I kdyby teď skončil, bude se právem počítat mezi hokejové kouče, kteří to z Česka dotáhli nejdál. Ohromnou reklamu udělal Miloš Říha tuzemské trenérské škole především v Rusku; předloni dokráčel s podceňovaným Atlantem Mytišči až do finále KHL a odnesl si po zásluze cenu pro nejlepšího trenéra soutěže.
Na slova o "důchodu" je však zatraceně brzy. Momentálně má Říha za úkol pozvednout "raněné" Pardubice, milovaný klub, pro který má slabost.
Říká se vám Pytlák. Odkud se ta přezdívka vzala?
Ta už je strašně stará, mám ji asi od doby, co jsem začal hrát hokej - že by mi tak říkali ve škole, si nepamatuju. Když ještě vycházel časopis vtipů Dikobraz, měl v něm Honza Vyčítal své obrázky a postavičku Pytláka, u které bylo: "Pytláku Řího, svým převlekem mě neoklameš!" nebo tak nějak. Od té doby mi to zůstalo.
Miloš ŘíhaHokejový trenér, narozen 6. prosince 1958 v Přerově. Coby aktivní hráč strávil devět sezon v nejvyšší čs. soutěži v dresu Jihlavy, Vítkovic a někdejšího Gottwaldova (nyní Zlína). S Vítkovicemi vyhrál v roce 1981 titul. V roce 1983 byl v 10. kole draftován týmem NHL Minnesota North Stars. V Hodoníně působil od roku 1990 v pozici hrajícího kouče, později vedl Zlín, Pardubice, Karlovy Vary a pražskou Spartu. S Pardubicemi skončil v extralize dvakrát druhý (2003 a 2007). V cizině si vydobyl možná největší renomé z českých trenérů. Se Slovanem Bratislava slavil dvakrát zlato (2002 a 2005), s ruským Mytišči si zahrál finále KHL (2011). Jednu sezonu strávil ve Voskresensku, bezmála čtyři na lavičce moskevského Spartaku a dvě v Petrohradu. Odtud byl na podzim 2012 nečekaně odvolán, přestože držel první místo. V neděli 20. ledna převzal funkci manažera A-týmu Pardubic, které má dotáhnout do play-off. |
S trenéřinou jste začínal coby hrající kouč v Hodoníně. Tušil jste už jako hráč, že se jí budete po aktivní kariéře věnovat?
To ne. Já se vždycky snažil přemýšlet o cvičeních, doplňovat si je, měl jsem k nim nějaké připomínky. Hokejový centr musí trochu víc uvažovat o tom, kam mu najedou spoluhráči, kam by si měli stoupnout beci na vhazování. Až po bouračce, která mi zkomplikovala kariéru a hrál jsem nižší soutěže, mi došlo, že bych to mohl zkusit. Navíc mě Zdeněk Kepák, hlavní trenér v Hodoníně, nechal tyhle věci dělat. Pak mi svěřil celé tréninky a sám jenom koučoval zápasy.
Který moment považujete ve své trenérské kariéře za nejsilnější? Lze vypíchnout jen jeden?
Je jich spousty. Každý úspěch mužstva, nejen, když se něco vyhraje, ale taky když ho vytáhnete odněkud, kde se potápí, a zvednete ho tak, aby na něj chodili lidi. To je vždycky pro trenéra krásný pocit. Pokud k tomu získá nějakou medaili nebo ocenění, jsou to bonbonky navíc. Z poslední doby pro mě představuje asi zatím nejvyšší poctu, že jsem byl vyhlášen v Rusku trenérem roku. Cenu mi předával Tichonov (řeč je o sezoně 2010-11).
Je pro vás prohraný sedmý zápas finále mezi vašimi Pardubicemi a Slavií v roce 2003, jejž rozhodl svým gólem Michal Sup, dosud nezhojenou ránou?
Určitě je. Dotáhnout sérii z 1:3 na zápasy na 3:3 se Slavií, která byla velkým favoritem, dostat rozhodující utkání domů a prohrát ho 0:1... Nedávno jsme se o tom bavili, na to se zapomenout nedá.
Jste jeden z nejúspěšnějších českých koučů. Je pravda, že vás hněte, když se vaše trenérské umění redukuje jenom na schopnost hráče seřvat a vyburcovat?
To mi vadí. Není to jenom v tom. Jestliže se mužstvo dostane na první místo a hraje dobrý hokej, nedocílíte toho řvaním. Nemůžete křičet na někoho, kdo neví, kam má jet, nebo když neurčíte taktiku pro tým, který právě máte. Tím byste tomu stejně nepomohl.
Ještě na toto téma: Máte pocit, že jste se s ubíhajícími léty na střídačce zklidnil, nebo vůbec?
Neřekl bych vůbec, ale že bych se extra zklidnil... Rozhodně si na to dávám víc pozor. Abych nerozladil mužstvo nebo rozhodčí.
Kdybyste měl v pár větách charakterizovat svá ruská angažmá, co byste řekl?
Jiná země, jiný hokej, jiní lidé, jiná taktika. Taky jiné vážení si člověka a trenéra.
Snášel jste dobře odloučení od rodiny? Tomáš Rolinek nedávno přiznal, že mu scházela hodně, a to tam nebyl tak dlouho...
