Často ho napadlo: "Kdybych hrál v Česku, mohl jsem být s ním." Otci i nabízel, že přiletí, ten ale odmítl. Naposledy ho vidět před Vánoci, mluvil s ním ještě dva dny před jeho smrtí.
"Doufal jsem, že se s tím ještě popere a vydrží do konce sezony. Jenomže věci si můžeme plánovat, jak chceme, ale osud rozhodl jinak," říká smutně.
Minulá sezona navíc nebyla nejvydařenější. Z Los Angeles byl vyměněn do Philadelphie, po dvou zápasech play-off se ale na soupisku nevešel a trpěl na tribuně. To mu v příštím roce nehrozí. V Liberci uzavřel dvouletou smlouvu a klub na něj hodně spoléhá.
Ve Philadelphii jste zakončil sezonu jen na tribuně, nehrál jste. Už ve vás zrálo rozhodnutí odejít z NHL?
To ne. Ale hlavou mi procházelo hodně věcí. Nakonec jsem musel z play-off odjet zpátky do Čech na pohřeb. Nebylo to jednoduché. Hlavně jsem musel pomoct mamince, protože ta to měla ještě těžší než já. Ale rozhodně jsem to nebral tak, že se sem vracím na delší dobu. Prostě jsem přijel na léto, věci mám ještě ve Philadelphii. Teď volám kustodům, aby mi je poslali, abych měl v čem hrát.
. Reprezentace? Nemám špatnou zkušenostJaroslava Modrého si v lize cení pro jeho lidské kvality: je skromný, na nic si nehraje a přitom je přirozený lídr. Hokejisté mu říkají Bóža, má stejné příjmení jako Bóža Modrý, brankář zlaté generace konce čtyřicátých let, který přišel o život v komunistickém žaláři. Velká osobnost. Extraligoví hráči dnes volí ze svého středu nejlepšího hráče a ten dostává cenu Bóži Modrého. K Jaroslavu Modrému přezdívka Bóža sedí v každém směru. Je také velkou osobností, hráči ho berou. Má hokejové i lidské kvality. Je nekonfliktní, umí odpouštět. Příklad? Má špatné zkušenosti z reprezentace. Před šampionátem v Česku v roce 2004 ho kouč Slavomír Lener nečekaně na poslední chvíli vyřadil ze soupisky a Modrý, který odjel z Ameriky od rodiny, aby reprezentoval Česko, měl právo zahořknout. Nestalo se. "Nemám žádnou špatnou zkušenost. Mám prostě zkušenosti. A díky nim je člověk připravený na všechno. I s neshodami se pak vyrovná o něco líp. To, co je v minulosti, se stalo, je to za mnou a já se dívám jenom dopředu," tvrdí klidně. Dokázal by se tedy v sedmatřiceti do reprezentace vrátit, kdyby dostal důvěru? "To uvidíme. Nejdřív se musím ukázat na ledě, jestli jsem schopný reprezentovat. Nikdy neříkej nikdy," pousmál se. Případná účast v národním týmu by pro něj ale byla jenom nadstavbou. "Teď mám velkou výzvu a velkou práci tady v Liberci. Když přijde něco dalšího, můžeme se o tom bavit. Jsem tady proto, abych Liberci pomohl být ještě lepší než v posledních šesti letech," prohlásil zkušený obránce. |
Mrzelo vás, že jste nezůstal v Česku už před rokem? Mohl jste být otci nablízku.
V té době jsem to ještě nevěděl. Zjistili jsme to, až když začala sezona. Kolem Vánoc mě jednou klub na pár dní pustil. Tak jsme si spolu sedli. Doufal jsem, že se s tím ještě popere a vydrží do konce sezony. Jenomže věci si můžeme plánovat, jak chceme, ale osud rozhodl jinak.
Co bylo hlavním důvodem vašeho návratu do Čech?
Je mi sedmatřicet let. Chtěl jsem být v klubu, který může něco vyhrát. V NHL jsem hrál v Los Angeles, byl jsem sice i v Dallasu, který měl blízko ke Stanley Cupu, ale tam to ke konci nevyšlo. Když jste v klubu, který se chce maximálně dostat do play-off, cítíte, že tomu chybí ten poslední krok. Čím je člověk starší, tím víc chce být v týmu, který může vyhrát. To jsem i říkal agentovi, ať komunikuje s kluby, které chtějí vyhrát. Jenomže v NHL je třicet týmů a teď díky platovým stropům může vyhrát dvacet. Ani tady člověk nikdy neví. Liberec ale za posledních šest let odvedl takovou práci, drží se na vrcholu a potřebuje pár krůčků k tomu, aby se přehoupnul do finále. A myslím, že bych také mohl být rozhodujícím prvkem. Zkušenostmi a tím, co ukážu na ledě. Proto chci být součástí tohoto klubu.
