„Parádně mi nahrál Radek Procházka, on se v tom vyžívá.“ Ocenil ale i následnou trefu bratra: „Bylo mi jasné, že jestli dá někdo z hostů gól, tak to bude brácha. A trefil se parádně, do růžku nad lapačku. I když je Aleš mladší, mohu se od něj učit, má fazónu.“
Aleš si však povzdechl, že jeho gól už za rozhodnutého stavu nic neřešil. Ivan si v této sezoně připsal ve 13 utkáních tři branky, Aleš ve 14 už osm.
Na ledě se příliš nepotkávali. Zatímco Aleš začal v prvním plzeňském útoku, Ivan ve třetím vítkovickém. Až když hostující trenéři zamíchali sestavou, naráželi na sebe častěji. „Dvakrát mě brácha zaháknul, že jsem se nemohl ani pohnout,“ postěžoval si Aleš.
Na vzájemné utkání se těšili i proto, že se mohli setkat. „Když jsme ještě oba byli ve Vítkovicích, tak jsme spolu byli každý den, jenže teď jsme každý na druhé straně republiky,“ podotkl Ivan Padělek.
„Už se vídáme velice málo, snad čtyřikrát za rok,“ dodal Aleš. Ten utkání v Ostravě využil i k návštěvě bratrovy rodiny.
„Přijeli jsme den předem, takže jsem k nim ve čtvrtek zaskočil domů. Po čase jsem aspoň mohl vidět bráchovu dceru i manželku.“ Večerku mužstva v hotelu Atom ale nepřetáhnul. „Do jedenácti hodin v noci jsme byl na pokoji,“ uvedl.
