Brzy uplyne třináct let od chvíle, kdy své jméno spojil s Kometou. Ze zpustošeného klubu, kterému si troufla fandit hrstka odvážlivců, vytvořil Libor Zábranský modrobílý kolos. Kometa si pod jeho velením vybudovala extraligové renomé, opět získala medailový lesk a hokej se opět vryl do brněnské DNA. Nyní před Zábranským a jeho družinou stojí nová výzva - zlatá obhajoba.
„Musíme se s tím popasovat, ale zároveň se k tomu nechci stavět tak, že musíme obhájit titul,“ velí šéf, hlavní kouč a manažer českých šampionů, kteří extraligový ročník začali vítězně proti Třinci.
Kometa v 50. a 60. letech vládla československému hokeji. Věříte, že současný tým může být podobně úspěšný?
Ale my jsme za posledních osm let získali čtyři medaile, z toho třikrát byli ve finále. Samozřejmě to nepřeceňuju, ale málo se o tom mluví.
Titul dokázala obhájit naposledy v roce 2007 Sparta. Máte vysvětlení, proč se mistři od té doby pravidelně střídají?
Netroufnu si na to mít nějaké zdůvodnění. Je potřeba si uvědomit obrovskou vyrovnanost a kvalitu naší soutěže. A obhajovat je daleko těžší než to dokázat poprvé, zažil jsem to jako hráč ve Vsetíně i na Spartě. Ale kluci to dokázat můžou, i když je sezona vrtkavá. Mohou přijít zranění klíčových hráčů, výkyvy formy. Měli bychom být skromní a dát si jako každý rok nejdůležitější cíl: bavit diváky.
Na jaře jste zpětně přiznal, že jste týmu věřil už od doby, kdy jste před sezonou podepisoval jedno velké jméno za druhým. Jaký máte z kádru pocit letos?
Pořád stejně dobrý. Klukům věřím. Hráči, které jsme podepsali, vědí, co od nich chci a na jaký post s nimi počítám. Mají to snadnější než v minulosti, kdy jsem tady podepsal hráče a trenér je nevytěžoval tak, jak měl, nebo měl jinou roli.
Evidujete, že by se známí hokejisté sami hlásili se zájmem hrát za Kometu?
Takhle to nefunguje. Je to otázka nabídky a poptávky. Protože jsme chtěli udržet mančaft pohromadě, na trhu jsme příliš nehledali. A samozřejmě jsou tu výborné agentury, které zastupují hráče a mají trh zmapovaný. Dneska to nefunguje tak, že by nějaký hráč řekl, že chce hrát za Brno. Myslím ale, že klima v klubu a obrovská podpora fanoušků při rozhodování hráčů, kteří s námi podepsali nebo v budoucnu podepíší smlouvu, hraje velkou roli. Hráči se ale dívají na to, co od nich chce trenér a manažer.
Vy jste coby aktivní hráč zažil situaci, kdy vám klub něco nasliboval, ale potom skutek utek’?
To ne. Vždycky jsem se ptal, co se ode mě chce, a podle toho jsem se rozhodoval. Myslím, že je hrozně špatné se rozhodovat jen podle výše platu.
Kolik je v tuzemsku takových jedinců?
Pořád spousta. V pozici, v jaké jsem teď, se mi ale nestalo, že by někdo z kluků rovnou řekl, že chce XY peněz, a až potom se zajímal, co a s kým bude hrát. Když jsem tohle cítil, jednání s hráči jsem ani nezačal. Drtivá většina lidí ví, že není správný vstup do jednání s Kometou řešit okamžitě peníze. A agentury, jejich manažeři a agenti nám ani takového klienta nenabídnou.
Po zisku titulu jste avizoval, že uberete. Můžete přiblížit, ze kterých funkcí v klubu jste slevil?
Priorita je pro mě koučování, vedení týmu, chystání porad nebo konceptů tréninků. Teď to dělám naplno a nepitval bych se v tom, jak deleguju ostatní role v řízení klubu. Je to docela nepodstatné.
Čili se nyní víc cítíte jako kouč než majitel?
Já se nikdy ani nemohl cítit jinak. Když jsem šel na střídačku, věděl jsem, že mám plnou zodpovědnost za sestavu, za taktiku, za to, jak kluci vypadají. Přijal jsem tu roli, když skončil Lojza Hadamczik, a dělám to pořád naplno. Mně nikdy nechyběl kontakt s hráči. Za celou dobu, co jsem v klubu, trénuju různé mládežnické kategorie. Z ledu ani střídačky jsem neslezl. Hlavně jsem dělal to, co Kometa potřebovala nejvíc. A když Lojza odstoupil, cítil jsem, že Kometa potřebuje pomoct zrovna v tomhle. A jsem rád, že u toho takto můžu být dál. Když mi ve třiceti letech řekli, že musím skončit s hokejem (kvůli problémům se srdcem), uvědomoval jsem si, že mi to bude chybět, ale díky trénování jsem kontakt s ledem, kabinou a střídačkou nikdy neztratil.