O jiných klubech jste neuvažoval?
Jednal jsem jenom s libereckými Tygry. V Čechách jsem to ani nikam jinam nezkoušel. A dalším klubům, co se mi ozvaly v Evropě, jsem přes agenta vzkázal, že s nimi jednat nebudu. Liberec si mě svou profesionalitou a jednáním získal a rozhodl jsem se, že buď NHL, nebo Liberec.
Vaše žena je Američanka, máte tři děti. Bylo těžké přimět rodinu k životu v Česku?
Nebylo to jednoduché. Měníme kontinent, budeme v jiné zemi, kde se mluví jiným jazykem. Zvažovali jsme to. Nakonec jsem vzal manželku, promluvili jsme si s majitelem Liberce a určité věci jsme si řekli. Všechno nám vysvětlil, co si představuje od nás a jak nám může pomoci, a to rozhodlo. S ničím takovým se v minulosti nesetkala a byla z toho nadšená. Postarali se o všechny důležité detaily.
Jaké například?
Musel jsem najít školy a různé aktivity mimo školu, nějaké vyžití pro děti, aby se v naší zemi aklimatizovaly. Ze začátku to bude složitější, protože jazyková bariéra je pořád veliká. Musí se s tím srovnat. Pamatuju si, že když jsem do Ameriky odcházel, tak jsem také nemluvil. Půl roku mi trvalo, než jsem se cítil v pohodě. A to jsem byl dospělý. Jsou to děti, tak třeba jim to půjde líp. Je to výborná zkušenost, žít v evropské metropoli, jako je Praha, a do Liberce to není daleko. Navíc školy jsou fantastické. Prošli jsme si je, mluvili s lidmi, kteří tam pracují, a poznali, jak fungují. Byli jsme nadšení.
Ovládají vaše děti a manželka alespoň trochu češtinu?
Děti trochu česky rozumějí, ale moc jim to nemluví. Pomalu se do toho ale dostávají. Babička s dědou je učili. Je to těžká řeč, časem se ji snad naučí. Manželka se učila, hodně rozumí. Hlavně to, co nemá (úsměv). Když bude tady, zdokonalí se. Starší kluk navíc bude hrát hokej, asi ho dáme do Letňan k Frantovi Kučerovi. Takže se budou muset bavit se spoluhráči, s trenéry.
Hrával jste v jednom mužstvu s libereckým trenérem Dušanem Gregorem. Jak dlouho?
V Trenčíně jsem byl rok a půl na vojně, šel jsem tam původně na dva roky, ale pak vojnu zkrátili na rok a půl. Pamatuju si všechny hráče, s nimiž hraju, tedy i jeho. V Trenčíně jsme navíc měli velmi kvalitní tým. Jeden rok jsme skončili třetí, druhý rok pak vyhráli celou ligu. Jenomže tu jsem dohrál jenom do půlky a vrátil se do Budějovic. Nechtěli mě pustit, chtěli postoupit do nejvyšší soutěže.
Byli jste kamarádi?
On měl rodinu, byl tam profesionálně, kdežto já jako voják. To bylo trochu jiné. Ale jakmile se přišlo do kabiny nebo na led, nebyly žádné problémy. Partu jsme měli výbornou.
Vzpomínali jste na staré časy?
Většinou jsme se bavili o Liberci a o tom, jak to tady bude fungovat. O minulé sezoně a o tom, co si představuje on a jak to vidím já. O minulosti jste se nebavili.
Sledoval jste českou extraligu?
Vždycky jsem sledoval, jak si stojí Liberec a také České Budějovice, kde mám pořád pár kamarádů. Fandil jsem jim, aby se dostali do finále. Bohužel to nevyšlo.
Vrací se řada zkušených hráčů, liga bude kvalitnější. Jaké podle vás bude soutěž a jaké budou ambice Liberce?
Myslím si, že liga bude fantastická. Ti kluci, co se vrátili, mají spoustu zkušeností jak z NHL, tak z jiných mezinárodních soutěží a určitě bude fajn pro fanoušky, když se uvidí, co tito hráči dokáží na ledě a jak vystupují mimo led. A šance Liberce? Ty jsou podle mě pořád stejné.
Je reálné, že v Česku už zůstanete?
Nevím. Teď jsme se rozhodli takhle. Zatím dál nepřemýšlíme. S manželkou jsme si řekli, že tu budeme dva roky a pak uvidíme, co dál. Třeba se jí tu zalíbí natolik, že tu bude chtít zůstat napořád. Dveře jsou otevřené. Žít se dá stejně dobře tam jako tady.
