Jeho hlava už hrát nechtěla, byť tělo by ještě další porci tvrdé přípravy i zápasů zvládlo.
Šéfové Třince vám nabídli působení v klubu v jiné pozici. Už jste se rozhodl?
Zatím ne. Ale je to zajímavá nabídka.
O co jde?
Nechci o tom ještě mluvit. Příští týden jedu do ruské Jaroslavli za známými. Pak si s vedením klubu sedneme a domluvíme se, co a jak.
"Ještě jsem čekal, že mě nakopne play-off, že budeme mít úspěch." Jan Peterek, končící hokejový útočník |
S Jaroslavlí jste získal dva tituly. Nebudou vás tam přemlouvat, abyste v kariéře pokračoval?
Čekám nabídku od jejich generálního manažera Lukina. (Peterek odpovídá s vážnou tváří, ale oči mu jiskří, jak si dělá legraci). Tam se definitivně rozhodnu, jestli skončím, nebo ne.
Uspíšilo váš odchod i to, že jste sezonu dohrával ve čtvrtém třineckém útoku?
To ne, od trenéra Kalouse jsem dostával dost prostoru, abych se ukázal, ale už mi to tolik nešlo.
Sám jste usoudil, že se vám nedaří tak, jak byste si přál?
Ještě jsem čekal, že mě nakopne play-off, že budeme mít úspěch, mančaft na to byl. Tajně jsem doufal, že se rozloučím titulem. To by bylo parádní, ale nevyšlo to.
Třinečtí hokejisté Jan Peterek (vlevo) a David Nosek slaví gól.
Pořád jste však byl platným hráčem.
Byl jsem zvyklý mít nějakou roli, ale ta už tam nebyla. Nedovedu to přesně vysvětlit. Osmdesát procent výkonu dělá hlava, ale když ta se šprajcne, tak se můžete snažit zleva zprava, a je to marné. V Třinci jsou ale kvalitní hráči. A třeba Ostřížek a Marosz při hostování v Olomouci ukázali, že jsou zdatní nástupci.
Tělo vám fungovalo?
To ano, i když o své výkonnosti jsem si v olympijské přestávce udělal obrázek. Měli jsme v Tatrách kondiční bruslení. Při něm jsem byl zvyklý jezdit v lepší polovině mužstva, ale najednou jsem byl skoro poslední. Tak jsme si říkal, že je asi něco špatně. Přitom jsem trénoval stejně, někdy možná ještě více, protože se mi tolik nedařilo. Po čtyřicítce je už rozdíl ve výkonnosti znát.
Nepomohla by vám změna prostředí?
Chtěl jsme si v Chorvatsku koupit barák (usmívá se), ale to ještě budu muset popracovat, abych si ho mohl dovolit.
A co změna hokejového prostředí?
V Chorvatsku také hrají hokej. Ale jejich Medveščak Záhřeb není u moře, to mě mrzí. Ale vážně. Ještě byla možnost, že skončím v Havířově, to by bylo pěkné rozloučení, protože bych končil tam, kde jsem začal. Ale už nemám z čeho brát. Hlava už to nebere.
Jan PeterekHokejový útočník se narodil 17. října 1971 v Havířově. Profesionální kariéru rozjel ve Vítkovicích. Kromě nich hrál extraligu za Duklu Trenčín, kde byl na vojenské základní službě, za Havířov a Oceláře Třinec. S těmi získal titul v roce 2011, stříbro (1998) a bronz (1999). Stříbro má i s Vítkovicemi z roku 1997. Působil také v nejvyšší finské a ruské soutěži, v Ässät Pori a Lokomotivu Jaroslavl, s nímž vyhrál superligu v letech 2002 a 2003. V barvách Ocelářů odehrál 12 sezon. Patří k legendám třineckého hokeje, je rekordmanem klubu v počtu odehraných zápasů, zvládl jich 675. Celkem v extralize odehrál 1 139 utkání, což ho řadí na druhé místo za Františka Ptáčka, který jich má 1 140. Peterek nastřílel v extralize 284 gólů a má 494 asistencí. Za reprezentaci odehrál 5 utkání, v nichž dal jednu branku a měl čtyři asistence. |
A nemrzí vás, že vám chybí jediný extraligový zápas, abyste dohnal rekordmana Františka Ptáčka?