Co je větší stres? Koučovat zápas, kupovat hráče, nebo shánět sponzora?
Jsou to nesrovnatelné věci. Nicméně nejhorší pro mě bylo, když jsem seděl nahoře ve VIP zóně, nervoval se z výsledku a nemohl jsem do toho nijak vstoupit. Teď jsem přímo u toho a můžu ovlivňovat dění na střídačce.
Předpokládám, že tam nahoře jste si toho i hodně vyslechl...
No, ježíš! To je v Česku snad přirozené, že je tady každý trenér a rozumí fotbalu nebo hokeji. Ale to říkám na odlehčení. Každý, kdo podporuje klub, a každý, kdo je v hledišti, má právo na názor.
Zkusme další srovnání. Jaký je rozdíl mezi prožíváním zápasů z pozice trenéra a hráče?
V prvé řadě si myslím, že těžko může být někdo špičkový kouč, pokud krizové situace nezažil sám na ledě. A nezažil, jaké to je, být řízený. Sám můžu porovnat, co mi vyhovovalo a nevyhovovalo, jak se ke mně trenéři chovali. Vím, jak se kluci cítí, když jdou na led, když je vyprodáno a vtáhne vás atmosféra. V tomhle mají výhodu herci v Národním divadle. Ti se naučí roli, mají k dispozici nápovědu a vědí, co je čeká. Hokejisté nevědí, jak bude soupeř hrát. Vy připravíte herní plán, ale je to o tom, jak hráči zareagují na soupeře. Je to o reakci hráčů na dané momenty. Klukům vždycky říkám: Na ledě, na střídačce a v kabině se musíte cítit dobře, protože vy rozhodujete zápas.
Postřehl jsem, že na střídačce nemíváte emotivní ani velké proslovy, spíš radíte jednotlivcům. To vám jako hráči vyhovovalo?
Jasně. Je to můj názor, který nikomu nevnucuju. I asistentům jsem řekl, že když budu na střídačce, bude tam klid. Je to o tom, vcítit se do kůže hráče. Ten sleze z ledu, má tep 180, nemůže dýchat a sám ví, že se mu něco nepovedlo. Přece na něho nebudu křičet jako pavián! Hlava mu to nebere, je zakyselený, potřebuje si odpočinout. Lepší je to klukům ukázat o přestávce, kde se stala chyba. Jsou to přece dospělí lidé, a naopak je třeba je podržet. Je pravda, že můj přístup k hráčům a řízení tréninků a zápasů není obvyklý.
Nebojíte se, že hokejisté tenhle klidný postoj budou spíš zneužívat?
Hráči mají smlouvy. Doba komunismu, kdy se hráči museli motivovat, je dávno pryč. Není možné, že podepíšu s hráčem na české podmínky výbornou víceletou smlouvu - a ještě abych mu dělal motivátora. Motivátora a učitele můžu dělat u dětí. Tohle je profi sport a hráči si to musí uvědomovat. Nevěřím na nějaké hulákání. Nevěřím, že trenér v emocích dokáže dobře koučovat, správně reagovat na soupeře a mít čistou hlavu na nějaké změny. Naše role je, abychom hráčům pomáhali - prohozením centrů, prohozením křídel. A ono to funguje. Podle mého názoru je potřeba být nad věcí. Když se do hry vtáhnete, ječíte po rozhodčích a hráčích, jak můžete koučovat zápas? Chci, aby hráči měli na práci klid.
Vážně jste na střídačce nikdy nevybouchl?
Nebudu říkat, že nezvyšuju hlas nebo neřeknu v šatně svůj názor. Na střídačce to ale není potřeba.
Mimochodem, mottem Komety v minulé sezoně bylo: Má to smysl. Co bude dál?
Má to smysl. A chceme víc. Když už něco děláme, musí to mít smysl, správný záměr a být ku prospěchu Komety a lidí okolo. Jestliže lidé spojují svoji identitu s klubovým logem, znamená to, že nám věří. Marketingově už pracujeme s malými dětmi. Obrovská výhoda je historie Komety a jejích předchozích jedenáct titulů, babičky a dědové o tom pořád hodně mluví a přenášejí to dál. A i proto jsme vidět.
