„Byl to naprostý šok. Sázkové kanceláře před sezonou ani nevypisovaly kurz na to, že bychom mohli být mistři,“ usmívá se Stavjaňa, jenž pak přidal ve Vsetíně další tři tituly.
Jak jste se do Vsetína dostal?
V sezoně 1993/94 jsem hrál ve Švédsku za HV71, ale nepostoupili jsme do play off, což mi otevřelo možnost odehrát závěr sezony doma. Vsetín tehdy hrál první ligu a čekala ho baráž o postup. Lákala mě možnost zahrát si s bratrem Miroslavem, dá se říct, že mě zlanařil.
Hodně lidí si přitom dodnes myslí, že mateřský Zlín o vás už neměl zájem. Mají pravdu?
To ne, nabídku jsem měl i od něj. Možná kdyby Vsetín nepostoupil do extraligy, tak by můj další hokejový osud byl jiný. Ale takhle jsem už zůstal a hrál extraligu ve Vsetíně.
V základní části jste skončili druzí. Napadlo vás už v té době, že by vydařená sezona mohla mít pohádkový konec?
Nesli jsme se na vlně a do vyřazovací části šli s tím, že doma nemůžeme prohrát. A taky to tak bylo, vyjma prvního finálového zápasu se Zlínem jsme pokaždé vyhráli. Na Lapači bylo nejmenší kluziště v extralize, soupeře jsme dostávali pod tlak a hnali nás fanoušci. Když se vyhrávalo, stadion byl neuvěřitelně nacpaný, už když jsme šli na rozbruslení. V takové atmosféře snad ani nešlo prohrát.
Vsetín tím byl vyhlášený, že?
Každý, kdo klubem prošel, dodnes vzpomíná na rodinnou atmosféru, která tam panovala. Vsetín je malé město, kde každý zná každého a srdečná povaha lidí se přelévala i na hráče. Drželi jsme všichni pohromadě a na jaře 1995 jsme si připadali jako gambler, kterému jde karta.
Vyřadili jste České Budějovice 3:0 a Litvínov 3:1 na zápasy a ve finále vás čekalo derby se sousedním Zlínem. Jak jste to vnímal?
Bylo nás tam tehdy osm Zlíňáků. Dělali jsme si srandu, že jsme jako v NHL, protože když jsme se Vsetínem jeli na venkovní zápas, tak nám na stadionu sbalili věci a my přistoupili do autobusu až ve Zlíně. I během finále jsme spali doma, ale na utkání jsme pokaždé chtěli jezdit pohromadě. Takže když se hrál čtvrtý zápas, kluci cestou ze Vsetína mě s Rosťou Vlachem vyzvedli u Myslivny a odtud jsme jeli spolu.
První duel série vyhrál Zlín 6:3, ale pak už jste vládli jen vy. Co bylo zlomovým momentem?
Zlín měl dominantní první lajnu - Janků, Štraub, Meluzín, ale další útoky byly trochu upozaděné. Podařilo se nám je eliminovat, kluci jako Mira Barus a další odvedli skvělou práci, vymazali je svojí bojovností a zarputilostí. Do Zlína jsme jeli s tím, že když jednou vyhrajeme, tak to doma dotáhneme. Nedovedli jsme si představit, že bychom pátý zápas před vyprodaným Lapačem ztratili.
Nakonec to nebylo potřeba, o titulu rozhodl gól Vlacha v prodloužení, když sebral puk, jenž se zastavil v kaluži vody za bránou a zasunul jej za záda Kameše. Vzpomenete si na to ještě?
Ano, v tom utkáni jsme ztratili těsné vedení, ale Rosťova branka ukázala právě tu pohodu, jakou jsme měli. A samozřejmě i nezbytné štěstí. Oslavy pak byly nezapomenutelné, někteří kluci nebyli několik dnů doma. (směje se)
Hodně fandů Vsetína dodnes považuje první titul za největší zážitek. Později byl tým plný hvězd, ale v roce 1995 jste vyhráli s řadou bezejmenných borců.
Je pravda, že sestava byla plná hráčů, kteří pomohli k postupu a jež ostatní týmy v lize podceňovali. V obraně se mnou hrál Pavel Augusta, spolehlivou práci odváděl Marek Tichý, to byl kluk z Brna. Byla tam i řada zlínských odchovanců, kteří odešli do nižší soutěže, odkud dokázali postoupit.
Osa týmu však byla jasná. V brance Čechmánek, obraně jste velel vy a útok stál na Vlachovi.
Celkově jsme byli soudržní a základem byl výkon Čemana (Romana Čechmánka). Brzo se dala dohromady první pětka kolem Rosti Vlacha, druhou lajnu táhl Andrej Galkin, na play off přišel Martin Smeták, hodně pomohli i Tomáš Sršeň nebo Pepa Beránek, který nás posílil na začátek sezony.
Trenér Horst Valášek s odstupem času prohlásil, že kdyby se mistrovská sestava z roku 1995 udržela a mírně posílila, bojovala by o titul i v dalších letech. Máte stejný názor?
Ano, stačilo by jen doplnění kádru a hráli bychom pořád na špici extraligy. Ale Vsetín šel jinou cestou, v létě přišel Jirka Dopita a další hráči a postupně se tým stále zkvalitňoval. Mě může těšit, že jsem tam prožil krásný závěr kariéry. Když jsme vyhráli první titul, bylo mi 32 let. Tehdy se končila kariéra po třicítce, takže jsem po sezoně dostal ocenění za nejlepšího obránce a také za nejlepšího veterána. Dneska je přitom běžné, že hokejisté hrají do čtyřiceti let.
Antonín Stavjaňa
Jakou roli měl kouč Valášek, jehož si fanoušci zamilovali?
Byl důležitý při budování týmu v první lize, vytipoval posily v čele s Romanem Čechmánkem, který ve Vsetíně vyrostl ve vynikajícího brankáře. Horst byl uklidňující element. Uměl sice zvýšit hlas, ale brali jsme ho jako našeho tátu, který po hokejistech nechtěl nic složitého. Velký prostor pod ním dostali zkušení hráči, aby si dokázali hru přizpůsobit. Hodně podobný byl i jeho nástupce Zdišek Tabara, naopak Honza Neliba byl jiný. Chtěl hru více modelovat, ale starší hráči tehdy byli navyklí na určitý styl a neradi přistupovali na nějaké změny.
Klub vládl lize i díky milionům tehdy ještě neznámého mecenáše Romana Zubíka, jenž nakonec kvůli svému podnikání skončil ve vězení. Jakou roli měl při premiérovém titulu?
Do Vsetína přesně zapadl. Byl a je to normální kluk a fanoušek vsetínského hokeje. Byl ochotný udělat cokoli, aby se nám dařilo. V prvním roce jsme ho samozřejmě vnímali, ale více se v klubu angažovali Petr Husička a Oldřich Štefl, kteří všechno papírově vedli. Romana také dokázali trochu usměrňovat.