To měl být ten titul... Ale ne, kvůli jednomu zápasu se už nebudu půl roku zase připravovat. Pak třeba Franta Ptáček podepíše někde smlouvu na pět let. Ne, rekordy mě neberou.
Nelákalo vás ani to, že byste si ještě zahrál v nové Werk Aréně, kam se Oceláři od příští sezony přestěhují?
Máme slíbenou nějakou benefici, takže si tam možná zahraju.
Jak vám teď je, když víte, že už vás nečeká tvrdá hokejová dřina?
Ještě se to ve mě bije. Někdy vstanu a mám takové divné mrazení. Ale svoje jsem si užil. A už jsem letos neměl ze hry takové potěšení, o to byl konec lehčí.
Co vám udělalo v kariéře největší radost?
To, že jsem zažil mistrovské tituly s Třincem a Jaroslavlí. To mě, když jsem si moc nezahrál mezinárodní hokej ani Stanley Cup, nejvíc těší. A úžasné bylo finále, kdy jsme hráli s Třincem proti Vítkovicím.
Prožíval jste český titul intenzivněji než ty ruské?
O hodně intenzivněji. S Jaroslavlí jsme oba vyhráli venku, ale s Třincem jsem zařídil, že jsme ho slavili doma (při power-play netrefil prázdnou branku Vítkovic a ty čtvrté utkání finálové série v roce 2011 vyhrály 5:4 na nájezdy, čímž snížily stav na 1:3 na zápasy - pozn. red.). Spousta lidí si myslela, že jsem gól nedal úmyslně, ale tak to nebylo. Ty další dva dny do pátého zápasu byly pro mě jedny z nejhorších v kariéře. Představa, že by moje střela vedle změnila ráz celého finále, byla děsivá.
Bylo finále Třince s Vítkovicemi, dvou klubů, v nichž jste toho odehrál nejvíce, vrcholem vaší kariéry?
Bylo to parádní finále, co víc si fanoušek z našeho regionu může přát. Zbytek republiky to nezajímalo, ale tady to prožívali všichni. A třeba v Havířově, kde bydlím, byly dva tábory, spousta lidí přála Vítkovicím a spousta Třinci.
Jan Peterek z Třince mezi hráči Komety. Vlevo je Martin Dočekal, vpravo Jakub Koreis.
Čemu přičítáte svou hokejovou dlouhověkost?
Základem bylo, že mě nepotkala žádná vážná zranění. A přístup k sobě samému. Pořád mě to bavilo.
Nemrzí vás, že jste si nikdy nezahrál v zámoří?
To mi v kariéře chybí, NHL je asi nejlepší soutěž, jakou člověk může hrát. Podvědomě jsem si ale říkal, že nejsem ten typ na NHL, nebyl jsem ani draftovaný. Začátkem devadesátých let mě ale oslovili z Las Vegas, že tam chystají nějaký mančaft.
Za národní tým jste odehrál pět zápasů. Bohužel jste byl na vrcholu zrovna v době silné české hokejové generace. Považujete to za křivdu?
Neberu to jako křivdu, ale mrzelo mě to hodně a hlavně, když jsem měl neskutečnou fazonu, dařilo se mi. Ale holt to tak je.
Tušil někdo, že je tato sezona vaše poslední?
Věděl to Radek Bonk, seděli jsme v šatně vedle sebe. Probírali jsme to, podporovali se. I Venca Varaďa to s námi řešil, ale pak se ztratil do trenérské šatny (byl asistentem trenéra - pozn. red.).
A doma?
Manželka to tušila. A je i ráda. Začne zase něco jiného. Neříkám jednoduššího.
Na co se teď těšíte?
Starší syn hraje hokej, tak mu chci pomoci. Poradit mu trochu, věnovat se mu. A užiju si i koníčky, budu mít více času na rekreační sport, skialpinismus, turistiku, tenis, golf, jachting.
