Philipp ve Vítkovicích začínal s velkým hokejem. V Ostravě je doma. Přiznal, že byl před pátečním utkáním zdravě nervózní. „Ale už mám něco odehraného, takže zase nijak zvlášť jsem to neprožíval.“
Loni získal s Košicemi titul, leč v říjnu v klubu předčasně skončil. „Do konce minulého roku jsem nemohl hrát, protože jsem měl výpověď, která mi neumožňovala nastoupit jinde. Vítkovice mi dovolily s nimi trénovat, za což jim děkuji. A pak jsme se domluvili na spolupráci.“
Do klubu se vrátil po devíti sezonách, které prožil v Rusku, na Slovensku, ve Švédsku a především ve Spartě Praha. Co se za tu dobu změnilo? „Akorát mi vypadaly vlasy. To je všechno,“ usmál se osmatřicetiletý obránce.
Takže jste pořád plný sil?
Nebyl jsem nikdy nějaký excelentní bruslař. Uvidíme, jak budou vypadat další zápasy. Sám dokážu zhodnotit, jestli týmu pomůžu, nebo ne.
Čím mu můžete pomoci?
Doufám, že tou zkušeností. A hlavně klidem, který mám.
Říkal jste, že jste do konce minulého roku nemohl hrát. To není obvyklé, aby hokejista musel dodržet výpovědní lhůtu.
Nerad bych se k tomu vracel, nechci nic rozmazávat. Třeba v Košicích vám řeknou více, ale já mám čisté svědomí.
Za Košice jste v této sezoně odehrál jen deset zápasů. Proč?
Hráli jsme Ligu mistrů a v ní jsme proti kvalitním týmům jen bránili. V domácí soutěži jsme museli zase tvořit a to nám nešlo, domácí liga nám utíkala. Vedení tak zasáhlo do mužstva a odnesli to hráči číslo 52 a 7.
A k tomu i trenéři Oremus a Šimíček, že?
Ano. A noví trenéři si pak vybírali hráče. Takže my se Štrbim (Martinem Štrbákem - pozn. red.) jsme odešli.
O návratu do Vítkovic jste uvažoval už v roce 2014, když jste skončil ve Spartě. Proč to nevyšlo?
Trenéři měli jinou představu o složení týmu. Nebyl jsem naštvaný, šel jsem do Košic a tam jsem se později potkal s trenérem Oremusem, který mě tehdy do Vítkovic nevzal. Ale nic proti němu nemám, v Košicích jsem poznal, že je to výborný chlap.
Kdy jste před utkáním s Karlovými Vary naposledy hrál?
Tak to netuším... Minulý rok. (smích) Fakt nevím, ale dva měsíce jsem určitě stál, možná dva a půl. Ale byl jsem aspoň zdravý.
Jak těžké pro vás bude dostat se po takové době zpátky do zápasového rytmu?
Samozřejmě těžké to je, ale to nikoho nezajímá. Kdybych si nevěřil, tak bych do toho vůbec nelezl.
Uzavírá se vaším návratem do Vítkovic kruh, jak se říká?
Manželce jsem říkal, když se mě ptala, jestli budu ještě hrát, že už nikam jinam nejdu, buď budu ve Vítkovicích, anebo skončím.
Byly Vítkovice jediná volba?
Kdyby neměly zájem, tak bych šel do důchodu...
Co byste dělal?
Požádal jsem si o trenérské béčko. Jestli mě přijmou, tak bych měl v dubnu začít dělat trenérské zkoušky. Jinak bych pomáhal manželce, máme restauraci.
