rodině vybral brankářský post? „Ve fotbale i doma, když jsme jen tak hráli hokej, jsem se vždy cpal do branky,“ řekl Nick.
Odmítl, že by ho chytat nutil starší bratr, když si spolu hráli. „To vůbec, mám to nějak v krvi,“ podotkl Nick. „Začínal jsem v útoku, ale pak jsem šel na dva tréninky do branky, chytlo mě to a už jsem tam zůstal.“
O brankářích se povídá, že jsou zvláštní, ne-li divní...
„Nick byl odmala trochu jiný. Byl nesmírně kreativní od koukání na videa, kde sledoval, jak kdo chytá, jak se obléká. Kolikrát si sám udělal nějakou výstroj, aby se tomu, co viděl, přiblížil,“ vyprávěl Marek Malík. „Někteří brankáři jsou se svými rituály spíše podivíni, a to Nick není. Někteří se před zápasem sami zavřou do nějaké místnosti, ale on si jde raději s týmem zahrát fotbal, je společenský. Rozhodně jsem zažil větší podivíny.“
Marek Malík netuší, po kom má jeho syn brankářské geny. „Jako děcko jsem také zkusil jít do branky, když jsme hráli za barákem, ale bylo to spíše ze srandy, protože mě to vždy táhlo do pole.“
Nick Malík výrazně přispěl k juniorskému titulu Ocelářů, ale v této sezoně se poprvé ostře setkal s mužským hokejem. Velký rozdíl oproti tomu juniorskému však nevidí.
„Chytám si svoje, soustředím se sám na sebe, a jestli proti mě stojí fousatý a větší chlap, na to se moc nedívám. Mě zajímá puk, chytit puk. To je moje práce,“ řekl Nick. „Ale určitě je mužský hokej rychlejší, chytřejší, ale kromě toho v tom nic jiného nevidím.“
