Jak zvládáte přechod na pověstná evropská letiště?
Dá se to. Myslím si, že je to horší, když jdete obráceně – z velkého na malé, protože na všechno máte méně času. Já se hlavně hrozně moc těším na sezonu. Teď mě sice tohle zpomalilo (ukazuje ukazováček v dlaze), ale už se to celkem zahojilo a brzy budu hrát.
Jak dlouho ještě budete Spartě chybět?
Ještě pár dní. Ve středu mi sundali sádru a začal jsem bruslit, abych se udržoval v kondici. Pak přijde na řadu i hra. Těším se, až na to vlítnu.
Budou vás následky zranění limitovat při hře, třeba při střelbě?
Doktoři mi říkali, že to ještě chvíli budu cítit, ale že se na tom již nedá nic zkazit. Ještě chvíli to bude bolet, budu si muset ruku tejpovat, ale při hře na zranění stejně nemyslíte, chcete udělat maximum. Budu mít radost, že zase budu hrát.
Richard Nedomlel23 let, obránce HC Sparta Praha Odchovanec pražské Slavie odešel v 17 letech do zámoří, kde se uchytil v juniorské WHL. V roce 2011 jej coby nadějného defenzivně laděného beka a také schopného ranaře v šestém kole draftoval Detroit. V organizaci působil až do ledna 2016, pohyboval se mezi AHL a ECHL. Poté si zopakoval stejný scénář v St. Louis. „Když jsem neviděl šanci ani tam, rozhodl jsem se vrátit. Nabídka Sparty nešla odmítnout, jako zradu to nevnímám.“ |
Co jste si ze zámoří odnesl?
Odnesl jsem si hlavně to, jak za mořem všichni makají a přistupují k tréninku, mají respekt k trenérům. Byl jsem tři roky v organizaci Detroitu, kde jsem se od Jiřího Fischera a Chrise Cheliose naučil detaily, jak se má pracovat. Jak po fyzické stránce, na ledě i mimo led. Pochopil jsem, jak se mám chovat.
Fischer s Cheliosem, sami výborní obránci, vám mohli leccos poradit ohledně vašeho postu.
Především s Jirkou jsem pořád v kontaktu. I když do jejich organizace už nepatřím, bavíme se stále stejně. Je to bezvadný člověk. Když jsem tam byl, tak mi ohromně pomohl. Za sebe můžu říct, že odchod do Ameriky doporučuji všem. Naučíte se jazyk, starat sám o sebe. Přál bych každému, aby si to zažil a vyzkoušel, je to skvělá zkušenost.
Na detroitské farmě jste se setkal s krajany. Ulehčilo vám to život?
Bylo to velké ulehčení, protože když jsem přišel mezi dospělé, tak jsem moc kluků neznal. Měli jsme v kabině, jak jsme tomu říkali, československou kolonii. Mezi sebou jsme si hodně povídali česky, ale také jsme museli mluvit anglicky. Když jsme na sebe hulákali přes kabinu, tak to jinak nešlo. Každopádně bylo fajn, že nás bylo víc pohromadě. Vytvořili jsme si takovou domácí, rodinnou atmosféru.
Drželi jste pospolu?
Snažili jsme se, chodili jsme spolu třeba na minigolf, pomáhali jsme si při tréninkových kempech. Přeci jen když jsou Evropané spolu, drží při sobě. Američané to sice nevidí rádi, ale pro nás je to příjemné.
Jak jste snášel náročné cestování, kterým jsou farmářské soutěže proslulé?
Cestování bylo horší v juniorce, kde jsem působil. Třeba do Vancouveru jsme jeli 17 hodin, to bylo hodně náročné Jde ale o zvyk. Jezdili jsme den předem, člověk se za cestu prospal.
O Detroitu se říká, že má nejlepší farmářský systém v NHL. Nenašlo se přesto něco, co vám osobně nesedělo?
To ne, všechno bylo na špičkové úrovni, vše mají dokonale zmáknuté. Tvrdě se maká, k dispozici je kvalitní zázemí, mezi hráči je velká konkurence.
Loni Detroit vyměnil trenéra. Nečekal jste, že budete mít pod Jeffem Blashillem blíže do prvního mužstva?
Máte pravdu, že Mike Babcock raději sázel na starší a zkušenější hráče, zatímco Blash se nebál vsadit na mladé. Já jsem se jim ale moc nehodil, herním stylem jsem nezapadal.
Vnímáte jako trend, že se mladí Češi často vracejí ze zámoří? Ve Spartě jste se sešel s Dominikem Uherem.
Domino se aspoň trochu prosadil, podíval se do NHL. Moc nevím, proč se vracel. Musel byste se zeptat jeho. Asi chtěl nový start.
Žádný trend v tom tedy nevidíte?
Když víte, že budete v zámoří hrát, tak tam zůstanete a nic jiného neřešíte. Jakmile ale žijete v nejistotě a vidíte, že napoprvé jste se neprosadil, tak se raději vrátíte domů. Dělá.to tak hodně kluků, chtějí prostě mít jistotu, že budou hrát.
V Evropě se hráči připravují na sezonu společně. Jak jste se chystal vy?
Letní přípravu na Spartě jsem ještě nestihl, protože jsme ještě řešili, že bych případně zůstal v Americe, hledalo se angažmá. Trénoval jsem sám a tady jsem naskočil do rozjetého vlaku. Je to jiné, ale mně na tom nesejde. Když má trénink úroveň, tak je mi jedno, jestli jsem na to sám, nebo je nás víc.
Na jakou roli si ve Spartě myslíte?
Jsem defenzivní obránce, chodím na oslabení. A když je na ledě potřeba udělat pořádek, tak se o to postarám. Jinak se soustředím hlavně na bránění. V přípravě se mi dařilo s Čajkym (Michal Čajkovský), máme skvělou chemii, vyhovíme si. Známe se spoustu let, funguje nám to. On je hodně ofenzivní, jezdí do útoku, já to pojistil vzadu. Bude ale záležet na trenérech, vedle koho mě postaví.
Ve Spartě je jediný obránce s pravým držením hole. Platí, že se cení zlatem?
Je po nich velká sháňka, ale prostě jich je nedostatek. My máme jediného, Emu (Vladimir Eminger). Na druhou stranu, třeba u mě na držení hole zase tolik nesejde, mě nevadí hrát levého, ani pravého beka.
Jak vnímáte Spartu, nejde ve vaší kariéře jen o přestupovou stanici?
Takhle na to teď nemyslím. Snažím se žít momentem, přítomností. Teď je pro mě důležité, aby se Spartě dařilo a abychom vyhrávali. A samozřejmě chci získat vytoužený titul.
