"Strašně moc se na tu změnu těším, i když rozhodování nebylo jednoduché. Ale je to něco, co chci dělat klidně až do důchodu," svěřil se bývalý reprezentační bek.
Nabídku vám předložil nový jednatel Dukly Bedřich Ščerban, jak dlouho jste ji zvažoval?
Asi týden. Musím přiznat, že už v průběhu sezony jsem se na konec kariéry tak trochu připravoval. Taky kvůli tomu jsem se vlastně pustil do trenérské licence.
Psal jste si při rozhodování pro a proti?
Jasně. Nakonec rozhodly dva faktory. Tím hlavním jsou moje děti, ty jsou pro mě jednoznačně na prvním místě. A pokračovat v kariéře, to by znamenalo od nich odejít. No a tím druhým byl fakt, že Béďa mi nabídl skvělou možnost a perspektivní budoucnost.
Takže vlastně nebylo co řešit.
Kdy vás poprvé napadla myšlenka, že byste se mohl věnovat trénování?
Asi před dvěma nebo třemi lety. Tehdy jsem podal přihlášku, ale přednost dostali hráči, kteří už ukončili kariéru. Na podruhé už mě přijali.
Vrátit se k učení po takové době. To asi bylo hodně náročné?
Ne, byl to děs. (směje se) V patnácti jsem zvládal učení podstatně líp. Ale okolnosti člověka prostě přinutí. Věděl jsem, že je to nutné, takže jsem zatnul zuby a pustil se do toho.
|
Zkoušky jste zvládal bez větších problémů?
Přiznávám, že psychologii jsem dělal až na podruhé, ale závěrečné zkoušky jsem potom zvládl hned na první pokus.
Za svoji kariéru jste zažil hodně trenérů. Co vás na nich vždycky nejvíc rozčilovalo a co nebudete určitě dělat?
Vadil mi trenér, který byl moc hodný. Extrémně hodný kouč nemá respekt.
Takže se učíte křičet?
To se nemusím učit, to umím. (usmívá se)
Váš dvanáctiletý syn David hraje taky hokej za Duklu, zkoušíte si na něm trenérskou praxi?
Mluvíme spolu o hokeji, ale důležité věci nechávám na jeho trenérovi. Já bych taky nechtěl, aby mi někdo mluvil do práce.
Na vrcholové úrovni jste odehrál téměř dvacet let. To je pořádně dlouhá doba...
Když jsem začínal, tak jsem si to ani nedovedl představit. Každopádně všechny ty roky byly krásný, za nic bych je nevyměnil.
Brzy jste odešel do zámoří, ale působil jste jen v nižší soutěži. Co chybělo k tomu, prosadit se do NHL?
Štěstí. Odehrál jsem na farmě dvě a půl sezony, poznal jsem spoustu skvělých lidí, naučil jsem se, že i to, co vypadá složitě, se dá ve skutečnosti řešit jednoduše. Ale jinak jsem nedostal příležitost. Každopádně AHL je hodně kvalitní soutěž. Mě tenkrát moc mrzelo, že v novinách byla prezentována jako něco ponižujícího. Přitom se podívejte kolik tam hrálo skvělých hokejistů, včetně Dominika Haška.
Amerika ale nebyla vaší jedinou zahraniční štací, po šesti letech strávených v české lize následovalo Finsko...
To pro mě byla největší hokejová škola. Z těch dvou let budu jako trenér hodně čerpat. Fini mají společně se Švédy nejdokonalejší systém příprav a komunikace.
A co třeba fanoušky?
Tak ti byli jednoznačně nejlepší v Rakousku. Prostě něco neuvěřitelného. Tam kdyby lidi mohli, tak si nás fakt vzali i do postele. Nedalo se pořádně projít po ulici, a třeba po zápase na nás čekalo sto fanoušků jenom proto, aby se s námi mohli pozdravit.
Pak už jste nikdy nic podobného nezažil?
Vlastně ano, když Dukla postoupila na jaře 2004 do extraligy. To bylo s působením v Rakousku srovnatelné. Jen mě tehdy mrzelo, že jsem v baráži kvůli nedostatečnému počtu odehraných zápasů stál pouze na střídačce. Hrozně jsem trpěl.
Následující sezony už ale nebyly tak povedené. Opětovný pád do první ligy, navíc se začala množit kritika z hlediště...
To mi nevadilo. Kritika je potřeba, stejně jako fanoušci. Těch si musíme vážit, protože umí strašně pomoct. Já jsem kritiku vždycky bral, jenom musela mít nějaké hranice. Ale třeba na diskusním fóru klubových stránek bylo pár jedinců, se kterými jsem měl fakt problém. Ty jejich výlevy hraničily až se sprostotou.
Jaká byla vaše poslední sezona? Vesměs všichni hráči si letos náramně pochvalovali atmosféru v kabině...
Souhlasím. Toho se právě bojí, že ty legrácky a hlášky mi budou hrozně chybět. Nebyl den, abychom se něčemu nezasmáli. Mladí si dobírali nás staré, a my zase je. I proto jsem taky rád, že mi Béďa tu nabídku dal. Vlastně budu pořád poblíž a na ranní kávu do kabiny vždycky skočím. (usmívá se)
Navíc se do vás nebudou moct příliš navážet...
Za to já do nich jo. To si piště, že si je teď budu pořádně vychutnávat. (směje se)
Poslední zápas v kariéře jste odehrál v prvoligovém play-off proti Vrchlabí. To je město, kde tehdy na začátku vaší hokejové cesty neměli ani pořádný zimní stadion...
To je pravda. I na tom je vidět, jak ten čas letí a všechno se mění. Navíc jsem kariéru zakončil paradoxně tím, co nikdy nebyl můj styl rvačkou. Prostě jsem se popral, pak jsem se sbalil a byl konec.
