„Čtyři dny jsme slavili, byl jsem úplně bez hokeje. Dnes jsem se na ledě pěkně vytrápil, bylo to fyzicky náročné,“ pousmál se devětadvacetiletý Čerešňák. V Pekingu byl jedním z klíčových mužů výběru kanadského kouče Ramsayho, v turnaji si připsal pět asistencí.
Zažíváte nejšťastnější okamžik v hokejové kariéře?
Asi ano. Je to vrchol mé dosavadní kariéry, náramně jsme si to všichni užili a kéž by takových momentů pro Slovensko bylo víc.
Švédsko - Slovensko 0:4. Ramsayho mladý tým slaví historický bronz |
Oslavy musely být náramné. Teklo hodně borovičky?
Vidíte, zrovna borovičku jsme neměli. Ale kromě toho tam bylo asi všechno... (smích)
Jaké vlastně byly dny po zisku bronzových medailí?
Po utkání se Švédy jsme ještě tři dny zůstali v Pekingu. Tři dny oslavovali. Pak jsme se přesunuli do Bratislavy, kde se na všechno zase navázalo. Cesta autobusem na náměstí, kde bylo přes deset tisíc lidí. Krásné chvíle, které si budu pamatovat do konce života.
Když se vrátíme k utkání o třetí místo, odehráli jste jej precizně, bez chyb. Věřili jste si?
Já jsem měl už od rána pocit, že si na Švédy věříme. Sice jsme s nimi předtím ve skupině prohráli, ale turnaj má nějaký vývoj a naše hra se postupně změnila. Cítil jsem, že to může dopadnout dobře. Důležité bylo, že jsme dali první gól, od toho se všechno odvíjelo.
Bylo složité pouhý den předtím skousnout těsnou semifinálovou porážku s Finy?
Bylo. Všichni jsme byli smutní, ale hlavu jsme nesložili. Kdokoliv pak přišel z mixzóny do kabiny, byl správně namotivovaný na další den. Věřili jsme, že to bude naše a že boj o bronz zvládneme. Jsem strašně rád, že jsme měli hlavy nastavené správně a že se to povedlo.
A pak, bezprostředně po vítězství nad Švédskem 4:0?
Euforie. Naskákali jsme na sebe. Ale myslím, že nám to docházelo všechno postupně. Naplno až ve chvíli, kdy jsme se vrátili na Slovensko a viděli lidi, jak zaplnili náměstí. Utkání o bronz jsme samozřejmě oslavili, ale zase jsme byli jen zavření v olympijské vesnici. Těšili jsme se domů, tam to bylo opravdové.
 |
I z Česka jste měli obrovskou podporu, vnímali jste to?
Ano, určitě. Na internetu se toho napsalo spoustu. Když Češi vypadli a odletěli, ještě tam zůstali kustodi české reprezentace, Plzeňáci Péťa Šulan a Zdenda Šmíd. Potkávali jsme se denně, fandili nám.
Byl jste při tom, když Slovensko před čtyřmi lety v Jižní Koreji na úvod olympijského turnaje pokořilo Rusy, jenže pak se ani nepostoupilo ze skupiny. Teď jste naopak začali porážkami s Finy a Švédy. Neměl jste obavy?
Zlom přišel až ve třetím utkání s Lotyšskem. Bylo to náročné. Do Číny jsme přilétávali na skupinky, potom tam byly nějaké karantény. Myslím, že kompletní tým trénoval jeden, možná dva tréninky. Nic jsme nestihli nacvičit, šli jsme rovnou do hluboké vody proti Finům a Švédům. Ale jak šel turnaj dál, naše hra se lepšila a začalo se to postupně převracet na naši stranu.
Co byl váš hlavní hnací motor?
Touha po medaili, určitě. I když jsme semifinále s Finy prohráli, nehráli jsme vůbec zle. Když jsme se pak chystali na Švédsko, věděli jsme, do čeho jdeme, čeho se vyvarovat. A podařilo se.
V čem byla hlavní síla slovenského národního týmu?
Dravost, bojovnost. Měli jsme mladý tým, a když jsme pak ve čtvrtfinále porazili na nájezdy Ameriku a šli do bojů o medaile, hlad po úspěchu byl ještě větší. Cítili jsme, že je medaile blízko.
Slovensko má superstar. Slafkovský pilně objížděl kempy, teď vystřílel olympijský bronz |
A také jste měli v týmu Juraje Slafkovského, vycházející kometu a se sedmi góly nejlepšího střelce turnaje. Jak na vás působí?
Já ho chválil už po olympijské kvalifikaci. Juraj je geniální hráč na to, že je mu teprve sedmnáct. Obrovský, má silné nohy, je z něho už v tomhle věku dospělý chlap. Ukázal to v turnaji naplno a věřím, že se mu bude dařit i nadále. Dostane se určitě brzy do NHL a doufám, že tam nastartuje skvělou kariéru.
A co vy? V Plzni vám po sezoně končí smlouva, už váš agent registruje nové zájemce?
Zatím nevolal, uvidíme. Nechávám tomu volný průběh, snad se něco zajímavého objeví.
Kdo neskáče, není Slovák. Bronz s českým přispěním a kanadskou kuráží |
Slovensko k bronzu dovedl kanadský sedmdesátník Craig Ramsay. V čem je jeho kouzlo?
Dává nám klid. Moc nekřičí, spíš povídá, ale vždycky k věci. Říká nám ty správné věci a je to výborný motivátor, to je jeho největší plus.
O různých omezeních v Číně se toho napsalo dost. Jak na Peking budete vzpomínat vy?
Nebylo to ideální. Testování, uzavřená vesnice a podobné věci. Ale když se povede takový úspěch, všichni na olympiádu budeme vzpomínat v tom nejlepším.
Měl jste čas navštívit jiné sporty?
Osobně jsem se nikam nedostal, ale kluci z týmu byli na rychlobruslení nebo na big air. Já bych jel nejraději na lyžování nebo biatlon, jenže to bylo od nás 200 kilometrů, to se nedalo reálně stihnout.
Bude teď složité přeřadit zpět na českou extraligu a Plzeň?
Výsledky jsem samozřejmě na dálku sledoval. Potkali jsme se v Pekingu i s Džerkym (lotyšským útočníkem Martinsem Dzierkalsem) a říkali si, že nás kluci ani nepotřebují, protože pořád vyhrávají. (úsměv) Doufám, že v pátek v Liberci už se do toho naplno dostanu a vyhrajeme, protože boj o čtyřku je hodně vypjatý a je třeba sbírat body.
