Petr pracuje bez předimenzovaného rozpočtu, zato s jasnou vizí. Jeho metody, které staromilcům připadaly příliš pokrokové, teď nepochybně fungují. Prošedivělý čtyřicátník ale zůstává pokorný. Užívá si už jen prostý fakt, že může dělat vysněnou práci v rodném městě: „Každý den, když jdu do kabiny, jsem za to vděčný.“
Při své dvojroli trenéra a manažera Petr uplatňuje postřehy z knih trenérských velikánů, včetně fotbalového sira Alexe Fergusona. Ale také z tuzemských seminářů a stáží v cizině, učil se třeba v americkém Chicagu.
Do prostředí, kde přežívají „dinosauři“, zavádí dříve nevídané elementy. Včetně těch módních - hokejisté Vítkovic, kteří již mají jistý přímý postup do čtvrtfinále play off, jezdí na zápasy v oblecích.
„Kluci se předhánějí, kdo bude vypadat lépe. Ze začátku se stávalo, že některý z mladých přišel třeba v obleku po taťkovi a schytal pár poznámek, ale už za čtrnáct dní si koupil velmi pěkný vlastní oblek a vyjádřil sám sebe. Když se kluci doma oblékají, je to pro ně signál, že se blíží zápas. Nevědomky se zbaví nervozity, uvolní se,“ vysvětluje Petr motivaci, proč toto pravidlo zavedl.
Obleky jsou věc, které si každý hned všimne. Váš systém je ale mnohem propracovanější. Kde jste se inspiroval?
Díky tomu, že jsem měl úspěchy s vítkovickou juniorkou, jsem se dostal k mládežnické reprezentaci, což mi pomohlo v navazování kontaktů. Potkal jsem spoustu zajímavých lidí, získával nové informace. Byl jsem na stáži v Chicagu, ve Švédsku, ve Finsku. Nyní se snažím to, co mě uchvátilo v cizině, zavádět v menším měřítku u nás. Čerpám ale inspiraci také od českých koučů, vyrůstají tu skvělí trenéři. Třeba Filip Pešán z Liberce je jeden z nich.
Co rozhodlo, že jste dostal šanci své vize ve Vítkovicích uplatnit? Výsledky?
Měl jsem štěstí, že po návratu z Austrálie, kde jsem trénoval reprezentační osmnáctku, jsem mohl začít pracovat u žáků doma ve Vítkovicích. Myslím, že více než výsledky mi pak pomohla píle. Všichni viděli, kolik času dávám hokeji a jak narostl počet speciálních tréninků pro mládež. Když se pak klubu ujal nový majitel Aleš Pavlík, věřil mým vizím a dal mi volnou ruku je uplatnit. Je spousta trenérů, kteří takové myšlenky mají, ale nakonec záleží hlavně na tom, být ve správný čas na správném místě a chytit šanci.
Nesetkával jste se v roce 2016, kdy jste se stal trenérem a manažerem u „áčka“, s projevy nedůvěry od fanoušků?
Víte, to už k mé práci patří. Když čtu knihy těch největších trenérských legend, dozvídám se, že i ony se setkávaly s počáteční nedůvěrou. Je ale pravda, že Ostrava je v tomto ohledu možná dost specifická. Kluby jako my nebo fotbalový Baník se berou jako místní klenoty a lidé vám dají hodně najevo, co si myslí, když se vám daří, a úplně stejně - možná ještě víc - když se vám nedaří. Během naší dlouhé vítězné série v sezoně se mi stalo, že jsem ve městě nemusel zaplatit za parkování. Ale jindy po porážkách mi zase nechtěli v obchodě prodat maso. Prý jen když řezníkovi slíbím, že příště vyhrajeme.
Váš systém mimo jiné počítá s etickým kodexem, který musí hráči dodržovat. Daří se to?
Myslím si, že ano. Jen jedinkrát se mi přihodilo, že jsme se potkali s jedním hráčem ve chvíli, kdy už to zkrátka není vhodné. Jasně, nejsem naivní, vím, že kluci potřebují občas upustit páru. Jedno pivo po zápase skousnu. Když je ale hrací den, vyžaduji, aby k tomu všichni přistupovali co nejvíce profesionálně. Den musí mít smysl. To samé platí, když se pak jde pařit. Také to děláme naplno.
Respektují vaši svěřenci i pravidla související se správným stravováním?
Ano, to se podařilo. A je důležité, že vzali tyto zásady za své starší kluci. Mladí, když pak vidí, jaký přístup mají borci, co hráli v NHL nebo jinde v zahraničí, dělají to samé. Najednou vidí cestu k tomu, jak jednou mít skvělý život. Auta, ženské, peníze.
Do hokeje jste zapálený, na stadionu trávíte spoustu času. Kdo je v tomto ohledu vaším vzorem?
Jednoznačně Vláďa Růžička. Pamatuji si, že když jsem jezdil s vítkovickou juniorkou na Slavii, tak on dlouho po tréninku áčka ještě koukal na žáčky. Sám to dělám podobně. Věřím ale, že je to normální a že podobně ujetých koučů bude více a více.
Co považujete za klíč ke svým úspěchům?
Zásadní je, že mám kolem sebe lidi, kteří jsou stejně nadšení jako já. Hrozně si práci užíváme. Po dni volna si už v žertu píšeme, že si navzájem chybíme. To nadšení je klíčové, přes to nejede vlak.
Jak přistupujete k hráčům?
Jsme společně jedenáct měsíců v roce, takže to má občas nějaké boule. V těžkých chvílích se ale pozná, že cesta, kdy skládáme mužstvo z charakterově silných kluků, je správná. Když jsem Vítkovice v roce 2016 přebíral, tak jsem hráčům řekl, že je to jejich mužstvo - a když to bude fungovat, mají naši důvěru a my tam budeme jen držet určité mantinely. V pravou chvíli každý vycítí, že je potřeba zabrat, nebo že naopak mohou upustit páru. Občas mi lidé vyčítají, že těch úsměvů na střídačce je až příliš, že jsme jako trenéři s Pavlem Trnkou příliš přátelští, ale my si dokážeme udržet odstup.
Jako manažer si skládáte tým sám. Co je pro vás při výběru posil zásadní?
Nemůžeme jít cestou těch nejbohatších klubů. Stavíme kádr výhledově, všem posilám nejprve pečlivě představujeme naši vizi. Dáváme prostor mladým. Jde o dlouhodobou koncepci. Víte, ideální by bylo, kdyby byly platové stropy. Uzavřela by se liga. Tam by se projevily manažerské kvality. Nyní si kluby - i kvůli sponzorům - nemohou dovolit hrát pár let dole a budovat kádr, jako to v NHL udělalo Chicago nebo Pittsburgh. Myslím si, že by platové stropy extralize prospěly, byla by divácky atraktivnější.