Času pro trenéra tam zase tak moc není. Musí se připravovat na utkání, dělat rozbory videa, vést nejrůznější debaty, sledovat tréninky a zápasy mladých hráčů... Kouč tam však má velkou výhodu, že má tři měsíce volno. Tady v Česku skončíte jednu sezonu, a už musíte připravovat další. Absolvovat letní přípravu, mužstvo konsolidovat. Ten trenér si ani neodpočine. Když jsem byl v Rusku, v sezoně jsem se tak třikrát dostal domů na tři až čtyři dny. Manželka za mnou občas jezdila, když jsme byli doma. Rychle to uběhne.
Trvalo, než jste měl pocit, že mluvíte kloudně rusky?
Umím se domluvit, ale netroufám si prohlásit, že na nějaké vysoké úrovni. Všemu rozumím, ale ta řeč ještě není tak dokonalá.
V čem podle vás tkví fanouškovský "fenomén Říha"? Co jsem četl, tak vás nezbožňovali jen v Pardubicích, ale i v Rusku. Dokonce za vámi prý jezdili příznivci moskevského Spartaku, když už jste trénoval v Mytišči.
Jsem trenér, který se pobaví s každým. Když chce někdo poklábosit o hokeji, vyhovím. To zřejmě všichni nedělají. Zastavím se, prohodím slovo. Chce podpis nebo se se mnou vyfotit, nemám s tím problém. Fanouškovi stálo za to vystát si tam dvě hodiny třeba ve dvacetistupňovém mrazu a čekat, až trenér půjde ze stadionu jako poslední. To je v mých očích obdivuhodné, že tam tak dlouho vydržel.
Lidé vám dali přízeň najevo i nedávno při Galavečeru 90, kdy se připomínalo výročí založení klubu a jeho první mistrovský titul. Jak jste si ty oslavy užil?
Hlavně tím, že jsem se dostal do Pardubic jako do klubu, do jeho povědomí. Já tu s celou rodinou bydlím, jsem už vlastně Pardubák, ale pořád jsem měl pocit, že do toho klubu nejsem vtažený. Odtrénoval jsem si, a pak jako by se zavřely dveře a vůbec nebyly otevřené. Tímhle se otevřely a myslím, že už patřím mezi ty hokejové Pardubáky a jména vynikajících trenérů a hráčů, kteří tady působili. Uvidíme, jak to bude dál.
Pardubice jsou vaše srdcová záležitost. Jak jste vnímal ten "palácový převrat" po loňské sezoně a konec Zbyňka Kusého v pozici generálního manažera?
My jsme s Martinem Urbanem (dnes generální sekretář ČSLH) a Zbyňkem Kusým začínali jako tři mladí a neznámí na manažerských a trenérských postech. Od té doby se udělala spousta práce a Zbyňkovi za to patří dík. Dodneška nevím, proč ta situace vznikla, moc se k tomu nemůžu vyjádřit. Byl to muž na svém místě, ale zároveň si vychoval lidi, kteří jsou na těch pozicích teď. A ne špatně. To, že se tahle sezona nedaří, není postem nějakého prezidenta nebo generálního manažera. To je práce souboru lidí. Něco z toho soukolí vypadlo.
Kdy jste se s rodinou domluvili, že se v Pardubicích definitivně usadíte?
My se vždycky stěhovali se vším nábytkem na každou štaci. I když jsme měli sídlo ve Zlíně, pořád jsme to brali s sebou, protože jsem byl podepsaný na dva roky. Pak jsme se jednou rozhodli, když už jsme byli v Pardubicích několikrát, že musíme konečně někde zakotvit. Ony jsou vlastně pro hokej nejideálnější pozice. Budete trénovat ve Zlíně, v Karlových Varech, Třinci - pořád je to nejblíž. Navíc jsem tu měl úspěch a spoustu přátel. Připadalo nám to jako velmi dobré řešení, sehnali jsme výborné místo s domem.
Po odvolání z lavičky Petrohradu koncem listopadu jste plánoval dovolenou. Stihl jste ji, než jste si znovu "plácli" s Pardubicemi?
Já už to měl objednané! Měl jsem jet na hory, potom se vrátit a odletěli bychom k moři. Všechno se to muselo zrušit.
Jak jinak nejraději relaxujete?
Rád si zaběhám, zajdu do sauny, něco si přečtu nebo se podívám na dobrý film. Všichni vědí, že jsem Moravák a miluju dobré víno, takže si na něj rád sednu s přáteli. Popovídáme si zase o něčem jiném než o hokeji. Teď se to seběhlo šíleně rychle. Té práce je tolik, že ráno přijdete na stadion a končíte večer. Chceme, aby to bylo vidět. Je na to strašně málo času a rozlosování je vražedné, ale my se o to popereme až do konce.
Nabíjejí vás také vnoučata, ne?
Samozřejmě mě těší, jak jde rodina dopředu. První vnuk Michal už hrál teď za "áčko" Hradce, udělal mi radost, jak se dokázal zvednout. Protože já jsem nevěřil, že bude tak dobrý. Nesmírně na sobě zapracoval - nejen, co se týče sportovní stránky, ale i té osobnostní. Malá Alenka, jeho sestra, je pohodová. Taky se zajímá o sport, byť jí je teprve šest. Gymnastika ji úplně vzala. Je to takový, jak já říkám, "nebojánek", který málo brečí a spoustu toho vydrží. Synovi se teď narodila dcera Nikola, tu máme také hrozně rádi. Teď měla rok a roste jako z vody. Máme ji hodně blízko, protože jsme prakticky sousedé.
