Kromě prvního týmu Zlína má Roman Vlach ještě jeden cíl: dostat se do reprezentační dvacítky.
Ve výběru osmnáctiletých nedostal důvěru trenéra, ostudný pád z elitní divize se mu tak vyhnul. "Ale určitě nemůžu říct, že je nakonec dobře, že jsem tam nebyl. Klukům jsem držel palce," tvrdí.
Romane, kdy jste začal s hokejem?
Ve dvou letech, ale to jsem jenom tak jako pobíhal. Otec mě učil nahrávačky a tak. Pak ve Zlíně v přípravce jsem začal naostro a postupně šel dál.
Dával vám otec odmala jasně najevo, že z vás chce mít hokejistu?
To ani ne. Dával mi volnost. Kromě hokeje jsem hrál i fotbal. Pak jsem se musel rozhodnout, protože už to nešlo stíhat. Chtěl jsem hrát hokej jako otec, zvolil jsem ho a myslím, že správně.
Byl na vás otec přísný?
Je přísný. Málokdy pochválí. Spíš vytkne chyby. Ale to je dobře. Nepotřebuju chválit, spíš jsem rád, když mi řekne, co dělám špatně.
Byl v dětství vaším hlavním vzorem? Hrál na olympiádě, na mistrovství světa, sbíral extraligové tituly...
Určitě to pro mě byl velký vzor a ještě pořád je. Jak v osobním životě, tak hokejově. Kdybych dosáhl alespoň toho, čeho dosáhl on, byl bych šťastný.
Roman Vlach očima otce Rostislava"Těžko hodnotit vlastního syna. Jsem k němu hodně kritický, možná někdy až moc. Ale to je tím, že mu chci pomoci odstraňovat nedostatky. Roman ale hokejové myšlení má, je slušný bruslař, spíš technický typ. Ne vyložený střelec, spíš nahrává. Roman je trošku podobný mně, ale byl bych radši, kdyby byl lepší než já. Ale to, jestli bude dobrý hokejista, se teprve uvidí. Je mu osmnáct, je talentovaný, ale k tomu, aby byl hvězda, má hodně daleko. Potěšilo mě na něm, že má chuť, že je cílevědomý. Nemusíte mu říkat dvakrát, že má něco udělat. Sám je ochotný na sobě pracovat. Nechá si říct i ode mě, přestože rady od otců děti berou nerady. Je teď v přípravě s áčkem, je to první krůček, aby si čuchl k dospělému hokeji. Přechod z juniorky do extraligy je velký skok. Hráči jsou v áčku vyzrálejší, vyčůranější, rychlejší v myšlení, mají zkušenosti a to dělá hrozně moc. Myslím ale, že pokud je trochu nadějný, šanci by dostat měl. Zatím jsem ho ale v áčku neviděl, až budeme se Vsetínem hrát proti Zlínu a bude postavený, uvidím ho s dospělými poprvé. Přeju mu, aby se dostal na dobrou úroveň, hrál třeba v NHL nebo v zahraničí. Hlavně ale, aby pro něj byl hokej nejenom zaměstnáním, ale i koníčkem. Když to takhle člověk bere, jde to samo." |
Měl jste to lehčí, nebo těžší díky tomu, že jste syn známé hokejové osobnosti?
Samozřejmě jsem to měl spíš těžší. Každý si myslí, že jste protežovaný díky tomu, že je váš otec slavný. Otec ale není typ, co by mě někde prosazoval, a za to jsem rád. Nebylo by mi příjemné, kdyby to bylo naopak. Kdybych se někam dostal jenom díky jménu.
Jak je to u vás doma s rivalitou Zlína a Vsetína? I když žijete ve Zlíně, otec hrával za Vsetín v době jeho největší slávy a teď tam trénuje. Vy hrajete za Zlín.
Vždycky jsem tak nějak tajně Vsetínu fandil, i když jsem tam nikdy nehrál. Odmala jsme se tam jezdívali na otce dívat a dodnes se tam strašně rád vracím. Vždycky tam i rád hraju. Je tam skvělá atmosféra, i když už to samozřejmě není jako dřív.
Proti Vsetínu jste si zahrál finále juniorské ligy. Bylo to velké zklamání, když jste prohráli?
Určité zklamání jsme cítili všichni. Na druhou stranu se nepočítalo s tím, že se můžeme dostat takhle daleko. Byli jsme i odsuzovaní k tomu, že skončíme už s Libercem v prvním kole play-off. A tím, že nám to otloukali o hlavu, jsme chtěli víc a víc. Finále bylo perfektní. I když nevyšlo.
Jako trenér A týmu Vsetína sledoval finále i váš otec. Radí vám, co zlepšit?
Radí mi pořád. Jsem za to rád. Jeho rada je pro mě nad zlato. Hokej hrával, teď trénuje.
Je vaším hnacím motorem i to, abyste ho nezklamal?
Já ale v první řadě nechci zklamat sám sebe. Už dávám hokeji tolik, že bych to chtěl někam dotáhnout. Samozřejmě musím myslet i na školu, ale hokej je pro mě na prvním místě. Je ovšem jasné, že nechci zklamat i jeho, když mě k hokeji vede, radí mi.
Cítíte letos šanci na proniknutí do zlínského áčka?
Nevím, jak to bude. Hraju zápasy, trenér nás zkouší, ale nevyjadřuje se, co bude dál. Ale je to skvělá zkušenost, hokej je úplně jiný. Byl jsem se podívat na juniorku a zdálo se mi to takové pomalé, bez jiskry. Dospělý hokej je o něčem jiném, rychlá přihrávka, dvacet vteřin a jde se z ledu.
Romane, co vy a mládežnická reprezentace?
Byl jsme na pár srazech s šestnáctkou, sedmnáctkou. V osmnáctce jsme hrál před Memoriálem Ivana Hlinky s Kanadou, pak už jsem ale nedostal šanci. Nevím, jestli jsem nepřesvědčil.
A osmnáctka pak sestoupila. Turnaj byl hodně kritizovaný. Jak jste to bral vy, když jste v této kategorii nedostal šanci hrát?
Něco jsem slyšel. Ale určitě bych nechtěl říct nic ve smyslu, že je nakonec dobře, že jsem tam nebyl. Samozřejmě bych chtěl klukům pomoci. Sledoval jsem, jak hrajou. Byli tam kamarádi, tak mi volali a říkali, co a jak. Byli zklamaní, to je jasné.
Máte motivaci, když osmnáctka nevyšla, prosadit se o kategorii výš, tedy ve dvacítce?
Určitě bych chtěl a udělám pro to hodně. A myslím, že kdybych na pár zápasů nastoupil za áčko, šance by byla velká. Záleží na trenérovi. Všechno je ale otázka času a já jsem trpělivý. To je vlastnost, kterou jsem po tátovi zdědil a jsem za to rád.
 Zlínští hokejisté při tréninku. |
